středa 21. června 2017

Miminko: tři měsíce s Kubíkem

Psát o tom, jak moc to letí, nemá cenu. Podle mě to vidí každá máma na svých dětech. Nic není větší zcradlo plynoucího času než to, jak nám rostou děti před očima. Loni touhle dobou jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná a teď už je tu s námi Kubík čtvrt roku.


O tom jaké bylo naše šestinedělí, jsem už psala, pro připomenutí ho najdete zde: Miminko: magické šestinedělí, tak se zaměřím jen na novinky posledního měsíce.

Kubík:
Na rozdíl od Sáry, které se to povedlo prvně snad až kolem 2 let, mi Kubík ukázal, že opravdu exustují miminka, která umí spát celou noc. Do teď jsem věřila tomu, že si to ty maminky vymýšlí, aby mě nakrkly. No, každopádně se mu to povedlo zatím jen jednou, po prospané noci následovalo ještě pár nádherných nocí, kdy se probudil na jídlo jen jednou. Pak jsme se pro velký úšpěch vrátili opět k frekvenci "jím každé dvě hodiny a je mi fuk, jestli je den nebo noc." Načeš následoval občasný upgrade na "mám hlad už po hodině" nebo "řvu a nevím proč" ten ještě vystřídala občasná jobovka "vstávám v 5 ráno a chci si s těbou mámo povídat." Každý večer si říkám, třeba se to zase vrátí a tajně doufám, že se vzbudím až ráno.

Na tříměsíční prohlídce měl Kubík 6,17 kg a 61 cm, zvědavost mi nedala a vytáhla jsem Sárinčiny záznamy. Plus mínus to mají dost podobné, Kubík teda o něco málo větší jedlík, což sedí. NA téhle kontrole měl také dostat první očkování, ale kvůli rýmě a kašli jsme ho odložili až na čtyřměsíční prohlídku. Tyhle super nemoci mu nosí Sára ze školky, tak snad nepřinese něco vážnějšího.

Každý měsíc se Kubík fotí na milníkové dece od MMMoje


Za sebou máme také druhou prohlídku kyčlí, kde bylo opět vše na jedničku a na třetí (poslední) jdeme až v září. Za to se paní doktorce už moc nezdála ta Kubíkova preference jedné strany a doporučila nám rehabilitaci. Tam se potvrdilo, že Kubík má následkem preference zahuhlý sval na krku a slabší jednu ručičku, tak cvičíme. Ale je to šikula a moc se snaží, tak věřím, že to brzo doženem.

Sárinka:
Roli starší ségry zvládá moc dobře. Dokonce jsou i dny, kdy vůbec nefňuká - to je její projev žárlení. Začala být trochu ufňuaná a snaží se upoutat pozornost, ale takovym pro mě příjemnějším způsobem. Není zlá, nevzteká se, občas jen fňuká nebo kňučí, když není zrovna po jejím.

Kubíka opečovává, houpá ho v lehátku a už dokonce zkušela sama vést kočár. Chodí mi okamžitě hlásit, že je vzhůru nebo brečí. Když brečí moc, začne taky. Na otázku proč řve i ona odpovídá: "Když mě už z toho bolí uši" No, občas je u nás dost veselo.

Já a Kuba:
Máme žalostně málo času jeden na druhého. Spíš tedy ani nevím, kdy jsme naposledy byli sami. Protože Kubík vstává s rozbřeskem a já pochopitelně s ním. Jakmile večer usne, já začnu padat únavou a na randíčko v obýváku už nemám sílu a usínám s ním.

Sice nejsme vůbec spolu sami, ale zato jsme častěji všichni pohromadě. Daleko méně se separujeme na já a Kubík a Kuba a Sára a zvládáme toho spoustu podnikat jako jedna velká rodina. Celkově jsme se více zžili a fungujeme tak nějak více sehraně.

středa 31. května 2017

Přebalovací taška

Možná by bylo daleko zajímavější podívat se na obsah dámské kabelky, zvlášť u maminek se tam najdou občas neuvěřitelné poklady. Pamatuju si, že se Sárou, když jí bylo kolem roku, jsem běžně z kabelky u pokladny při placení vytahovala dětské plínky, dudlík nebo nějakou hračku. Vyšší level byl, když jsem u kadeřníka hledala v kabelce diář, abych si zapsala termín a našla jsem tam malou pokličku na hrnec. Díky Sáro, ta se bude určitě hodit.


