středa 20. června 2018

Máma roku - v kategorii podnikatelka, by to možná šlo...


Děti, pes, manžel, podnikání. Školka, oběd, úklid, focení. Objednávky. Dodavatelé. Zakázky. Hřiště. Na zmrzlinu, jasně, jdeme. Faktury. Pečení, dortíky. Úsměvy, objetí, láska. Je to chaoz, ale já to miluju. Od malička jsem byla vedená k tomu, že jestli něco chci, musím si za tím jít. A tak jsem šla. Mám dvě děti a snažím se jim být dobrou mámou, ne perfektní, ne dokonalou, ale tou nejlepší, jakou sama dokážu být.

Často jsem o sobě ironicky řekla, že jsem mámou roku, když jsem dorazila pozdě do školky, prošvihla očkování nebo zapomněla koupit plínky. A přesně proto bych se jí teď chtěla stát, abych motivovala všechny "obyčejné" maminky k tomu, aby si uvědomily, že v té obyčejnosti a nedokonalosti je právě to kouzlo mateřství. A to moje podnikání? Je to prostě moje třetí dítě. Někdy musí čekat až přijde na řadu, jindy se mu všechno podřizuje. Cupcakes jsem začala péct ve stejnou dobu, kdy jsme se rozhodli pro první miminko, a oboje šlo rychleji než jsem předpokládala.

U trouby jsem ztrávila stovky hodin, ale nemohla jsem se nabažit radosti a úsmévů, kterou mé cupcakes uměly vyčarovat. Pro mě to není jen zdroj podnikání, ale především možnost osladit lidem den. Umožnit jim potěšit druhé. Maličko si zahřešit a dát si něco opravdu dobrého. Největší zlom přišel v září 2016, kdy byly Sárince 3 roky, my otevřeli kamenný obchod Lelí's cupcakes nesoucí mé jméno, a u mě v břiše se pekl další dortík.

Nyní je Kubíkovi rok, obchod bude slavit druhé narozeniny a já se snažím najít rovnovoháhu mezi všemi svými životními rolemi. Mateřství mě naučilo hodně potřebným dovednostem, které se pro podnikání náramně hodí, jako třeba krizové a kritické myšlení, umění vyjednávat. Asertivitě a umění říct ne. Práce a možnost realizace pro mě vždycky byla hodně důležitá, ale rodiny bych se kvůli ní nevzdala. Ráda bych ukázala, že se to dá udělat tak, abysme my ambiciózní ženský měly obojí.

A tak jsem se přihlásila do ankety maminka roku časopisu Maminka, jsem v kategorii podnikatelka a probojovala jsem se do semifinále. Tento týden začalo internetové hlasování, takže pochopitelně budu za vaši podporu strašně vděčná, hlasovat můžete zde: http://bit.ly/Lelimamaroku

A proč jsem do toho skutečně šla? Hraje se o hodně, výherkyně kategorie "maminka podnikatelka" získá inzertní prostor v časopise Maminka na propagaci svého podnikání.

Článek jsem doplnila průřezem rodiných fotek od nejlepšího fotografa a našeho kamaráda Honzíka Martince.







pátek 1. června 2018

Nanuky Lunar

Jsou vesmírně krásné a nebesky dobré, i proto jsme je pojmenovali Lunar. Vesmír nemá hranice a nemá je ani ten pocit, který zažijete, když je ochutnáte. Jahoda, mango, slaný karamel, čokoláda, vanilka... vše ručně vyráběné s důrazem na kvalitní suroviny a plnou chuť ovoce. Vsázíme na oblíbené příchutě, ale snažíme se vás vždy něčím překvapit, ať už je to kombinací příchutí, zdobením  nebo třeba tvarem formičky. Víme, že musí nejen skvěle chutnat, ale měly by se vám i líbit. Jíme očima, jídlo si rádi fotíme na instagram a řekněte mi, kdo nemá rád zmrzlinu?


A tak jsme pro vás vymysleli hned tři produktové řady. Vesmírnou řadu Space, kde najdete klasické příchutě jako je vanilka, čokoláda nebo slaný karamel, dozdobené tak, že můžou připomínat samotný vesmír. Zdobíme je mrazem sušeným ovocem a různými druhy ořechů.



V ovocné ředě Amelo najdete mango s plátkem kiwi, tu nejjahodovější jahodu, jakou jste kdy jedli a trojbarevnou raketu tvořenou jahodou, mangem a černým rybízem.



