čtvrtek 29. března 2018

Diagnóza generalizovaná úzkostná porucha

Tak trochu tma. Dno. Možná, že temnota je to správné slovo. To, kam vás dokáže dostat beznaděj. Strach. Úzkost. Děs. Pláč. Hysterie. Ještě větší úzkost. Úzkost. Úzkost. ÚZKOST...

Diagnóza generalizovaná úzkostná porucha, aneb vítejte v mém světě po prvním porodu. Je to víc jak 4 roky zpět a stejně je v mém okolí spousta lidí, kteří vůbec netuší, čím jsem si prošla. Nemluví se o tom snadno. Já bych teď ale mluvit chtěla. Chtěla bych, abyste věděli, jak složitě a zároveň jednoduše naše tělo a mysl fungují, a jak jsem si to celé vlastně způsobila sama. Chtěla bych svým příběhem pomoc těm, kteří si tím prochází i těm, kteří mají ještě šanci uposlechnout varovných signálů svého těla a udělat krok zpět.


Je mi čerstvých 28, zrovna jsem uspala naší prvorozenou měsíční dcerku a vím, že mám asi hodinu, než se vzbudí. A tak makám. Potřebuju odbavit pár mailů na klienta, pořád na sobě mám pyžamo a nečistila jsem si zuby. K snídani jsem měla suchej rohlík a do ruky už beru telefon a vyřizuji zmeškané hovory a objednávky na dortíky. Neumím říkat ne. Nemůžu si to dovolit. Ne je moc velký luxus. Já to zvládnu. Zvládnu si nechat jednoho "nenáročného" klienta z mediálky, protože si neumím připustit, že tím obřím pupkem je moje práce tam u konce. Nedej bože, že bych snad byla nahraditelná. To ne. Ne, se neříká ani všem těm skvělým a nadšeným lidem, kteří chtějí moje cupcakes. Buduju značku, nikoho přeci nezajímá, že jsem zrovna porodila. Jestli to teď přeruším, už si neškrtnu. Moji zákazníci odejdou, najdou si někoho jiného a já už to znova nerozjedu. Ne. Toho já se taky nevzdám. Za každým úspěchem stojí tvrdá práce, tak to prostě je.

A hele je tu ona. A je zase vzhůru a brečí. Zas má hlad. Ona má pořád hlad. Pořád mě potřebuje. A já potřebuju pracovat. A taky uklidit, možná něco uvařit. Potřebuju být dokonalá. Potřebuju to všechno zvládat. Potřebuju být máma, manželka, hospodině, podnikatelka, kamarádka. Ale kdy to mám sakra všechno udělat? Začínám být hodně podrážděná. Unavená. Nervózní. Zoufalá. Často bezdůvodně křičím. A nevím, co s tím mám dělat. Protože to všechno já musím. Musím.

Nejsem šťastná. Mám doma nádherné, zdravé miminko a já nejsem šťastná. Když jsem s ní, vyčítám si, že nepracuju, když pracuju, vyčítám si, že nejsem s ní. Nakonec si vyčítám i to, že nejsem šťastná. Jsem vyčerpaná. Musím si odpočinout, musím usnout. Nejde to.

Je to všechno úplně jinak než jsem si to představovala. Tak moc jsem se bála, že mě mateřství změní, až se ze mě stal někdo úplně jiný. Troska s nepřítomným pohledem. Osobně si myslím, že jsem si prošla nejdřív syndromem vyhoření, který následně vyústil v generalizovanou úzkostnou poruchu. Ta diagnóza přišla ale mnohem později. Předcházela ji řada vyšetření, které podněcovala nesnesitelná bolest hlavy, zad nebo břicha. To, že příčina byla psychosomatická a jednalo se o jedny z mnoha varovných signálů mého těla, by mě v tu chvíli ani ve snu nenapadlo. Moje tělo křičelo o pomoc, snažilo se upoutat pozornost, donutit mě odpočívat, zvolnit, na chvilku vypnout. Ale já neposlouchala. Pořád jsem si posouvala tu pomyslnou laťku výš a výš. Snažila jsem se všem kolem, ale i sama sobě dokázat, že já to zvládnu všechno. Sama. Bez pomoci. Byly dny, kdy jsem si nedokázala sednout ani na 5 minut. Odpočinek pro mě byl ztrátou drahoceného času. A vím, že kdyby mi moje tělo nevystavilo definitivní stopku, nikdy bych s tím nepřestala.