A co se hodí mít s sebou v přebalovací tašce? S druhým mimčem jsem v balení tašky už mnohem rychlejší. V hlavě si odškrtám rychlý seznam, ještě jednou překontroluju, že je tam opravdu všechno a můžeme vyrazit. Možná se vám budou moje rady hodit a nebo naopak poradíte vy mě, co bych do tašky měla ještě přihodit.

Přebalování - pro jistotu s sebou nosím jednorázovou přebalovacví podložku, plínky - 3ks, víc zbytečně zabírá místo a nikdy jsem jich tolik nepotřebovala, vlhčené ubrousky - tady naopak tahám celé velké balení a používám je jako utěrku na cokoliv, většinou s náma jde i Sára a to se pak opravdu hodí. Bepanthen Care Mast - mám tam to velké balení, to malé se mi v tašce špatně hledá a většinou si jím namažu i ruce nebo popraskané rty, tak to malé nosím v kabelce a v tašce mám to velké.

Další nezbytnosti - látkovou plínku na utření čehokoliv, odkrknutí či přikrytí miminka, náhradní dudlík, raw tyčinku - ta je pro mě.

Pro jistotu - začala jsem nosit náhradní oblečení pro Kubíka, kdybychom měli nějakou nehodu, párkrát se to už vyplatilo, bohužel jsem v tašce nebyla zvyklá nosit náhradní tričko pro sebe a nedávno jsem ho tam přidala. Jít domů poblitá - nic moc.

Místo kabelky - klasické přebalovací tašky mi nějak nevyhovovaly, byly na můj vkus moc dělené, jsem spíš typ na jednu velkou přihrádku, kde šmátrám dokud neulovím. Tak jsem vybrala jednu svou větší kabelku a nominovala jí na přebalovací tašku. Zároveň jí i jako kabelku používám dál. Takže do přebalovací tašky v mém případě patří i peněženka, klíče, telefon a pokus nic z toho doma nezapomenout.

S letními teplotami jsem přihodila ještě sluneční brýle, krém na opalování a deku pod kočárek a vidím to brzy na nějaký pěkný piknik v parku pod stromem.

Jak jsem to teď dopsala a čtu to po sobě a koukám na tu fotku, zdá se mi toho nějak málo a pořád přemýšlím, co bych tam ještě přihodila. Ale v tom je ta krása, moc toho nepotřebujete, se Sárou jsem s sebou tahala snad půlku bytu a většinu z toho jsem nikdy nepoužila. Tak snad jsem vás apoň trochu inspirovala, a pokud myslíte, že mi chybí něco opravdu zásadního, budu ráda, za vaši radu.

PS: do 1.6. včetně můžete hlasovat o nejlepší mama blog roku 2017 a zapojit se tak do soutěže o hodnotné výhry

sobota 27. května 2017

Lesk a bída světa mama blogerek

Nedávno jsem na facebook stránce svého blogu a dokonce i na instagramu, pod tíhou vlastní rozpolcenosti, vykřikovala, že blog nepíšu kvůli umístění se v anketě. Dalších pár dnů mi to vrtalo v hlavě a nakonec mi došlo, že vám na základě svých slov dlužím vysvětlení toho, proč já tedy vlastně bloguju.


Možná se vám to bude zdát málo romantické, ale já si založila blog z takové malé pracovní nouze. Ještě než jsem plně podlehla vášni pečení cupcakes, jsem pracovala v mediální agentuře, kde jsem měla na starosti komunikaci na sociálních sítích.  Je to víc než 4 roky zpět, kdy jsme našemu klientovi navrhli spolupráci s blogery. Tím klientem byl Bepanthen. A divte se nebo ne, ale najít tou dobou kvalitní blog zaměřený na maminky s dětmi, nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes.

Byla to tak trochu zoufalá situace, konečně jsme měli osvíceného klienta, který do toho chtěl jít a ono vlastně nebylo do čeho. A protože, mě tou dobou na schůzky předcházel vlastní těhotenský pupek, sama klientka přišla s návrhem, zda se do toho nechci pustit já sama. Nezbývalo nic jiného než jít s kůží na trh. Koncept spolupráce jsme překopali na ambasadorský program, já založila blog a stala se ambasadorkou značky Bepanthen.

Spolupráce byla původně na rok, ale já už po pár prvních měsících věděla, že s tím budu chtít pokračovat dál. Byla z toho nová závislost, sledovat čtenost jednotlivých článků, vymýšlet nová témata, vidět jak ten blogerský svět najenou roste. Jak se přidávají další a další.