A zatím naše poslední řada je spojená s jogurtem, jmenuje se Yolly a selský jogurt mícháme s oblíbenými ovocnými příchutěmi, jako jsou právě mango a jahoda, okouzlí vá nejen jemnější chuť frozen jogurtu, ale také zábavné tvary jako jsou ananas, meloun, palma nebo tukan.


Jak se zrodil jeden nanukový sen

Sny se mají plnit. Já už si svůj gastro sen splnila a dortíky Lelí's cupcakes, tak dělají radost nejen mě, ale především vám, spokojeným zákazníkům. Když se nás na Festivalu mini všichni ptali, kde vzniknul nápad na nanuky, snažila jsem se být vtipná a řekla jsem, že v době, kdy jsem ukázala Kubovi Pinterest. Pak mi ale došlo, že je to pravda. Když byly Sárince asi dva roky vyráběli jsme je celé léto, Kubu to strašně bavilo, vymýšlel nové příchutě a na Pinterestu si založil nástěnku jen na nanuky a úplně tomu podlehl. To on v tom první viděl ten podnikatelský záměr a přesah. To on řešil, že ty naše domácí nanuky mají sice mnohem plnější chuť, ale taky jsou hodně tvrdé a mají v sobě ledové krystalky. Prostě přišel na to, že nanuk není jen zamražené smoothie. A tak se začal o výrobu sám aktivně zajímat a přemlouvat mě, ať se do toho pustíme. Pamatuju si, jak dokonce loni cestou z Colours of Ostrava ve vlaku nakreslil logo a řekl, že ještě můžem zkusit chytnout půlku léta. Že je to strašná škoda, že u nás si takhle krásnej nanuk z Pinterestu nikde nekoupíš, a my to můžem změnit.


Což o to, mě se ten nápad strašně líbil a chtěla jsem, aby se do toho pustil, on na to ale nechtěl být sám a já věděla, že další projekt by pro nás dva spolu s dvěma dětma byl časovou sebevraždou. Už takhle jsme si museli rozdělit pracovní dny v týdnu a uzpůsobit chod domácnosti tomu, že spolu nejen žijem, ale i pracujem. Hlavně jsme si přece nepořídili děti proto, abychom s nima pak nebyli, my dva jsme vlastně dohromady jen jedním pracujícím člověkem. Měla jsem z toho velký respekt a tak jsem ho přemluvila, že začnem až příští sezónu a našla jsem za sebe náhradu. Nemohla jsem si vybrat lépe. Honzu Páva znám ještě z dob kdy jsme oba pracovali v korporátu, Honza pak stejně jako já odešel. Spoluzaložil agenturu Lovebrand, která pomáhá značkám aby se stali (a teď pozor přijde překvapení)... love brandem. Honzu se nám podařilo pro nanuky nadchnout okamžitě, za prvné má doma taky dceru a sám nanuky miluje a za druhé v tom stejně jako Kuba vidět velký potenciál. A tak se stalo, že Lunar má dva táty.



Lunar má dva táty

A tak za nanuky Lunar najdete stát tyhle dva "táty" zakladatele. Kluci rok monitorovali trh, testovali receptury, učili se, ochutnávali, zkoušeli, tvořili startegii a nakonec i úspěšně uvedli na trh nanuky Lunar. A já? Já jim do toho "občas" kecám a najdete mě na druhé straně drátu sociálních sítí.


A i když Kubu hnala původní motivace vyrobit kvalitní nanuk, který by sám chtěl koupit vlastní dceři, vyrábí dnes Lunar nanuky nejen pro děti. Rádi bychom, aby se stali oblíbenou značkou vás všech a byli k dostání doslova na každém rohu včetně toho internetového. Ale to teď trošku předbíhám. Vás určitě zajímá, kde je seženete právě teď.



Kde si je můžete koupit?

Od dnešního dne, tedy od 1. června jsou k dostání v bistru Famagusta ve Vyšehradské ulici, což je taková naše základna. Příští týden od 8.-10. června se na vás budeme těšit pokud se vydáte na automobilovou slavnost v pražských Holešovicích, Legendy. A samozřejmě nebudeme chybět ani na Apetit pikniku 16.6. v Grébovce.

PS: Velké díky Honzovi Martincovi, za pomoc, trpělivost a nejvíc boží fotky. Děkujeme!

