neděle 19. března 2017

Byl to porod


Spousta z vás se mou prožívala celé těhotenství, ať už tady prostřednictvím článků nebo na instagramu @mamanablogu, kde ke konci stoupala nervozita s každou další fotkou bříška. Kubík na sebe dal opravdu čekat a maminčinu tušení, že se narodí už v půlce února se z vysoka vysmál.

I když to v sedmém měsíci vypadalo, že se začal chystat ven, nakonec se dopekl až do čtyřicátého týdne. Jak tedy přišel Kubík na svět a včem byl druhý porod jiný než ten první?

Kubík se nakonec narodil přirozeně. Ráno jsem byla na další kontrole v podolské porodnici, protože bylo vše se mnou i s miminkem v pořádku, chodila jsem na kontroly do poradny k porodní asistentce a nemusela jsem čekat tu nekonečnou frontu k lékařům. Svou porodní asistentku jsem si za tu dobu velice oblíbila, i když tentokrát mě neviděla vůbec ráda. "Pani Hnidáková, co tady děláte? Vy jste můj největší rest tady. Já včera procházela porodní knihu z víkendu a hledala jsem vaše jméno. Jak to, že jste ještě neporodila?" Na tohle se mě poslední týden ptali snad úplně všichni. "Tak co? Už rodíš?" "Tak kdy?" A Kubík pořád nic. Věřte mi, ty babské rady jsme vyzkoušeli úplně všechny, přemýšlela jsem i nad tím Hamiltnem, ale nějak jsem se bála to sama navrhnout.

Každopádně moje porodní asistentka naprosto přesně věděla co dělá. Nejprve mi pohrozila vyvoláním porodu a termínem za dva dny v ordinaci lékaře, který vyvolání naplánuje. A pak se mě zeptala při prohlídce, jestli ho může trošku povzbudit, že by to třeba mohlo spustit kontrakce. Nějak jsem v tu chvíli nepochopila, že vlastně souhlasím s tím chmatem a nadšeně jsem přikyvovala. Ano, bylo to trošku nepříjemné, ale nic zásadního a navíc to evidentně opravdu v sedm večer spustilo kontrakce. Myslím, že jí za to nikdy nepřestanu být vděčná.


Díky tomu, že jsem to už jednou zažila, jsem byla schopná poznat, že tohle narozdíl od těch bolestí, co jsem měla celý den, už nejsou poslíčci, ale skutečné kontrakce. Kubu jsem v půl osmé vítala doma se slovy "miláčku, tohle už asi nerozdejchám" a měla jsem pravdu. Kontrakce byly nejprve po patnácti minutách a postupně zesilovaly a zkracoval se interval. Na deseti minutách jsme se rozhodli zavolat Kubovým rodičům, aby přijeli přes noc hlídat spící Sárinku. Na pěti minutách jsme se i přesto, že mi stále nepraska plodová voda ani neodtekla hlenová zátka rozhodli jet do porodnice.

Kuba se začínal bát, aby nás ještě nevrátili, protože jsem mezi kontrakcemi neustále vtipkovala, smála se a na příjmu si fotila nápisy "porodní sál." Ale tak, co máte dělat, sice už víte, že rodíte, ale pořád se to ještě dá. Kontrakce jsou zatím krátké, jedna trvá zhruba minutu až dvě, dá se prodýchat a do další máte 5 minut klid, kdy se vlastně vůbec nic neděje a vy můžete normálně fungovat. A tak si to zatím užívám. Vlastně jsem strašně šťastná, že už je to tady, že to za chvilku budu mít za sebou, a že to Kubík zvládne i bez vyvolávačky. Na příjmu vás před vyšetřením lékařem čeká monitor, zvednu hlavu a kouknu na hodiny na zdi. Za pět minut dvanáct. Když se mi po dvaceti minutách dotočí monitor, doktorka potvrdí kontrakce, po vyšetření konstatuje, že porod je rozběhlý na 3-4 centimetry a doporučí příjem.