Dost! Už dost. Snaž se myslet na něco jiného. Ale na co? Může ta myšlenka už konečně vypadnout z mé hlavy? Dost! Strach. Ježiši já mám takovej strach. Klepou se mi ruce, je mi zima. Jsem strašně unavená a chce se mi zvracet. Dost! Chodím po bytě sem a tam a nedokážu se uklidnit. Brečím. Může to už přestat? Co mám dělat? Křičím. Dost! Mám příšerný strach, naprosto odzbrojující a ochromující. Sedím pod tekoucí sprchou schoulená do klubíčka a brečím. Soustředím se na zvuk padajících kapek vody, ale i přes něj se mi vloudí zpět do hlavy... moje černá myšlenka, můj strašák. Je mi tak zle, že už je to nepřehlédnutelné a nezamaskovatelné. Sedím na posteli a nepřetržitě brečím, to že brečí i Sára už ani nevnímám. Je mi to jedno. Už je mi všechno jedno. Bezradný manžel nakonec volá mé mamce, ta okamžitě pochopí, která bije, zmobilizuje okolí a předává mu kontakt na RIAPS. Je něco kolem desáté večer, do půl hodiny sedíme i se Sárou v autě a jedeme tam. Riaps je krizové centrum, hodně zjednodušeně jde vlastně o takovou psychosociální pohotovost.

Sedíme v čekárně, v ordinaci je nějaká slečna, tak musíme chvilku počkat. Sára po cestě usla v autosedačce a já si připadám jako magor. Žádný strach necítím, jen sucho v ústech a strašnou únavu. Proč jsme sem jeli? Stejně mi na tu mou otázku neodpoví. Nikdo přece neví, co s námi bude po smrti.

Mým spouštěčem byla beznaděj převtělená do otázky, na kterou mi nikdo nedokáže odpovědět. Co se mnou bude až umřu? Ta otázka ve mě vyvolávala takovou paniku, že jsem měla chuť to zjistit okamžitě. Strach z vlastní smrtelnosti, z toho, že kdybych umřela teď hned, neuvidím vyrůstat svojí dceru. Ten strach je naprosto přirozený a občas ho prožívá každý. Jen ne v takové intenzitě a tak často, no vlastně nepřetržitě. Ze začátku jsem se tou otázkou dokázala vyděsit jednou za týden, možná i proto, abych si uvědomila, že jestli nebudu svůj život žít, místo abych jen pracovala, můžu ho promarnit. Ale takhle já to v té době nečetla. Takže to postupně nabralo na obrátkách a já to ve své hlavě řešila každý den, a když jsem nerozeznala ani tenhle varovný signál, pohltila mě úzkoust úplně a nedokázala jsem už myslet na nic jiného. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe natož o Sáru. Strach mi sevřel žaludek a já nemohla jíst ani spát. Nedokázala jsem se soustředit ani na běžný hovor, hlavou mi lítaly jen černé myšlenky.

Teď ale sedím v ordinaci s neuvěřitelně skvělou doktorkou, která se mi kupodivu vůbec nesnaží odpovědět na mou záludnou otázku, ale vysvětluje mi proč si ji tak často pokládám, a proč mě dokáže tak strašně moc vyděsit. Pomáhá mi to, že mi odhaluje všechny procesy v mozku, a odpovídá na otázku proč se mi to stalo. Jen mě lehce opraví: "ono se vám to nestalo samo, vy jste si to způsobila svým chováním, to vaše tělo řeklo dost."