Váš Lunar team



čtvrtek 29. března 2018

Diagnóza generalizovaná úzkostná porucha

Tak trochu tma. Dno. Možná, že temnota je to správné slovo. To, kam vás dokáže dostat beznaděj. Strach. Úzkost. Děs. Pláč. Hysterie. Ještě větší úzkost. Úzkost. Úzkost. ÚZKOST...

Diagnóza generalizovaná úzkostná porucha, aneb vítejte v mém světě po prvním porodu. Je to víc jak 4 roky zpět a stejně je v mém okolí spousta lidí, kteří vůbec netuší, čím jsem si prošla. Nemluví se o tom snadno. Já bych teď ale mluvit chtěla. Chtěla bych, abyste věděli, jak složitě a zároveň jednoduše naše tělo a mysl fungují, a jak jsem si to celé vlastně způsobila sama. Chtěla bych svým příběhem pomoc těm, kteří si tím prochází i těm, kteří mají ještě šanci uposlechnout varovných signálů svého těla a udělat krok zpět.


Je mi čerstvých 28, zrovna jsem uspala naší prvorozenou měsíční dcerku a vím, že mám asi hodinu, než se vzbudí. A tak makám. Potřebuju odbavit pár mailů na klienta, pořád na sobě mám pyžamo a nečistila jsem si zuby. K snídani jsem měla suchej rohlík a do ruky už beru telefon a vyřizuji zmeškané hovory a objednávky na dortíky. Neumím říkat ne. Nemůžu si to dovolit. Ne je moc velký luxus. Já to zvládnu. Zvládnu si nechat jednoho "nenáročného" klienta z mediálky, protože si neumím připustit, že tím obřím pupkem je moje práce tam u konce. Nedej bože, že bych snad byla nahraditelná. To ne. Ne, se neříká ani všem těm skvělým a nadšeným lidem, kteří chtějí moje cupcakes. Buduju značku, nikoho přeci nezajímá, že jsem zrovna porodila. Jestli to teď přeruším, už si neškrtnu. Moji zákazníci odejdou, najdou si někoho jiného a já už to znova nerozjedu. Ne. Toho já se taky nevzdám. Za každým úspěchem stojí tvrdá práce, tak to prostě je.

A hele je tu ona. A je zase vzhůru a brečí. Zas má hlad. Ona má pořád hlad. Pořád mě potřebuje. A já potřebuju pracovat. A taky uklidit, možná něco uvařit. Potřebuju být dokonalá. Potřebuju to všechno zvládat. Potřebuju být máma, manželka, hospodině, podnikatelka, kamarádka. Ale kdy to mám sakra všechno udělat? Začínám být hodně podrážděná. Unavená. Nervózní. Zoufalá. Často bezdůvodně křičím. A nevím, co s tím mám dělat. Protože to všechno já musím. Musím.

Nejsem šťastná. Mám doma nádherné, zdravé miminko a já nejsem šťastná. Když jsem s ní, vyčítám si, že nepracuju, když pracuju, vyčítám si, že nejsem s ní. Nakonec si vyčítám i to, že nejsem šťastná. Jsem vyčerpaná. Musím si odpočinout, musím usnout. Nejde to.

Je to všechno úplně jinak než jsem si to představovala. Tak moc jsem se bála, že mě mateřství změní, až se ze mě stal někdo úplně jiný. Troska s nepřítomným pohledem. Osobně si myslím, že jsem si prošla nejdřív syndromem vyhoření, který následně vyústil v generalizovanou úzkostnou poruchu. Ta diagnóza přišla ale mnohem později. Předcházela ji řada vyšetření, které podněcovala nesnesitelná bolest hlavy, zad nebo břicha. To, že příčina byla psychosomatická a jednalo se o jedny z mnoha varovných signálů mého těla, by mě v tu chvíli ani ve snu nenapadlo. Moje tělo křičelo o pomoc, snažilo se upoutat pozornost, donutit mě odpočívat, zvolnit, na chvilku vypnout. Ale já neposlouchala. Pořád jsem si posouvala tu pomyslnou laťku výš a výš. Snažila jsem se všem kolem, ale i sama sobě dokázat, že já to zvládnu všechno. Sama. Bez pomoci. Byly dny, kdy jsem si nedokázala sednout ani na 5 minut. Odpočinek pro mě byl ztrátou drahoceného času. A vím, že kdyby mi moje tělo nevystavilo definitivní stopku, nikdy bych s tím nepřestala.