Kubík se narodil dvě hodiny na to. Bylo to rychlé, ale nebudu vám lhát, ani podruhé to rozhodně nebylo bezbolestné. Narozdíl od toho prvního porodu jsem s tím byla ale více smířená. Méně jsem propadala zoufalství a poddávala se bolestem, více se soustředila na to, že to už brzy skončí a těšila se, až bude venku. Protože už jsem věděla, že tím ta bolest v okamžiku skončí a začne nový život. Na to, že to byl porod, před kterým mám stále neuvěřitelný respekt, musím jednoznačně uznat, že to byl určitě ten z těch lepších, aspoň, co jsem o porodech slyšela. Se Sárinkou jsem epidural nakonec chtěla, ale už mi ho nestihli dát. Zvládla jsem to i bez něj a tentokrát mě ta možnost ani nenapadla. Porod se rozjížděl tak rychle, že jsem věřila, že Kubík přijde na svět co nevidět a nenechá mě v tom moc dlouho. I já jsem se mu snažila maximálně pomoc a tak jsem seděla buď ve sprše nebo na balonu.



Pro mě osobně je nejhorší část od otevření zhruba na 7cm (tlačit můžete až od 10cm), to už jsou kontrakce opravdu dost silné a jdou jedna za druhou, takže nemáte šanci si odpočinout a jen čekáte až budete moc začít tlačit. Voda mi nakonec nepraskla a museli mi jí na tom 7cm píchnout, to porod ještě více urychlilo. Sama na sebe jsem hrdá, že jsem se při prvním porodu naučila tlačit a tentokrát to šlo opravdu mnohem lépe, bez komplikací a bez nástřihu. Kompletně bez chemie. A ten neuvěřitelný pocit úlevy, když byl najednou venku. Chvilku jsem tomu nemohla ani uvěřit, už je konec, už mě nic nebolí a bolet nebude. Už je tu s námi. Jsme čtyři. Máme syna.



Jakub Hnidák nar. 8.3. 2017 ve 2:36, vážil 3370g a měřil 51cm i tentokrát byl u porodu tatínek.

středa 22. února 2017

Akce kulový blesk, aneb Sárinčino stěhování zpět k nám do ložnice


Možná si budete ťukat na čelo a možná, že je to opravdu krok zpět, ale já jsem cítila, že je to tak správně, a že nám to bude všem kuprospěchu. Ještě před narozením druhého prcka, jsme přestěhoali 3,5 letou Sáru z jejího pokojíčku zpět k nám do ložnice. Proč?

Do vlastního pokojíčku se stěhovala ještě s malou postýlkou někdy kolem roku a půl a byla tam moc spokojená. V ložnici jsme se už začali navzájem rušit, ona chtěla spát a my jí tam courali, když jsme šli spát později. Ona se v noci vrtěla a něco si ze spaní mumlala a já byla okamžitě vzhůru a ve střehu, i když ona mě vůbec nepotřebovala. Pak začaly růst stoličky, doprovázené horečkami a následované nočními běsy a období nárazového stěhování se v noci k nám do postele. Vše vyvrcholilo na podzim, kdy ve 3 letech dostala mononukleozu. Bylo jí tak zle, že jsem byla ráda, že jí mám pod kontrolou i v noci a spíme spolu v jedné posteli. Lépe usínala, cítila se víc bezpečně a díky spánku nabírala opětovně sílu. Mononukleoza v jejím případě trvala dlouho, já už v té době byla těhotná a tak jsme se ještě před Vánocemi rozhodli, že je nejvyšší čas opět Sáru vrátit zpět do její postýlky a pokojíčku. Ta manželská postel nám ve třech a ještě s pupkem začala být opravdu malá.



Nečekala jsem, že to pro ní bude takový problém, v pokojíčku usínala celkem snadno, i když jsme museli vždy počkat než usne, netrvalo to zas tak dlouho a stal se z toho pěkný rituál se čtením pohádek. Ale asi to brala jako, že jí odstrkujeme, nějak mi nedošlo, že může začít žárlit i na pupík a ne až na narozené miminko. Spoustu věcí jsem s ní už nemohla dělat. "Sárinko, ale já tě teď už nemůžu pochovat, já mám to bříško, víš? Až se Kubík narodí, tak tě zase chovat budu, neboj." Sama to moc nedávala najevo, ale v noci se po přestěhování do pokojíčku začala strašně často budit a volat nás k sobě. A když říkám často, tak myslím opravdu třeba 4x až 6x za noc - stačilo přijít do pokojíčku, vzít jí za ruku a většinou do 5 minut spala. Ale za hodinu se to třeba opakovalo. S rostoucím pupkem k ní začal vstávat Kuba, protože než já se zvedla z postele, Sára už byla na cestě k nám do ložnice.