Nakonec to spolu táhneme už pátým rokem. Nutno říct, že tohle bych pro každého klienta neuděla, ale Bepanthenu sama důvěřuji, absolvovala jsem několik interních školení, měla možnost mluvit s lékaři i lékárníky a jsem hrdá, že ho můžu doporučit dalším maminkám.

Proč jsem blog založila už víte, ale jakto, že mě to tak chytlo a bavilo a vydržela jsem u toho tak dlouho? Psát mě bavilo vždycky, líbilo se mi, jak si díky tomu dokážu v hlavě urovnat myšlenky. Především v začátcích, když se narodila Sára, jsem se po napsání článku cítila jako po psychoterapii. Nezkušená prvorodička, s celkem náročným miminkem a mezi kamarádkami širokodaleko žádná další máma. Ale měla jsem vás, svoje první čtěnáře (ano jsou tu i muži a není jich málo) a to mě neuvěřitelně nabíjelo a motivovalo.

Postupem času jsem si to víc a víc uvědomovala a jak jsem získávala na sebejistotě mateřské i blogerské, začala jsem mít potřebu tu energii vracet zpět. A tak se snažím tenhle blog i dál psát s nadhledem a lehce ironickým ušklíbnutím nad tím, že těhotenství a mateřství je prý tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy.

Sečteno podtrženo, píšu ze dvou hlavních důvodů:
1) léčím si tím vlastní bolístky a utvrzuju se v tom, že jsem dobrá máma
2) mám potřebu křičet do světa, že v tom ani vy, nejste samy, že je nás víc takových nedokonalých matek, co občas tápou a neví

Tohle je takové trochu klišé, řekne vám to každá blogerka... ale ona je to prostě asi fakt pravda: blogování mi toho hodně dalo. Poznala jsem spoustu skvělých ženských, které i když si to možná samy nemyslí, jsou báječnými máminkami a svými články nechávají mnohé nakouknout do svých životů, rodin a způsobu výchovy svých dětí. Svět mama blogerek se rozrůstá každým dnem, přesvědčit se o tom můžete i v seznamu nominovaných v oné anketě Mamablog roku.


Na mama blogerkách se mi líbí především to, že většina z nich píše prostě jen pro to, že je to baví a baví je i to, že je někdo čte. Nemáme přehnané ambice se blogovním živit a tak se v téhle "komunitě" nesetkáte ani s ostrými lokty. Jedna s druhou často vyrážíme na kafe, potkáváme se na hřišti a na vzájem si nakukujeme pod pokličku rodičovství. Těch blogů, které sama čtu a doporučila bych vám je, je spousta. Když jsem se zamyslela koho já sama čtu nejvíc a proč, došlo mi, že i když píšeme všechny vlastně o tom samém, tak tím, že každá jsme úplně jiná, jsou jiné i naše blogy a jejich styl.

Nejvíc jsem četla, když Sára trochu odrostla a já začala pomalu přemýšlet o druhém dítěti. Seznámila jsem se s Terkou z blogu Madama Coquette a se zatajeným dechem sledovala jak se narodil Alánek, jak ho Lola přijala a milovala a pomalu jsem začala věřit tomu, že bych to taky mohla zvládnout. U Terky mě navíc baví její DIY projekty, cestování s dětmi a doporučení na dětské knížky. Další inspirací pro mě je Bára z blogu Mamapocket, baví mě její zápal pro ekologickou udržitelnost, zahradničení a pobyt dětí v přírodě. A kromě jiného samozřejmě také špehování toho, jak ona to dává s dvěma dětma. Do třetice a ze stejného důvodu čtu moc ráda také blog Radky, neboli Kusanec baby blog, i Radka má dvě děti a Erwín je jen o něco málo starší než Sára. I u Radky jsem sledovala Adélčin příchod na svět a oblíbila jsem si její styl psaní a především její vkus.