Dost! Už dost. Snaž se myslet na něco jiného. Ale na co? Může ta myšlenka už konečně vypadnout z mé hlavy? Dost! Strach. Ježiši já mám takovej strach. Klepou se mi ruce, je mi zima. Jsem strašně unavená a chce se mi zvracet. Dost! Chodím po bytě sem a tam a nedokážu se uklidnit. Brečím. Může to už přestat? Co mám dělat? Křičím. Dost! Mám příšerný strach, naprosto odzbrojující a ochromující. Sedím pod tekoucí sprchou schoulená do klubíčka a brečím. Soustředím se na zvuk padajících kapek vody, ale i přes něj se mi vloudí zpět do hlavy... moje černá myšlenka, můj strašák. Je mi tak zle, že už je to nepřehlédnutelné a nezamaskovatelné. Sedím na posteli a nepřetržitě brečím, to že brečí i Sára už ani nevnímám. Je mi to jedno. Už je mi všechno jedno. Bezradný manžel nakonec volá mé mamce, ta okamžitě pochopí, která bije, zmobilizuje okolí a předává mu kontakt na RIAPS. Je něco kolem desáté večer, do půl hodiny sedíme i se Sárou v autě a jedeme tam. Riaps je krizové centrum, hodně zjednodušeně jde vlastně o takovou psychosociální pohotovost.

Sedíme v čekárně, v ordinaci je nějaká slečna, tak musíme chvilku počkat. Sára po cestě usla v autosedačce a já si připadám jako magor. Žádný strach necítím, jen sucho v ústech a strašnou únavu. Proč jsme sem jeli? Stejně mi na tu mou otázku neodpoví. Nikdo přece neví, co s námi bude po smrti.

Mým spouštěčem byla beznaděj převtělená do otázky, na kterou mi nikdo nedokáže odpovědět. Co se mnou bude až umřu? Ta otázka ve mě vyvolávala takovou paniku, že jsem měla chuť to zjistit okamžitě. Strach z vlastní smrtelnosti, z toho, že kdybych umřela teď hned, neuvidím vyrůstat svojí dceru. Ten strach je naprosto přirozený a občas ho prožívá každý. Jen ne v takové intenzitě a tak často, no vlastně nepřetržitě. Ze začátku jsem se tou otázkou dokázala vyděsit jednou za týden, možná i proto, abych si uvědomila, že jestli nebudu svůj život žít, místo abych jen pracovala, můžu ho promarnit. Ale takhle já to v té době nečetla. Takže to postupně nabralo na obrátkách a já to ve své hlavě řešila každý den, a když jsem nerozeznala ani tenhle varovný signál, pohltila mě úzkoust úplně a nedokázala jsem už myslet na nic jiného. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe natož o Sáru. Strach mi sevřel žaludek a já nemohla jíst ani spát. Nedokázala jsem se soustředit ani na běžný hovor, hlavou mi lítaly jen černé myšlenky.

Teď ale sedím v ordinaci s neuvěřitelně skvělou doktorkou, která se mi kupodivu vůbec nesnaží odpovědět na mou záludnou otázku, ale vysvětluje mi proč si ji tak často pokládám, a proč mě dokáže tak strašně moc vyděsit. Pomáhá mi to, že mi odhaluje všechny procesy v mozku, a odpovídá na otázku proč se mi to stalo. Jen mě lehce opraví: "ono se vám to nestalo samo, vy jste si to způsobila svým chováním, to vaše tělo řeklo dost."

Úzkostná porucha se tomu říká proto, že máte sice správnou reakci (strach), ale na nepřiměřený podmět. Ten strach ze smrti by byl asi na místě, kdybych zrovna potkala medvěda a bála se, že ho nepřeperu. Problém byl v tom, že já ho měla třeba, když Sára zabrečela, když jsem měla jít sama ven, když jsem měla uvařit oběd. Najednou jsem měla pocit, že nezvládnu nic. Že jsem k ničemu. A i když se mi v noci v Riapsu dostalo všech odpovědí a pochopila jsem co děje, nešlo to napravit ze dne na den. V tom je ta největší záludnost psychických onemocnění, jejich léčba je běh na dlouhou trať. Ono se vám to v hlavě taky nerozhází během jednoho dne, tak jak by se vám mohlo podařit tu mozaiku tak rychle zase poskládat zpět. Má to bohužel i svůj vážnější důvod. Kdyby jste se dokázali vyléčit hned, asi byste se z toho dostatečně neponaučili. Já svoje tělo neposlouchala hodně dlouho, a ono mi teď prostě nevěří. Nevěří mi, že když říkám, že budu odpočívat, myslím to vážně. Protože já to vlastně už ani neumím.