Situace se ještě zhoršila, když jsme do ložnice začali postupně stěhovat věci pro miminko, přebalovák, mini postýlku... všechno se mnou vybalovala, umývala a měla z věcí radost, ale taky se pořád ptala... "A Kubík bude spinkat tady? A co já?" "No ty už seš velká holka, ty spinkáš ve svý postýlce přece." Dali jsme tomu 2 měsíce, vlastně teď zpětně ani nechápu, že jsme to tak dlouho vydrželi. Nejdřív jsme podezřívali noční můry, ale nakonec nám to řekla Sárinka sama. Řekla, že chce nás. Že se jí tam v noci stýská.

Najednou mi příšlo naprosto zbytečné, abychom jí k tomu nutili. Navíc dost nepraktické. Já budu vstávat k mimču, který beztak bude u nás v ložnici a Kuba bude vstávat k Sárince a chodit jí utěšovat do vedlejšího pokoje. Když tam může být mimino, proč by tam nemohla být i Sára? Pořád jsem se bála jestli nedělám chybu, ale ta myšlenka, že bychom třeba zase mohli spát celou noc, ještě něž se narodí malej křikloun mě dost lákala. Ještě jsem se poptala po okolí a vyzpovídala Terku z blogu Madame Coquette, která si společné spaní s dětmi chválí a pro mě je takovou ambasadorkou "spaní na jedné hromadě" definitovně jsem se rozhodla to zkusit.



Měli jste vidět Sáru, když jsme jí to šli oznámit. Řekla jsem jí, že Kubík tam bude spát s náma, až se narodí, jestli to ví. Mlčky přikývla. Tak jsem pokračovala a řekla jí, že jestli chce, může tam spát s náma i ona. Ve svojí postýlce, že jí tam můžeme přestěhovat. Až tak úchvatnou reakci jsem nečekala, začala skákat, křičet hurá, běžela mě obejmout a řekla, děkuju maminko. Málem jsem měla slzy v očích. Pak jsem jí ještě poslala dát pusu tatínkovi, protože ten bude muset postýlku přenést. Byla tak šťastná, stěhovali jsme ještě ten den.



Podmínkou bylo, že zůstane spinkat ve své postýlce a spinkat bude vedle tatínka a maminka bude spinkat vedle Kubíka. Už je u nás víc jak 3 týdny a nemůžeme si to vynachválit. Usíná daleko rychleji a budí se 2x za noc na čůrání, to je všechno. Ráno se vzbudí hodinu před tím, než zvoní budík do školky, přeleze si mezi nás se pomazlit a ještě většinou na chvilku usne.

Jak to bude až se Kubík narodí a budeme tam ve čtyřech nedokážu zatím odhadnout, ale věřím, že to zvládneme. Podle Terky se děti navzájem nebudí. Vědí, že to brečí "ten jejich" a nenechají se tím rušit. Tak jsem na to moc zvědavá, třeba jí to tam začne samotné vadit a řekne si, že chce zpět do pokojíčku. Necháme to teď na ní.

V pokojíčku vzniklo stěhováním postýlky daleko víc místa na hraní, mohli jsme tam přestěhovat tee-pee z obýváku a chodíme si tam teď daleko víc hrát.



PS: jediný kdo s námi ještě nespí je bullteriérka Amélka, ale u ní pevně věřím, že k žádnému stěhování nedojde. Zaprvé má během spánku ráda svůj klid a zadruhé strašně chrápe.

Za fotky moc děkujeme: Honzíkovi Bartoňovi - www.honzabarton.com

středa 15. února 2017

Těhotenství: Devátý měsíc s pupkem, aneb čekání na Godota


Koncem roku jsem ani nedoufala, že bych se devátého měsíce  s pupkem dočkala, vypadalo to, že Kubík se za námi těší až moc a na svět se podívá už o něco dříve. Nakonec mě vzal na milost a rozhodl se zůstat. Teď jsme pro změnu v trochu opačné pozici. Já už bych to měla celkem ráda za sebou a on se drží zuby nehty.