Všechny tři a nejen ony, by si zasloužily stát se mamablogerkou roku 2017, i já bych se jí stala moc ráda. I když se snažíme přesvědčit se, že o ten titul nestojíme, žádná z nás by se nezlobila, kdyby ho získala. A tak, jestli čtete rádi mama blogy, nebo pokud rádi soutěžíte, budeme vděčné za každý váš hlas. Hlasuje se každý den až do 1. června - Dne dětí, a každý den jeden hlasující získá hodnotnou výhru. Hlasovat můžete zde: www.mamablogroku.cz

neděle 14. května 2017

Být mámou


Chtěla jsem napsat strašně něžnej článek o tom, jak nádherné je to být mámou, jak jsem nečekala, že mě bude každý den tak neuvěřitelně dojímat, když... mě Sára obejme a dá mi pusu, když se na mě Kubík zkouší usmát, když se nám je oba podaří uspat. Chtěla jsem napsat o všem tom krásném, co mi mateřství přináší. Ale nějak jsem teď na ty srdceryvný řádky moc unavená a nejde mi to přes prsty. Nějak se mi nechce tvrdit vám, že být mámou je pro mě vždy stoprocentně krásný, lehký a prostě nejlepší na světě.

Velice často se mi vybavují okamžiky z mého dětství, kdy jsem viděla unavenou svojí mamku, vyčerpanou, ustaranou, zoufalou. I když jsem si nedělala o mateřství moc velké iluze, stejně mě to trochu překvapilo. Tak ony si kamarádky s dětmi nedělaly legraci, když říkaly, že je to práce na 24 hodin denně. Proč se tomu říká dovolená? Proč pořád něco musím... utírat, vařit, prát, žehlit, uklízet, držet, podávat, rovnat... někoho oblíkat, napomínat, svlíkat, kojit, umývat, poslouchat, přebalovat, krmit, houpat, vozit, nosit, uspávat.

Asi ode mě nikdy neuslyšíte, že být mámou je pro mě lehký, ale nikdy bych to nechtěla vzít zpět. Ta dřina za to stoprocentně stojí. Je to ta nejlepší "práce" jakou jsem kdy dělala, ne vždycky si to uvědomuju, protože výsledky se nedostavují hned, někdy to trvá dokonce i pár let a vlastně nedostáváte ani žádný plat, ale děláte na svym, budujete svou vlastní rodinu, investujete do budoucna, vychováváte nový život, spoluvytváříte dějiny. Rozdáváte lásku. Milujete. 

A navíc můžete objímat, chovat, pusinkovat, hladit, radit, naslouchat, pomáhat, ochraňovat... Můžete pro ně být vším, můžete být mámou.

Pořád jsem strašně unavená, ale i přes má slova na začátku přiznávám, že jsem se u psaní nakonec stejně dojala. Být mámou je můj splněný sen. Jejich máma už budu navždy. Pro ně jsme celý Vesmír. A ať už to dělám správně nebo ne, snažím se. A věřím, že mi za to jednou poděkují, jako já dnes na Den matek děkuji své mamince, že se mnou měla tolik trpělivosti, že pro mě vždy měla slova útěchy i podpory a naučila mě, že bojovat se má vždycky až do konce a nic není zadarmo.

A ještě něco, všechny mámy, co se nebojí o mateřství psát, jsou pro mě hrdinky. Na ankety a "škemrání" o hlasy moc nejsem, ale budu strašně ráda, když nás mama blogerky podpoříte v anketě Mama blog roku, protože píšeme hlavně pro radost z toho, že nás někdo čte, že vás naše články baví, inspirují a motivují. A vaše uznání je pro nás tím nejdůležitějším.

Tak hlasujte, bavte se a čtěte nás.


pátek 28. dubna 2017

Miminko: magické šestinedělí


O šestinedělí se toho hodně napovídá, ale pravda je, že většina maminek se těší, až ho bude mít za sebou. Je to vlastně taková doba hájení, kdy si na sebe všichni zvykáte, a během které by si mělo všechno aspoň trošku sednout. A jak to proběhlo u nás? 

Kubík
Už od porodnice celkem stabilně držel svůj standard - jím každé dvě hodiny, když to náhodou někdy zaspal a protáhl si pauzu na hodiny tři, dojídal se pak pro jistotu po hodině. Osvědčené rady tipu - uchovej ho v kočárku nebo jízda autem, pro delší spánek bez jídla, na něj nezabíraly. Budil se s železnou pravidelností a dost hlasitě nám dával najevo, že má obrovský hlad.

Jeho apetit se projevil také na váze a růstu. Na kontrole na konci šestinedělí se ukázalo, že od porodu vyrost o 5 cm a přibral 1,5kg. Aktuálně tedy hlásíme 56cm a 4,9kg.