Úzkostná porucha se tomu říká proto, že máte sice správnou reakci (strach), ale na nepřiměřený podmět. Ten strach ze smrti by byl asi na místě, kdybych zrovna potkala medvěda a bála se, že ho nepřeperu. Problém byl v tom, že já ho měla třeba, když Sára zabrečela, když jsem měla jít sama ven, když jsem měla uvařit oběd. Najednou jsem měla pocit, že nezvládnu nic. Že jsem k ničemu. A i když se mi v noci v Riapsu dostalo všech odpovědí a pochopila jsem co děje, nešlo to napravit ze dne na den. V tom je ta největší záludnost psychických onemocnění, jejich léčba je běh na dlouhou trať. Ono se vám to v hlavě taky nerozhází během jednoho dne, tak jak by se vám mohlo podařit tu mozaiku tak rychle zase poskládat zpět. Má to bohužel i svůj vážnější důvod. Kdyby jste se dokázali vyléčit hned, asi byste se z toho dostatečně neponaučili. Já svoje tělo neposlouchala hodně dlouho, a ono mi teď prostě nevěří. Nevěří mi, že když říkám, že budu odpočívat, myslím to vážně. Protože já to vlastně už ani neumím.

Jenže je mi tak zle, že stejně nemůžu nic jiného dělat. Tak jen sedím, spolu se svými myšlenkami a učím se naslouchat svému vnitřnímu já. Učím se znovu přijít na to, co vlastně chci od života a jaké jsou moje priority. Maluju obrázky, poslouchám relaxační hudbu, medituju a mluvím s doktory. Jsem zase v Riapsu, tentorát na 14 dní. Dva týdny docházím každý všední den na 5 hodin do denního stacionáře s asi čtyřmi dalšími lidmi s podobnými potížemi. Udělám maximum, abych se uzdravila hned a zbavila se toho strachu. Pořád nechápu, že to není otázka dní, ale měsíců. Většina lékařů se shoduje na termínu půl roku až rok.

Dobře. Pokazila jsem to. Ale přeci nemůžu být takhle paralizovaná celý rok jejího života. Strašně jsem zhubla, okolí mě za to chválí, že jsem ty poporodní kila takhle krásně shodila, ale já z toho nemám ani radost. Nejsem hubená protože, bych se snažila, ale protože jsem nemocná. Každé jídlo je pro mě boj. Stojí přede mnou jedno z nejtěžších rozhodnutí, přestat kojit a pokusit se to celé urychlit antidepresivy nebo to zkusit sama. Dokázat to. Mám chuť si zase hrdinsky posunout tu laťku výš a říct, že já to dám bez prášků. Ale pak mi dojde, že tohle není žádná (předem se omlouvám za ten výraz) zkurvená soutěž. Tohle je můj život, a já chci být se svou dcerou. Na jejích 3 měsících se tedy dobrovolně vzdávám kojení. Okolí tvrdím, že mi došlo mlíko a s receptem v ruce kráčím do lékárny. Vzhledem k medikaci potřebuji ambulatní léčbu a dohled. Naštěstí se mě ujímá zmiňovaná lékařka z mé první noční návštěvy Riapsu. Docházím k ní nejdřív jednou týdně, pak jednou za 14 dní a nakonec jednou měsíčně. Pořád mám několik záchvatů úzkosti denně, ale už vím jak s nimi pracovat. Prášky mají pomalý nástup, antidepresiva začínají působit zhruba až za 1-2 měsíce. Což bylo ještě hodně těžké období, ale pak se to začalo opravdu výrazně lepšit. Pomalu jsem si začla znovu věřit, vážit si sama sebe a škrábat se zpět po žebříčku svých hodnot. Prošla jsem hodně velkou tmou, ale z každého tunelu vede druhý východ.

Protože jsem fakt hodně orientovaná na výkon a cíle. Řekla jsem si, že ty prášky si nechám opravdu jen na rok, bude to taková moje berlička, ale dál pak půjdu sama. Povedlo se. Dneska jsem dokonce za celou tuhle zkušenost ráda. Hodně jsem toho sama o sobě zjistila. Pořád hodně pracuju - moje doktorka říká, že potřebuji k životu mírnou hladinu stresu :), ale s úctou a respektem ke svému volnému času, dobíjení kognitivního zdroje a ke své rodině. Samozřejmě jsem měla strach, abych si to neudělala s druhým dítětem znova a nastolovala jsem před narozením Kubíka různá opatření a pravidla. Ale ta největší změna byla v tom, že jsem byla připravená říct si včas o pomoc. Věděla jsem do jak hluboké jámy můžu spadnout. Většinu práce jsem předala, a jen si občas zašla sama do obchůdku na kafe a cupcake. Když jsem chtěla mohla jsem se zapojit, ale neměla jsem plnou odpovědnost a nic jsem nemusela. Když jsme se s Kubíkem zajeli, postupně jsem sama vymýšlela další projekty a přikládala ruku k dílu.