To čekání je nejhorší, sama o sobě jsem zjistila, že tohle nezvládám moc dobře. Nemám ráda, když něco nemůžu mít pod kontrolou a tohle si prostě nenaplánujete. Je to plně v režii toho malého zázraku a já jsem z toho čím dál víc nervózní. Může to být zítra nebo taky za 2 týdny, nevím co věechno si můžu naplánovat, co ještě stihnu udělat, vyřídit, uklidit, koupit... jsem připravená? Zvládneme to s druhým dítětem? Nějak jsem spoléhala na to, že to podruhé bude snadnější a zdálo se, že až do teď to tak i je, ale ten poslední měsíc mi opravdu dává zabrat.

V hlavě mám totální zmatek, samozřejmě, že se strašně těším na miminko a na Sáru, jak se z ní stane velká ségra, ale také obden brečím, mám menší záchvaty paniky z porodu a náročnosti péče o miminko. Možná bylo lepší, když jsem nevěděla do čeho jdu, člověk měl z porodu přirozený respekt, trochu strach, ale většinou se mi povedlo myšlenky zahnat a prostě jsem se těšila na to, že ze mě bude máma.

Teď se mi občas stane, že mám něco jako rychlý "flashback", najednou se mi vybaví konkrétní zážitek z porodního sálu včetné té bolesti. Do teď se mi to nestalo, pamatovala jsem si jen, že to nebylo tak strašné a dalo se to zvládnout.

Kamarádky a zkušené maminky více dětí mě uklidňují, že druhý porod bude rychlejší a mnohem snadnější. Já sama se snažím udržet myšlenku, že je to moje tělo a to přeci nepůjde proti mě. Musím mu důvěřovat, naslouchat a věřit si. Kdybyste pro mě měli taky nějaká slova útěchy, budu moc ráda.

Popravdě už moc nevím jak si lehnout a sednout, aby mě někde něco nebolelo nebo netlačilo. Nemůžu moc spát, zadýchám se jen cestou na záchod, finálně jsem přibrala už 20kg a ta rozhozená psychika... po dnešní kontrole v poradně podolské porodnice a monitoru, kdy se potvrdilo, že Kubík i já jsme v naprostém pořádku jsem se rozhodla, že bych ho mohla trochu povzbudit. Těch "babských rad" je celá řada, takže k večeři bylo dnes opět pálivé jídlo, zítra se chystám na horkou vanu a dala bych si červené víno.

Myslím, že se na mě ten mrňous stejně vyprdne a udělá si to po svém. A mě nezbývá nic jiného než čekat. Jen je vtipné, že se nakonec na ten porod budete ještě doopravdy těšit.


neděle 12. února 2017

Taška, ta stále nedobalená taška do porodnice

Je to takové ošemetné, na jednu stranu si říkám, že už bych jí fakt měla mít zabalenou, na druhou se bojím, že jakmile jí dobalím a zapnu, budu vědět, že už mám všechno připravené, spadne to ze mě a vážně začnu rodit. Takže rodit, či nerodit? Toť otázka. Přistupuju k tomu s takovou vážností, jako bych si snad opravdu sama mohla vybrat, kdy ten malý uzlík přijde na svět.


Každopádně jsem s tím dnes opravdu hodně pohnula a těsně před začátem 38. týdne ji skoro dobalila, ještě ji pro jistotu nechávám pootevřenou a pár nezbytností se mi povaluje kolem, ale více méně to asi mám. Kromě klasických doporučených věcí, které najdete v oficiálním seznamu, který jsem pro jistotu zkopírovala z webu podolské porodnice a najdete ho na konci článku, jsem vám chtěla napsat něco málo k věcem, které se mi osvědčili s prvním porodem, a které beru i tentokrát.

V některých seznamech se uvádí nafukovací kruh, v případě nástřihu, nikdy v životě jsem neseděla na ničem méně pohodlném a nepraktickém, věřte mi, nástřih jsem měla a zkoušela jsem to. Doma se nám ale podařilo najít zázračný podsedák, viz fotka plněný molitanovými kuličkami, stejně jako sedací pytle. Na podsedáku je cedulka firmy Teplo domova, ale na jejich webu jsem stejný produkt již nedohledala, ale určitě doporučuju zkusit ho někde sehnat nebo nechat ušít, je to zázrak a budete za něj vděčná.