Slyšela jsem o miminkách, která během prvních měsíců prakticky jen jí a spí, a nevydrží vzhůru dýl jak půl hodinky. Tak Kubík si po prvních pár dnech dával pravidelně hodinku vzhůru, půl hodinky spánku a pak opět jedl. Po měsíci už zvládnul být vzhůru klidně 5 hodin v kuse, samozřejmě se u toho ale musel chovat a jídlem se dopoval už po hodině. Každou další hodinu jsem si říkala, teď se nají a přece už musí jít spát. No, opět se jen potvrzuje, že každé dítě je jiné a ať se snažíte zavádět režim sebevíc, to mimčo si to beztak udělá po svém.


Já - dvojitá máma
To mám jak na houpačce, jakmile Kubík usne, miluju ho nejvíc na světě. Samozřejmě ho miluju i když je vzhůru, ale jsou chvíle, kdy mi prostě dojdou síly. Mám pocit, že mi to to dítě dělá schválně a zkouší mojí trpělivost. Teď to opravdu nepíšu proto, že mám potřebu, abyste mě litovali, ale spíš z toho důvodu, aby jste si nemysleli, že je to u nás všechno růžové a zalité sluncem, jak to někdy z fotek na instagramu může vypadat. Za těch 6 týdnů jsem dvakrát propadla hysterickému pláči, že už prostě nemůžu, že to nezvládnu. Měla jsem strašný pocit bezmoci, byla jsem přesvědčená, že se to už nikdy nezlepší. Že budu opravdu navždy spát jen 5 hodin denně a to ještě v hodinových intervalech. Já, která je závislá na osmihodinovém spánku. Že navždy zůstanu tak strašně unavená, vyčerpaná, věčně hladová a kojící. Zažila jsem bezpočet mikrospánků a několikrát bezdůvodně křičela na Sáru nebo na Kubu. Nedělám si iluze a nechci všechno přikládat jen únavě... určitě už jste někdy slyšeli pojem "mlíko na mozku."

Ale tak víte, jak to je. Jsou dny horší, ale jsou samozřejmě i dny a noci, které jsou mnohem lepší a naštěstí ty u nás převažují. Stačí jedna dobrá noc, vyspíte se a neberete sílu na několik dalších dní.

A jak to zvládám s dvěma dětma? Popravdě většinou mám na krku (teda spíš na prsu) jen toho malýho křiklouna. Zatím se nám docela daří Sáru udávat po babičkách, 3x týdně je ve školce a hodně se zapojil tatínek.


Kuba - táta na plný úvazek
Kuba vyfasoval Sáru, tak nějak jsme tušili předem, že se to stane a s příchodem Kubíka se Sára na Kubu ještě víc upnula. Táta jí vozí do školky, táta jí vyzvedává, koupe a uspává. S tátou si chce hrát a tátu taky většinou poslechne na slovo.

Mě Sára hodně chybí, většinou se mi nepoštěstí, abych se jí mohla plně věnovat. Když má Kubík lepší den, snažíme se si to vyměnit. Ale když jsem na ně sama, na Sáru je větší tlak, že musí zvládnout být víc samostatná. A někdy prostě jeden nebo druhej chvilku řvou a musej počkat než na ně přijde řada.



Sára - velká ségra
Kromě toho, že ze Sáry se teď stala tatínkova holčička, je z ní taky velká ségra a tuhle roli si dost užívá. Když se Kubík narodil, všem o něm na počkání vyprávěla. "My máme Kubíka, to je naše miminko." Opravdu hodně mi pomáhá, zvládne si hrát sama v pokojíčku, ale většinou jí všechno zajímá a chce být u toho, když se přebaluje, koupe a za svůj velký úkol si vzala dávat Kubíkovi kapičky na prdíky. A prakticky nepřetržitě mu cpe dudlík do pusinky, i když o to třeba vůbec nestojí.

Uvidíme, jak to půjde dál, ale zatím oba dobře zvládají i společné spaní v ložnici. První chodí spát Sárinka kolem osmé, Kubík se většinou přidává se mnou až později a i když dává velice hlaitě najevo, že má hlad, Sáru v noci nezbudí. Když se náhodou nechce nechat přesvědčit, že je ještě noc a měl by pokračovat ve spánku, raději s ním odejdu do obýváku, aby zbytečně nevzbudil všechny.