Možná se ptáte proč jsem se vám rozhodla svůj příběh vyprávět zrovna těď. Popravdě se k tomu odhodlávám celé ty 4 roky, ale asi to ve mě potřebovalo uzrát. Trochu legrační je, že to spustila taková banalita jako "5 věcí, které jste o mě možná nevěděli," která kolovala instagramem, rozhodla jsem se tam tuhle svou zkušenost zařadit. Co se stalo pak, jsem absolutně nečekala. Měla jsem plný inbox zpráv o tom, že víte, o čem je řeč a článek byste uvítali. Strašně mě v tu chvíli mrzelo, že jsem ho už dávno nenapsala. Sama si vzpomínám, jak jsem zoufale googlila něčí konkrétní zkušenosti a hltala každý zdroj, který jsem našla. Ono totiž strašně pomáhá vědět, že nejste jediná na světě, že "se to" stalo i někomu jinému, kdo se z toho navíc dokázal dostat a "normálně" funguje, směje se, žije.

Mezi těmi, kteří se mi ozvali, byla i Míša z blogu Hrajeme si jinak. Ta mě postavila před další výzvu. Promluvit si s vámi osobně na besedě věnované duševním poruchám. Bála jsem se, ale rozhodla jsem se tomu postavit a před sepsáním článku si utříbit myšlenky. Vyplatilo se. Nejen, že to mělo dle reakcí ohromný smysl, ale pro mě to bylo jako psychoterapie. Všechno to zase říct nahlas.

Sdílení pomáhá, tak sdílejte, mluvte spolu, nebojte se. Budete překvapení, co se na oplátku za svou otevřenost dozvíte. Samozřejmě, jestli máte otázky, ráda na ně odpovím, do komentářů, do soukromých zpráv nebo mailu, sem s nimi.

Pokud patříte mezi ty, které poporodní "šílení," ať už depresi nebo úzkosti mají za sebou, nebo právě bojujete, mám pro vás tip na otevřenou skupinu žen, ketrou pořádá web www.usmevmamy.cz Protože společně se zvládá všechn líp. První setkání se uskuteční 12. dubna od 17h na adrese Focus Praha, Dolákova 24, Praha 8, účast je potřeba potvrdit na mail: prihlasky@usmevmamy.cz

Věřím, že se potkáme, budu se snažit dorazit také.

Vaše Lelí

sobota 17. března 2018

Jak se pekl projekt "Žehlím si karmu cupcakem"

Hned na začátek bych chtěla strašně moc poděkovat, jak úžasně jste celý projekt přijali a utvrdili nás v tom, že to celé byl dobrý nápad. A jak to vlastně vzniklo a o co konkrétně jde?


Před dvěma lety 12 odvážlivců podpořilo můj sen o cupcake obchodě a koupilo si na HitHitu v naší crowdfundingové kampani možnost navrhnout a pojmenovat limitovanou edici svého dortíku. Celý rok jsme pak v Lelí's cupcakes uváděli jednu limitku za druhou, když jsme v listopadu vyhlásili ten nejprodávanější cupcake, který postoupil do stálé nabídky, přepadl mě smutek, že to celé končí. A tak jsme začali hledat způsob, jak limitky dostat opět do prodeje, a jak to udělat trochu jinak a zajímavěji.



Možná by mohli mít svůj cupcake veřejně známé osobnosti z řad našich přátel a podporovatelů, a třeba by tak šla pomoc, které se nám na začátku našeho podnikání dostalo, zase nějak vrátit zpět... A tak vznikl projekt Žehlím si karmu cupcakem. Oslovili jsme 9 osobností a domluvili podporu pro Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Devět měsíců, stejnou dobu, jakou by mělo miminko zůstat u mámy v bříšku, budeme prodávat měsíční limitované cupcakes a 10,- z každého prodaného půjde nadačnímu fondu.