Přezůvky, doporučuji gumové pantofle - prostě něco omyvatelného, krev, voda... co si budeme povídat. Možná jsem trochu naivní, ale beru si dokonce stejné noční košile, jako jsem si brala na první porod, měla jsem je shované a teď je vytáhla a dodalo mi to trochu jistoty. Zvládla jsem v nich první porod, dám to snad i teď bez větších komplikací.

Bepanthen - určitě doporučuji klasickou Care mast - tady nejde ještě ani tak o miminko, jako o vás. Kojení není ze začátku zrovna jednoduché a bradavky to často nedají, Bepanthen krásně zklidňuje a hojí a navíc se nemusí před dalším kojením oplachovat. A samozžejmě slouží na denní péči o namáhanou dětskou pokožku, tedy je ideální k použité při každém přebalení a chrání tak před vznikem opruzení.

Navíc přibalujeme větší množství nejrůznějších raw tyčinek, ty se můžou hodit nejen po cestě do porodnice, na sále těsně po porudu, ale i na oddělení šestinedělí - jsou energeticky bohaté, dobré a pořídíte je třeba v DMku. Určitě se budou hodit i jednorázové přebalovací podložky... taktéž nejen pro miminko a nezapomeňte na nabíječku na mobil.

Oficiální seznam, co s sebou do porodnice, uvedený na webu podolské porodnice:

  • na porodní sál
    • doklady (těhotenský průkaz, občanský průkaz, kartička pojišťovny)
    • přezutí pro oba
    • vlastní košile 2x (nebo dlouhé triko – krátký a širší rukáv), župan
    • otec – lehký pohodlný oděv
    • pití – neperlivá voda, čaj
    • toaletní potřeby (jelení lůj, porodnické vložky na 3 dny – potřebné množství je velmi individuální – počítejte cca 1 – 2 bal /1 den, kalhotky ze síťoviny)
    • 1-2 ručníky
    • Baxter salinické klysma
    • relaxační hudba – CD
    • elastické punčochy – při problémech s varixy (křečové žíly), případně pokud doporučí lékař z jiného důvodu a při plánovaném císařském řezu
  • na oddělení šestinedělí
    • toaletní potřeby
    • 2-3 ručníky
    • BEPANTHEN – mast / krém
    • podprsenky na kojení (bez kostice)
    • vložky do podprsenky (prodyšné)
  • pro novorozence
    • plenkové kalhotky pro novorozence (6-10ks/den)
    • je možno mít vlastní oblečení
Doporučily byste mi ještě něco jiného? Zapomněla jsem na něco? Budu ráda za každou radu či tip. A držte mi palce.


neděle 5. února 2017

Těhotenství: osmý měsíc s pupkem


Osmý měsíc jsem začala oslavou, o tom jaký byl můj první a dost možná poslední babyshower jsem se rozepsala v předešlém článku zde. Je to takový malý paradox, ještě ani není na světě a už měl první párty. I když je pravda, že oslavuje se spíš fakt, že jste těhotná, že je miminko v pořádku a vy se těšíte na jeho příchod. Myslím, že i přes mou stále přetrvávající únavu jsem si to moc užila a jsem ráda, že jsem do toho za pomoci Janičky z Great Moments šla.

Po delší době mě také čekala kontrola u mé gynekoložky a tedy taková ta těhotenská klasika - moč, tlak, váha... váha. Jo vlezla jsem na váhu a po tom co jsem měsíc kvůli riziku předčasného porodu ležela, a neběhala za Sárou, jsem se nestačila divit. Nějak to nabralo na obrátkách, celkem jsem od začátku těhotenství přibrala 18kg. Počítala jsem s tím, měla jsem to tak i se Sárou. Neděsí mě ani tak ta váha, ale spíš to, co mě bude po porodu čekat. Protože se Sárinkou jsme nakonec přibrala 20kg a do půlroku jsem byla na své původní váze a pak to šlo ještě dolu. To dítě mě prostě úplně vysálo a já věřím, že tělo tuší a tak si dělá zásobu, aby mělo pak z čeho brát. Takže se opravdu bojím, co mě čeká a jak náročné to s miminkem tentokrát bude.