Jenže je mi tak zle, že stejně nemůžu nic jiného dělat. Tak jen sedím, spolu se svými myšlenkami a učím se naslouchat svému vnitřnímu já. Učím se znovu přijít na to, co vlastně chci od života a jaké jsou moje priority. Maluju obrázky, poslouchám relaxační hudbu, medituju a mluvím s doktory. Jsem zase v Riapsu, tentorát na 14 dní. Dva týdny docházím každý všední den na 5 hodin do denního stacionáře s asi čtyřmi dalšími lidmi s podobnými potížemi. Udělám maximum, abych se uzdravila hned a zbavila se toho strachu. Pořád nechápu, že to není otázka dní, ale měsíců. Většina lékařů se shoduje na termínu půl roku až rok.

Dobře. Pokazila jsem to. Ale přeci nemůžu být takhle paralizovaná celý rok jejího života. Strašně jsem zhubla, okolí mě za to chválí, že jsem ty poporodní kila takhle krásně shodila, ale já z toho nemám ani radost. Nejsem hubená protože, bych se snažila, ale protože jsem nemocná. Každé jídlo je pro mě boj. Stojí přede mnou jedno z nejtěžších rozhodnutí, přestat kojit a pokusit se to celé urychlit antidepresivy nebo to zkusit sama. Dokázat to. Mám chuť si zase hrdinsky posunout tu laťku výš a říct, že já to dám bez prášků. Ale pak mi dojde, že tohle není žádná (předem se omlouvám za ten výraz) zkurvená soutěž. Tohle je můj život, a já chci být se svou dcerou. Na jejích 3 měsících se tedy dobrovolně vzdávám kojení. Okolí tvrdím, že mi došlo mlíko a s receptem v ruce kráčím do lékárny. Vzhledem k medikaci potřebuji ambulatní léčbu a dohled. Naštěstí se mě ujímá zmiňovaná lékařka z mé první noční návštěvy Riapsu. Docházím k ní nejdřív jednou týdně, pak jednou za 14 dní a nakonec jednou měsíčně. Pořád mám několik záchvatů úzkosti denně, ale už vím jak s nimi pracovat. Prášky mají pomalý nástup, antidepresiva začínají působit zhruba až za 1-2 měsíce. Což bylo ještě hodně těžké období, ale pak se to začalo opravdu výrazně lepšit. Pomalu jsem si začla znovu věřit, vážit si sama sebe a škrábat se zpět po žebříčku svých hodnot. Prošla jsem hodně velkou tmou, ale z každého tunelu vede druhý východ.

Protože jsem fakt hodně orientovaná na výkon a cíle. Řekla jsem si, že ty prášky si nechám opravdu jen na rok, bude to taková moje berlička, ale dál pak půjdu sama. Povedlo se. Dneska jsem dokonce za celou tuhle zkušenost ráda. Hodně jsem toho sama o sobě zjistila. Pořád hodně pracuju - moje doktorka říká, že potřebuji k životu mírnou hladinu stresu :), ale s úctou a respektem ke svému volnému času, dobíjení kognitivního zdroje a ke své rodině. Samozřejmě jsem měla strach, abych si to neudělala s druhým dítětem znova a nastolovala jsem před narozením Kubíka různá opatření a pravidla. Ale ta největší změna byla v tom, že jsem byla připravená říct si včas o pomoc. Věděla jsem do jak hluboké jámy můžu spadnout. Většinu práce jsem předala, a jen si občas zašla sama do obchůdku na kafe a cupcake. Když jsem chtěla mohla jsem se zapojit, ale neměla jsem plnou odpovědnost a nic jsem nemusela. Když jsme se s Kubíkem zajeli, postupně jsem sama vymýšlela další projekty a přikládala ruku k dílu.