V únoru to celé odstartovala Kačka s blogem Smooth & cooking a jejím dortíkem "Dotek lásky", naprosto upřímně vám řeknu, že takovou vlnu podpory jsme nečekali. Obchůdek byl plný maminek s dětmi a kočárků a všichni chtěli ochutnat a přispět. Nádherné. Pokud jste Kačky cupcake nestihli, můžete od množství 6 ks buď objednat, nebo budete mít šanci ještě v listopadu, kdy na jeden týden, kterému říkáme symbolicky "Cupcake limited week" uvedeme do prodeje všech devět limitek. Celou akci zakončíme 17. listopadu, na den předčasně narozených dětí předáním šeku.

Kačka koncem února předala štafetu herci a zpěvákovi Milanu Peroutkovi, který si chtěl sám zkusit úpéct aspoň jednu várku. A tak vznikly i tyhle skvělé fotky a cupcake s názvem "Perutě." Milan má rád ovoce, med, čokoládu, ořechy a cheesecake, tak jsme to všechno dali dohromady a vznikl z toho klasický americký pečený cheesecake s krémem z pařížské šlehačky a spoustou ovoce. Ořechy se ukrývají v sušenkovém základu a použili jsme je i na dozdobení. Už teď je vidět, že i tahle limitka trhá naše prodejní rekordy a částka pro nadaci tak koncem března určitě překoná hranici 10 tisíc korun.



A na koho se můžete těšit dál? V dubnu bude svůj cupcake uvádět modelka Pavlína Němcová, květen patří úžasnému Michalu Zapomělovi, který je nejen bojovníkem za vlasy krásnější, mým kadeřníkem, ale také milovníkem našich cupcakes a jedním z prvních podporovatelů myšlenky vlastího obchůdku. Svůj cupcake budou dále navrhovat manželé Hejlíkovi, rosnička Tereza Juščíková, blogerka Nikol Moravcová a nebo manželé Klusovi. Sérii devíti limitek uzavře blogerka Nátálie Kotková s blogem The Natiness. Strašně moc se těším na všechny nápady, nové chutě a hlavně na vás všechny, kdo přijdete ochutnat a podpořit. Mám velkou radost, že se podařilo vymyslet kampaň, ketré můžet být takto prospěšná. Řekněte sami, kdo by si dneska nepotřeboval aspoň trošku vyžehlit karmu? A navíc, když si u toho může ještě zamlsat.




Víte, že sama mám dvě děti, obě se naštěstí narodili v termínu, Kubík dokonce lehce po něm. Neumím si představit, jaké to je, co všechno se honí maminkám předčasně narozených dětí hlavou, a jak velký musí mít strach. Ale možná právě proto, že jsem to nezažila, mám potřebu dozvědět se víc a pomoc. Protože, jak jsem zjistila od zakladatelek nadačního fondu, rodinám předčasně narozených dětí může zásadně pomoci i menší částka. Často se jedná o příspěvek na dopravu nebo ubytování, aby mohla být maminka co nejvíce s miminkem, které je hospitalizované. A v tom mi to teprve celé došlo. To mimčo je tam bez mámy několik týdnů. A ona je doma bez něj. Ta nejpřirozenější věc najednou není možná. A my můžeme aspoň trochu pomoc tenhle stav zlepšit. Jsem moc ráda, že jsme vybrali právě Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Kdybyste chtěli přispět i jinak než "jen" koupí našeho limitovaného cupcaku, mrkněte na www.zehlimsikarmu.cz

pondělí 12. března 2018

Kubíkovy první narozeniny

Rok. První rok. Takový velký milník, že se to prostě muselo oslavit. Chvilku jsem i přemýšlela, zda oslavu opravdu dělat, jestli si to neužijeme jen ve čtyřech doma a v klidu. Ale pak mi to začlo být líto. Pro Sáru jsme udělali už 4 poměrně velkolepé oslavy a Kubíka bychom o to připravili. Zrovna jeho, který je tak společenský a neustále se usmívá. Takže oslava byla, jen nebyla tak obří. A oproti Sárinčině oslavě prvního roku, což byla taková naše dospělácká párty s kamarádama, byla tohle nefalšovaná dětská oslava. Nakonec se to ukázalo jako skvělé řešení, oslavu jsme udělali u nás ve Famagustě, jako malou odpolední sešlost rodiny a pár přátel.