Na kontrole se také ukázalo, že klidový režim se vyplatil, čípek se nezkracuje a momentálně nic nenaznačuje tomu, že bych měla začít rodit. Takže to nakonec vypadá na porodv termínu, max o týden dřív, uvidíme. Ale hodně mě to uklidnilo a navíc mě díky registraci ve speciální studii v podolské porodnici čekal ještě jeden velký ultrazvuk v 36. týdnu. Tam se potvrdilo, že Kubík je hlavičkou dolu, už tak dost pravděpodobně i zůstane a váží něco kolem 2,5 kg. Sárinka měla porodní váhu 3,2kg a podle mě to bylo naprosto ideální. Doufám, že to bude mít Kubík podobně, a nebude to teď na poslední chvíi nějak dohánět, na porod 4 kilového miminka se zrovna dvakrát necítím. Pevně věřím, že to i tentokrát zvládneme přirozenou cestou a doufám, že se nic nezkomplikuje a tatínek tam bude s námi.

Hodně se mě také ptáte na Sárinku a jak se těší. Myslím, že opravdu hodně, a že z ní bude skvělá starší ségra. Pořád se mě na Kubíka ptá, chce si o něm povídat, jaké to bude až tu bude s náma, co budeme dělat a tak podobně. Už se mnou začala i chystat výbavičku. Jen se samozžejmě vždycky nezapomene ujistit, že bude mít svoje hračky a ty její jí brát nebude.

úterý 31. ledna 2017

Babyshower, aneb těhotenský večírek

Myslím, že dnes už netřeba babyshower přestavovat, celkem se u nás uchytil a čím dál více nastávajících maminek se rozhodne nechat si ho uspořádat, popřípadě je jím některou ze svých kamarádek překvapeno.



Se Sárinkou jsem si říkala, že by bylo hezké něco takového udělat, ale tak dlouho jsem to odkládala a sama si s uspořádáním nevěděla moc rady, až jsem nad tím mávla rukou, pozvala tři kamarádky k nám domů a víc to neřešila.

Tentokrát jsem si uvědomila, že je to možná naposledy, že na třetí dítě třeba neseberu odvahu, a nějak mi přišlo líto, že bych to nezažila i s tou výzdobou a sladkým barem. I když klasické holčičí večírky sama moc nevyhledávám, rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Navíc teď už jsem znala Janču z Great Moments by Jane a tím se vše mnohem zjednodušilo. Už někdy v září jsem jí poprosila, zda by pro mě a Kubíka babyshower neuspořádala. Stanovily jsme datum, já vybrala barvy a téma a vše ostatní jsem nechala na ní. Téma bylo "malý biker" a barvy jsem zvolila mintovou a zlatou. Na víc jsem se opravdu nezmohla, ta těhotenská rozhodovací paralíza mě úplně ovládla. Pamatuju si, že mi Janča poslala na výběr z několika příchutí dortů a já se prostě neuměla rozhodnout.


V našem podání šlo opravdu o těhotenskou jízdu, těhotné jsme byly 4 z celkových 6 kamarádek, takže největší zálusk jsme si dělaly samozřejmě na dort, na ten došlo hned po přípitku. Debata se velmi rychle ztočila ke zkušenostem z porodu, těhotenským obtížím a poporodním psychózám. Ještě, že na programu bylo ještě rozbalování dárků, to nás trochu usměrnilo a já se mohla kochat nad těmi krásnými oblečkami, které tety Kubíkovi pořídily. Kromě oblečků jsem dostala také velice praktický dárek od Bepanthenu, balíček produktů, který se bude hodit nejen pro Kubíka, ale vlastně i pro mě. O popraskaných bradavkách při začátcích kojení už bohužel něco vím. Balíčky jsem obdržela hned dva a ten jeden je pro Vás, moje čtenářky.






Soutěž o balíček produktů Bepanthen

stačí mi do komentáře k článků napsat:
- váš názor na pořádání babyshowerů, popřípadě osobní zkušenost
- připsat termín porodu, nebo jak staré máte mimčo
- připsat e-mailovou adresu pro případné kontaktování ohledně výhry

Pokud byste mě ještě sledovaly na FB stránce: Máma na blogu nebo instagramu @mamanablogu budu jedině ráda, ale podmínkou to není.