Možná se ptáte proč jsem se vám rozhodla svůj příběh vyprávět zrovna těď. Popravdě se k tomu odhodlávám celé ty 4 roky, ale asi to ve mě potřebovalo uzrát. Trochu legrační je, že to spustila taková banalita jako "5 věcí, které jste o mě možná nevěděli," která kolovala instagramem, rozhodla jsem se tam tuhle svou zkušenost zařadit. Co se stalo pak, jsem absolutně nečekala. Měla jsem plný inbox zpráv o tom, že víte, o čem je řeč a článek byste uvítali. Strašně mě v tu chvíli mrzelo, že jsem ho už dávno nenapsala. Sama si vzpomínám, jak jsem zoufale googlila něčí konkrétní zkušenosti a hltala každý zdroj, který jsem našla. Ono totiž strašně pomáhá vědět, že nejste jediná na světě, že "se to" stalo i někomu jinému, kdo se z toho navíc dokázal dostat a "normálně" funguje, směje se, žije.

Mezi těmi, kteří se mi ozvali, byla i Míša z blogu Hrajeme si jinak. Ta mě postavila před další výzvu. Promluvit si s vámi osobně na besedě věnované duševním poruchám. Bála jsem se, ale rozhodla jsem se tomu postavit a před sepsáním článku si utříbit myšlenky. Vyplatilo se. Nejen, že to mělo dle reakcí ohromný smysl, ale pro mě to bylo jako psychoterapie. Všechno to zase říct nahlas.

Sdílení pomáhá, tak sdílejte, mluvte spolu, nebojte se. Budete překvapení, co se na oplátku za svou otevřenost dozvíte. Samozřejmě, jestli máte otázky, ráda na ně odpovím, do komentářů, do soukromých zpráv nebo mailu, sem s nimi.

Pokud patříte mezi ty, které poporodní "šílení," ať už depresi nebo úzkosti mají za sebou, nebo právě bojujete, mám pro vás tip na otevřenou skupinu žen, ketrou pořádá web www.usmevmamy.cz Protože společně se zvládá všechn líp. První setkání se uskuteční 12. dubna od 17h na adrese Focus Praha, Dolákova 24, Praha 8, účast je potřeba potvrdit na mail: prihlasky@usmevmamy.cz

Věřím, že se potkáme, budu se snažit dorazit také.

Vaše Lelí

sobota 17. března 2018

Jak se pekl projekt "Žehlím si karmu cupcakem"

Hned na začátek bych chtěla strašně moc poděkovat, jak úžasně jste celý projekt přijali a utvrdili nás v tom, že to celé byl dobrý nápad. A jak to vlastně vzniklo a o co konkrétně jde?


Před dvěma lety 12 odvážlivců podpořilo můj sen o cupcake obchodě a koupilo si na HitHitu v naší crowdfundingové kampani možnost navrhnout a pojmenovat limitovanou edici svého dortíku. Celý rok jsme pak v Lelí's cupcakes uváděli jednu limitku za druhou, když jsme v listopadu vyhlásili ten nejprodávanější cupcake, který postoupil do stálé nabídky, přepadl mě smutek, že to celé končí. A tak jsme začali hledat způsob, jak limitky dostat opět do prodeje, a jak to udělat trochu jinak a zajímavěji.



Možná by mohli mít svůj cupcake veřejně známé osobnosti z řad našich přátel a podporovatelů, a třeba by tak šla pomoc, které se nám na začátku našeho podnikání dostalo, zase nějak vrátit zpět... A tak vznikl projekt Žehlím si karmu cupcakem. Oslovili jsme 9 osobností a domluvili podporu pro Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Devět měsíců, stejnou dobu, jakou by mělo miminko zůstat u mámy v bříšku, budeme prodávat měsíční limitované cupcakes a 10,- z každého prodaného půjde nadačnímu fondu.



V únoru to celé odstartovala Kačka s blogem Smooth & cooking a jejím dortíkem "Dotek lásky", naprosto upřímně vám řeknu, že takovou vlnu podpory jsme nečekali. Obchůdek byl plný maminek s dětmi a kočárků a všichni chtěli ochutnat a přispět. Nádherné. Pokud jste Kačky cupcake nestihli, můžete od množství 6 ks buď objednat, nebo budete mít šanci ještě v listopadu, kdy na jeden týden, kterému říkáme symbolicky "Cupcake limited week" uvedeme do prodeje všech devět limitek. Celou akci zakončíme 17. listopadu, na den předčasně narozených dětí předáním šeku.