Po zkušenosti se Sárinkou jsme se strašně těšili na "patlací" dort, který Kubík dostal dokonce s tou samou svíčkou (měla jsem jí schovanou na památku), jakou v něm měla Sára. Ta s dortem i házela a jedla ho oběma ručičkama. Kubík se ho vlastně sám ani nedotkl, dort ho vysloveně šokoval a odmítl se na něj i usmát. Ten výraz na fotkách ani nepotřebuje komentář.


Zato ho očividně oslovila sklenka Prosecca. Namáčel si do ní ručičku a olizoval se až za ušima. Oslavu si opravdu užil a my s ním, jsem ráda, že jsme do toho šli a i on bude mít památku na svou první narozeninovou párty v podobě fotek od strejdy Honzíka.  Děkujeme všem, kteří slavili s námi a posílali přání.


pondělí 5. března 2018

Velký článek o jídle: kojení, příkrmy, svačinky

Uznávám, že občas je to u mě na blogu pěkný guláš, ale nebojte foodblogerka ze mě nebude. Přesto bych tu ráda na téma jídlo a zvláště jídlo u nejmenších dětí otevřela diskusi. Podle mě je to jedno z těch témat, kdy vám může hrozně pomoc sdílení zkušeností někoho jiného. I když jsem to sama zažívala už podruhé, stejně jsem si ve spoustě věcí nebyla jistá a ráda jsem se v rozhovoru s ostatními maminkami utvrdila ve svém postupu. Nebo si rozšířila obzory. Proto jsem se rozhodla sepsat tenhle velký článek o jídle a věřím, že spoustě z vás může pomoc, třeba už jen fakt, že ne vždycky jde všechno jako po másle. Stejně tak budu strašně ráda, když mi i vy napíšete váš nároz a vaše zkušenosti s kojením, jídlem nebo zaváděním příkrmů. A jak to tedy probíhalo u nás?



Kojení
Je to to nejlepší, co můžete miminku dát. Imunita. Zdraví. Přirozenost. Jasně, chápu. Chci kojit, vím jak je to důležité. Měla bych. Musím. Nevím, jestli je to jen v mé hlavě, ale osobně jsem to začala vnímat tak vyhroceně, že když nekojíte, jste špatná máma. Ano, takhle demagogicky někdy ženský mozek funguje. Dělá unáhlené a zkrácené závěry a věřím tomu, že to nejedné mamince způsobilo spoustu bezesných nocí. Co když nebudu moc kojit? Jsem špatná máma? Co budu odpovídat na zvídavé dotazy kamarádek? Protože na to se vás prostě zeptá každá. A každá si na vás udělá svůj názor.

Se Sárou jsem se bála kojení na veřejnosti, byla jsem z toho vždycky tak nervózní, že jsem raději ven moc nechodila. S Kubíkem jsem zas měla pocit, že bych měla jít každé mamince na hřišti vysvětlit, že já kojím. Moje dítě má mateřské mléko, i když teď držím v ruce lahvičku, víte? Prosím nezatracujte mě, jsem jedna z vás... dobrá máma. Ovšem, při kojení mlíko tak moc stříkalo, že ho Kubík prostě nezvládal pít a dávil se. Nepomohlo ani část odstříkat, a pak přiložit, neupravilo se to ani kojením po kratší době. Po spoustě marných pokusech a 2 měsících utrpění, po tom, co jsem byla po každém přikládání mokrá já, i Kubík, tak že jsme se museli oba převlíknout a ve finále se Kubík jetště poblil, jsem začala odsávat a krmit ho mateřským mlékem z lahvičky. Ok, přišla jsem o jedinečný kontakt s dítětem, ale aspoň jsem ho udržela na mateřském mlíku až do osmého měsíce.