Výherce jednoho Bepanthen balíčku vylosuji v neděli 12. 2. po 20h, těším se moc na všechny vaše příspěvky.

Výherce soutěže: 

I tentokrát jsem losovala na www.random.org a číslo 7 z celkových 50 zúčastněných se stalo štěstným pro Kláru (viz příspěvky pod článkem) - už jsem jí kontaktovala mailem a těším se na odeslání výhry. Všem vám moc děkuji za účast a těším se zase brzy u další giveaway.


Malá rada na závěr:
Na podzim mi přišlo jako dobrý nápad, nechat oslavu pro Kubíka na leden, přeci jen před Vánocemi je všude spousta shonu, a v lednu budu na začátku osmého měsíce a to by mělo být v pohodě. Jak rychle člověk zapomíná. Od půlky sedmého měsíce na mě padla totální únava a vyčerpání a bylo to bohužel znát i na babyshoweru. Holky jsem viděla moc ráda, ale určitě bych si to užila mnohem více, kdybych nebyla pořád tak unavená. Určitě se tedy nebojte naplánovat babyshower dříve, klidně už koncem druhého trimestru, budete mít více energie. Vlastně, kdybych neměla to datum a pozvané kamarádky už od podzimu, určitě bych se do toho v tom třetím trimestru už nepouštěla a znovu to vzdala, což by byla určitě škoda.




Dort: Mia Cakes
Místo konání a cupcakes: Lelí's cupcakes
Slaný catering: Famagusta
Výzdoba a dekorace: Great Moments by Jane
Fotografie: Honza Martinec
Pozvánka: By Myyna



neděle 29. ledna 2017

Těhotenství: sedmý měsíc s pupkem


Vím, píšu to s čím dál větším zpožděním, tohle jsou mé zážitky ze sedmého měsíce těhotenství. Bod číslo jedna, únava. Jestli vám někdo z okolí říká, že třetí trimestr už není žádná hitparáda, tak mu věřte. Ta únava se zdá být všudypřítomná, spát se mi chce prakticky pořád. Noční buzení na záchod a při každém otočení se na druhý bok mi zrovna nepřidává.

Naopak do karet paradoxně hrají výhružku lékařů ohledně rizikového těhotenství. Můj sedmý měsíc vyšel totiž na prosinec a na to pracovně nejvytíženější období. Objednávky na dortíky se hromadí, Vánoce se blíží, Sára má po prodělané mononukleoze čím dál více energie a začíná zase dost zlobit, a Kubík se rozhodl, že se začně chystat na svět... a já to přestávám zvládat. Riziko předčasného porodu mě opravdu vyděsilo a tak jsem si na konci sedmého měsíce opravdu lehla a přestala pracovat. Nakonec jsme odjeli na 14 dní na chatu do Pece a já se nechala hýčkat manželem.

Ono už bylo vlastně i na čase, na mateřskou se u nás odchází 8 až 6 týdnů před termínem porodu a já ho mám oficiálně 1. března. I tentokrát jsem udělala tu chybu, že jsem si myslela, že spoustu věcí můžu odložit až na třetí trimestr a zapomněla jsem, jak budu pak už nepoužitelná. Začala jsem si připadat jako inkubátor. Neschopná cokoliv dělat.

Kromě ztráty energie vás, ale čeká také poslední velký ultrazvuk, tedy kontrolní přeměčení miminka ve 30. týdnu. My jsme na něj jeli na otočku z hor, termíny, zvláště v Podolí jsou plné a většinou se musíte obrnit velkou trpělivostí při čekání až přijdete na řadu. I když se objednává na čas, nikdy nevíte, jak hodně se vyšetření před vámi protáhnou. Tentokrát jsme měli štěstí, Kuba šel se mnou a i když potvrdili, že Kubík už je hlavou dolu a pomalu se tlačí ven, snažili se nás také uklidnit tím, že všechny míry i váha jsou v pořádku. Kubík má na konci sedmého měsíce odhadovanou váhu 1,7 kg a já zůstávám ležet a přemlouvám ho, ať ještě zůstane.