PS: ta známá průpovídka "jedno dítě, žádný dítě" mi teď stále rezonuje v hlavě :)

Fotky, jak jinak - www.honzamartinec.com a moje velké díky! Fotili jsme, když byly Kubíkovi zhuruba 2 týdny.

středa 29. března 2017

Velké nezbytnosti s malým miminkem



Kubík je 3 týdny na světě a já jsem pro vás sepsala pár tipů na nezbytnosti, které se mi v péči o miminko osvědčily, ať už s Kubíkem nebo už před třemi lety se Sárinkou. Například hnízdečko jsem se Sárinkou neměla, ale první tři měsíce s ní byly opravdu náročné. Hodně jedla, budila se v noci, byla neklidná a trápily jí prdíky. Proto jsem se rozhodla, že si s Kubíkem pořídím cokoliv, co by mi mohlo usnadnit péči o něj a dopřát mu pocit bezpečí a jistoty a udělat z něj klidnější miminko. Článek se bude asi hodit spíše nastávajícím maminkám, ty zkušené asi ničím ze svého seznamu nepřekvapím, možná třeba jen doporučím osvědčené a vyzkoučené značky či produkty.

Hnízdečko a zavinovačka
Měla jsem na ně zálusk snad od té doby, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. V tom, že je budu chtít právě od mmmoje, jsem se utvrdila na předvánočním mini festivalu, kde jsem se s Martinou, která za značkou stojí, seznámila osobně. Energická, mladá maminka, kterou baví její práce a dělá jí sakra dobře. Nic nebyl problém, trpělivě odpověděla na všechny mé dotazy, poradila a vyšla se vším vstříc. Šije z látek atestovaných pro děti do tří let a dokonce i z látek z její vlastní autorské tvorby. Z té mám hnízdečko i zavinovačku. Hnízdečko Martina šije ve třech velikostech, ale já ho mám na míru, protože ho mám přímo do mini postýlky přidělané k naší velké posteli. Kubík je mnohem klidnější než byla Sárinka a zavinovačku používám daleko méně, ale hnízdečko jsme si oba moc oblíbili. Nejen, že v něm spí přes noc, ale přes den ho různě přenášíme po bytě.



Péče o dětskou pokožku - přebalování
Tady se mi potvrdilo, že každé dítě je opravdu jiné. Už se Sárou jsem nedala dopustit na Bepanthen a díky každodenní péči o pokožku zadečku jsem prakticky nevěděla, co je to opruzenina. Za celou historii přebalování, měla Sárinka opruzeninu asi 3x a nikdy to nebylo nic závažného. Na pár dní jsme vždy místo Bepanthenu mazali mast s obsahem zinku a bylo po problému.

S Kubíkem už po třech týdnech máme s opruzeninou první nemilou zkušenost. Přebaluju ho mnohem častěji než Sáru. Tím, že jí každé dvě hodiny, ho i každé dvě hodiny přebaluji a častěji ho místo utírání ubrousky oplachuji pod tekoucí vodou a při každém přebalení nanesu lehkou vrstvu Bepanthen Care masti a i přesto se oprudil. Pokud se opruzenina objeví, je potřeba okamžitě zaléčit pokožku krémem s obsahem zinku, aby opruzeninu vysušil. Jakmile je pokožka opět zdravá, vraťte se opět ke každodenní péči. Já na ni používám Bepanthen, protože pokožku díky dexpanthenolu chrání a vyživuje a zbytečně nezatěžuje právě zinkem, který je žádoucí pouze když je zarudlá a je třeba ji vysušit.


Látkové plenky
Já nice používám klasicé jednorázové plínky, ale těch látkových mám spoustu. Slouží jako takový univerzální hadřík, když si miminko ublinkne, je potřeba ho přikrýt nebo zabalit, dát odříhnout nebo mu zastínit v korbičce kořárku. Mám jich doma hodně, ale to stáří (mám je od mamky schované po mě a používala jsem je i se Sárinkou) je na nich už hodně znát. Sajou teda neuvěřitelně a ani neřídnou, ale jsou už hodně zašlé a některé fleky jsou nevypratelné.

Tak jsem se rozhodla udělat si radost a pořídit také jedny "designové" od blogerky a maminky Báry, která je pod znařkou svého blogu Mama Pocket prodává zde. Jsou vyrobeny od začátku do konce v čechách a jsou nejen funkční, ale také krásné.