Kačka koncem února předala štafetu herci a zpěvákovi Milanu Peroutkovi, který si chtěl sám zkusit úpéct aspoň jednu várku. A tak vznikly i tyhle skvělé fotky a cupcake s názvem "Perutě." Milan má rád ovoce, med, čokoládu, ořechy a cheesecake, tak jsme to všechno dali dohromady a vznikl z toho klasický americký pečený cheesecake s krémem z pařížské šlehačky a spoustou ovoce. Ořechy se ukrývají v sušenkovém základu a použili jsme je i na dozdobení. Už teď je vidět, že i tahle limitka trhá naše prodejní rekordy a částka pro nadaci tak koncem března určitě překoná hranici 10 tisíc korun.



A na koho se můžete těšit dál? V dubnu bude svůj cupcake uvádět modelka Pavlína Němcová, květen patří úžasnému Michalu Zapomělovi, který je nejen bojovníkem za vlasy krásnější, mým kadeřníkem, ale také milovníkem našich cupcakes a jedním z prvních podporovatelů myšlenky vlastího obchůdku. Svůj cupcake budou dále navrhovat manželé Hejlíkovi, rosnička Tereza Juščíková, blogerka Nikol Moravcová a nebo manželé Klusovi. Sérii devíti limitek uzavře blogerka Nátálie Kotková s blogem The Natiness. Strašně moc se těším na všechny nápady, nové chutě a hlavně na vás všechny, kdo přijdete ochutnat a podpořit. Mám velkou radost, že se podařilo vymyslet kampaň, ketré můžet být takto prospěšná. Řekněte sami, kdo by si dneska nepotřeboval aspoň trošku vyžehlit karmu? A navíc, když si u toho může ještě zamlsat.




Víte, že sama mám dvě děti, obě se naštěstí narodili v termínu, Kubík dokonce lehce po něm. Neumím si představit, jaké to je, co všechno se honí maminkám předčasně narozených dětí hlavou, a jak velký musí mít strach. Ale možná právě proto, že jsem to nezažila, mám potřebu dozvědět se víc a pomoc. Protože, jak jsem zjistila od zakladatelek nadačního fondu, rodinám předčasně narozených dětí může zásadně pomoci i menší částka. Často se jedná o příspěvek na dopravu nebo ubytování, aby mohla být maminka co nejvíce s miminkem, které je hospitalizované. A v tom mi to teprve celé došlo. To mimčo je tam bez mámy několik týdnů. A ona je doma bez něj. Ta nejpřirozenější věc najednou není možná. A my můžeme aspoň trochu pomoc tenhle stav zlepšit. Jsem moc ráda, že jsme vybrali právě Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Kdybyste chtěli přispět i jinak než "jen" koupí našeho limitovaného cupcaku, mrkněte na www.zehlimsikarmu.cz

pondělí 12. března 2018

Kubíkovy první narozeniny

Rok. První rok. Takový velký milník, že se to prostě muselo oslavit. Chvilku jsem i přemýšlela, zda oslavu opravdu dělat, jestli si to neužijeme jen ve čtyřech doma a v klidu. Ale pak mi to začlo být líto. Pro Sáru jsme udělali už 4 poměrně velkolepé oslavy a Kubíka bychom o to připravili. Zrovna jeho, který je tak společenský a neustále se usmívá. Takže oslava byla, jen nebyla tak obří. A oproti Sárinčině oslavě prvního roku, což byla taková naše dospělácká párty s kamarádama, byla tohle nefalšovaná dětská oslava. Nakonec se to ukázalo jako skvělé řešení, oslavu jsme udělali u nás ve Famagustě, jako malou odpolední sešlost rodiny a pár přátel.


Po zkušenosti se Sárinkou jsme se strašně těšili na "patlací" dort, který Kubík dostal dokonce s tou samou svíčkou (měla jsem jí schovanou na památku), jakou v něm měla Sára. Ta s dortem i házela a jedla ho oběma ručičkama. Kubík se ho vlastně sám ani nedotkl, dort ho vysloveně šokoval a odmítl se na něj i usmát. Ten výraz na fotkách ani nepotřebuje komentář.


Zato ho očividně oslovila sklenka Prosecca. Namáčel si do ní ručičku a olizoval se až za ušima. Oslavu si opravdu užil a my s ním, jsem ráda, že jsme do toho šli a i on bude mít památku na svou první narozeninovou párty v podobě fotek od strejdy Honzíka.  Děkujeme všem, kteří slavili s námi a posílali přání.