Kojení
Naštěstí nemám problém s mlíkem, jen s tím, že Kubík je opravdu velký jedlík a jí každé dvě hodiny a to ne zrovna malé dávky. Co vám budu tedy vyprávět, moje prsa dostávají slušně zabrat. Už v porodnici se mi udělaly krvavé strupy a musela jsem najet na silikonové kloboučky, mám obyčejné z DMka. Díky za ně a velké díky za Bepanthen Care mast, která namáhaným bradavkám dost ulevuje. Mazat ji můžete po každém kojení a její obrovská výhoda je, že se nemusí oplachovat.

Při nočním kojení a se mi osvědčila malá noční světýlka, koupíte je třeba na stránce Mylittlewall.com, my máme tématickou lahvičku s mlíkem. Světla je to tak akorát, abych se ve tmě v místnosti zorientovala a zvládla Kubíka nakojit a přebalit a zároveň nebudila manžela a dceru.

Oblečení
Se Sárou jsem měla možnost vyzkoušet si, co je praktické, jaká značka se rychle vytahá, sepere a co vůbec nepotřebuji. Takže tentokrát jsem šla už na jistotu. Nejvíce se mi osvědčila bodíčka s dlouhým rukávem, tepláčky nebo dupačky na spaní. Na převlíkání a přebalování je to nejpraktičtější. A značky? Nevím jak vám, ale našim dětem bohužel absolutně nesedí bodíčka z F&F, i když cenově jsou opravdu skvělá, tak jsou hodně široká a zároveň krátká, a i přeto, že z toho ty mimča opravdu rychle vyrostou se bodíčka také rychle seperou a udělají se na nich žmolky. Naopak naprosto spokojená jsem s oblečením z Nextu nebo Lindexu, je dražší, ale vydrželo nejdéle a Sárinka ho také nejdéle nosila. Jen si dejte pozor, že velikosti v Lindexu jsou o něco větší. Nakoupila jsem vel. 56 a i když z HMka Kubíkovi už takhle velikost sedí, tak z Lindexu je stále dost velká a sedí mu zatím velikost 50. Když už jsem zmínila H&M, tak nejvíce oblečení pro Kubíka jsem pořídila právě tam. Ideální kombinace cena vs. výkon.

Pokud netrváte na konfekci a radi podpoříte české výrobce, můžu pro miminka doporuřit Vendulu a její značku Be Birdie. Kubík od ní má dvoje haremky a čepičky a už se moc těším na jarně letní kolekci a co dalšího pořídíme.

Rozhodně doporučuji pořídit také dostatek slintáčků. Sárinka hodně ublinkávala a tak bylo fajn, že jsem ji nemusela neustále převlíkat a prát, ale stačilo jen vyměnit slintáček. A Kubíkem využíváme slintíčky především během kojení, ne vždy to chudák stíhá.


A co se osvědčilo vám? Máte pro mě také nějaké tipy a doporučení? budu moc ráda, když se se mnou podělíte do komentářů. Stejně tak, kdyby vás ohledně péče o našeho Kubíka cokoliv zajímalo, ptejte se.


neděle 19. března 2017

Byl to porod


Spousta z vás se mou prožívala celé těhotenství, ať už tady prostřednictvím článků nebo na instagramu @mamanablogu, kde ke konci stoupala nervozita s každou další fotkou bříška. Kubík na sebe dal opravdu čekat a maminčinu tušení, že se narodí už v půlce února se z vysoka vysmál.

I když to v sedmém měsíci vypadalo, že se začal chystat ven, nakonec se dopekl až do čtyřicátého týdne. Jak tedy přišel Kubík na svět a včem byl druhý porod jiný než ten první?

Kubík se nakonec narodil přirozeně. Ráno jsem byla na další kontrole v podolské porodnici, protože bylo vše se mnou i s miminkem v pořádku, chodila jsem na kontroly do poradny k porodní asistentce a nemusela jsem čekat tu nekonečnou frontu k lékařům. Svou porodní asistentku jsem si za tu dobu velice oblíbila, i když tentokrát mě neviděla vůbec ráda. "Pani Hnidáková, co tady děláte? Vy jste můj největší rest tady. Já včera procházela porodní knihu z víkendu a hledala jsem vaše jméno. Jak to, že jste ještě neporodila?" Na tohle se mě poslední týden ptali snad úplně všichni. "Tak co? Už rodíš?" "Tak kdy?" A Kubík pořád nic. Věřte mi, ty babské rady jsme vyzkoušeli úplně všechny, přemýšlela jsem i nad tím Hamiltnem, ale nějak jsem se bála to sama navrhnout.

Každopádně moje porodní asistentka naprosto přesně věděla co dělá. Nejprve mi pohrozila vyvoláním porodu a termínem za dva dny v ordinaci lékaře, který vyvolání naplánuje. A pak se mě zeptala při prohlídce, jestli ho může trošku povzbudit, že by to třeba mohlo spustit kontrakce. Nějak jsem v tu chvíli nepochopila, že vlastně souhlasím s tím chmatem a nadšeně jsem přikyvovala. Ano, bylo to trošku nepříjemné, ale nic zásadního a navíc to evidentně opravdu v sedm večer spustilo kontrakce. Myslím, že jí za to nikdy nepřestanu být vděčná.


Díky tomu, že jsem to už jednou zažila, jsem byla schopná poznat, že tohle narozdíl od těch bolestí, co jsem měla celý den, už nejsou poslíčci, ale skutečné kontrakce. Kubu jsem v půl osmé vítala doma se slovy "miláčku, tohle už asi nerozdejchám" a měla jsem pravdu. Kontrakce byly nejprve po patnácti minutách a postupně zesilovaly a zkracoval se interval. Na deseti minutách jsme se rozhodli zavolat Kubovým rodičům, aby přijeli přes noc hlídat spící Sárinku. Na pěti minutách jsme se i přesto, že mi stále nepraska plodová voda ani neodtekla hlenová zátka rozhodli jet do porodnice.

Kuba se začínal bát, aby nás ještě nevrátili, protože jsem mezi kontrakcemi neustále vtipkovala, smála se a na příjmu si fotila nápisy "porodní sál." Ale tak, co máte dělat, sice už víte, že rodíte, ale pořád se to ještě dá. Kontrakce jsou zatím krátké, jedna trvá zhruba minutu až dvě, dá se prodýchat a do další máte 5 minut klid, kdy se vlastně vůbec nic neděje a vy můžete normálně fungovat. A tak si to zatím užívám. Vlastně jsem strašně šťastná, že už je to tady, že to za chvilku budu mít za sebou, a že to Kubík zvládne i bez vyvolávačky. Na příjmu vás před vyšetřením lékařem čeká monitor, zvednu hlavu a kouknu na hodiny na zdi. Za pět minut dvanáct. Když se mi po dvaceti minutách dotočí monitor, doktorka potvrdí kontrakce, po vyšetření konstatuje, že porod je rozběhlý na 3-4 centimetry a doporučí příjem.

Kubík se narodil dvě hodiny na to. Bylo to rychlé, ale nebudu vám lhát, ani podruhé to rozhodně nebylo bezbolestné. Narozdíl od toho prvního porodu jsem s tím byla ale více smířená. Méně jsem propadala zoufalství a poddávala se bolestem, více se soustředila na to, že to už brzy skončí a těšila se, až bude venku. Protože už jsem věděla, že tím ta bolest v okamžiku skončí a začne nový život. Na to, že to byl porod, před kterým mám stále neuvěřitelný respekt, musím jednoznačně uznat, že to byl určitě ten z těch lepších, aspoň, co jsem o porodech slyšela. Se Sárinkou jsem epidural nakonec chtěla, ale už mi ho nestihli dát. Zvládla jsem to i bez něj a tentokrát mě ta možnost ani nenapadla. Porod se rozjížděl tak rychle, že jsem věřila, že Kubík přijde na svět co nevidět a nenechá mě v tom moc dlouho. I já jsem se mu snažila maximálně pomoc a tak jsem seděla buď ve sprše nebo na balonu.



Pro mě osobně je nejhorší část od otevření zhruba na 7cm (tlačit můžete až od 10cm), to už jsou kontrakce opravdu dost silné a jdou jedna za druhou, takže nemáte šanci si odpočinout a jen čekáte až budete moc začít tlačit. Voda mi nakonec nepraskla a museli mi jí na tom 7cm píchnout, to porod ještě více urychlilo. Sama na sebe jsem hrdá, že jsem se při prvním porodu naučila tlačit a tentokrát to šlo opravdu mnohem lépe, bez komplikací a bez nástřihu. Kompletně bez chemie. A ten neuvěřitelný pocit úlevy, když byl najednou venku. Chvilku jsem tomu nemohla ani uvěřit, už je konec, už mě nic nebolí a bolet nebude. Už je tu s námi. Jsme čtyři. Máme syna.



Jakub Hnidák nar. 8.3. 2017 ve 2:36, vážil 3370g a měřil 51cm i tentokrát byl u porodu tatínek.