To si s sebou ale těžko někam vezmete, aby vydrželo dostatečně dlouho ve správné teplotě. A čtyřleté holčičce zase špatně vysvětlíte, že budete celý léto doma, protože brácha jí každý dvě hodiny. Takže pro mě bylo jednodušší zařadit k mateřskému mléku jako dokrm ještě kojeneckou výživu a odsávala jsem co nejvíce do zásoby. Moje prsa se nechávala ošálit celkem dlouho, ale samozřejmě se produkce mlíka pomalu snižovala, takže po osmém měsíci jsem neodsála už ani na jedno jídlo za dva dny. To tedy Kubík přešel už plně na kojeneckou výživu. Vybrala jsem Hipp Combiotic stejně jako se Sárou, u té jsem delší dobu hledala a zkusila kromě Hippu třeba i Nutrilon. S Kubíkem jsem hledat nemusela Hipp mu sednul, všechno bylo bez problémů a přesto jsem se nechala nahlodat. Reklama, dobré zkušenosti kamarádek s jinými produkty... co když bude něco lepšího a já to ani nezkusila? Na týden jsem tedy přešla na nový Sunar Prémium, abych zkusila, co to udělá. Prosím, neberte to teď jako, že nikomu nesedne, spousta maminek a miminek s ním může mít dobré zkušenosti. U nás se ale ukázalo, že to dobrý nápad nebyl. Když si Kubík říhnul s Hippem, někdy se taky stalo, že ublinknul, ale ne tolik a ne jakoby už natrávené (opravdu zapáchající) mléko. Pořád jsem ho musela převlíkat. Nevím, co mu nesedlo, ale po návratu k Hippu, se vše vrátilo do starých kolejí. O mé spolupráci se značkou Hipp, jsem od té chvíle už nepochybovala. Podle informací, které od nich mám, se jedná o výživu, které je díky obsahu probiotik i prebiotik nejblíže mateřskému mléku a navíc v biokvalitě. Pro mě je ale nejdůležitější, že jsme s ní oba spokojení.

Příkrmy
Od ukončeného 4. měsíce. Pamatuju si, že Sára to dala bez problémů, od první lžičky. S Kubíkem jsem hodně váhala, přišlo mi to brzo, nebyl na to ještě připravený. I tak jsem to lehce po čtvrtém měsíci zkusila. No, s úspěchem se to teda nesetkalo. Rozhodla jsem se to trochu oddálit a zkusit to o měsíc později. Mrkvička od mamky ze zahrádky, slaďoučká, dozrálá a bez chemie. A nic, prostě nechtěl. Pochopila jsem, jaké to je, když děti nechtějí jíst. Musela jsem se obrnit velkou trpělivostí a prostě to zkoušet. První týden jsem do něj nedostala víc jak lžičku denně. Postupně se to lepšilo a přibližně měsíc musel každou lžičku zajídat mlíkem. Až od sedmého měsíce zvládnul sníst oběd, aniž by ho ještě zapíjel. Hurá, už je náš. Chutná mu a jí opravdu krásně. Podařilo se mi to v něm zlomit, ale řeknu vám, že jsem to chtěla několikrát vzdát. Největší radost je, koukat se jak jí kaši, tu miluje. Kupuju obyčejnou rýžovou, neochucenou. Večer mu jí míchám s obilnou také neochucenou a neslazenou - také kupuju obě od Hippu a ráno mu tu rýžovou míchám s jáhlovou od Nominalu. Ano, je to vážně milovník kaše, takže jí má dvakrát denně, k snídani a večeři.

Obědy jsem se snažila od začátku připravovat doma. Hodně jsem se ale nechala inspirovat složením skleniček a doporučenými potravinami. Kubík je hodně zeleninovej, mrkev si nakonec zamiloval a stejně jako Sára upřednostňuje rýži a těstoviny nad bramborem. Prakticky jak je to do oranžova nebo červena (mrkev, dýně, kořenová zelenina, rajče, červená řepa), je to dobrý. Když se to začne zelenat, je to horší - brokolice a podobně mu moc nejedo, ale aspoň trochu do něj dostanu. Postupně jsem na radu paní doktorky začala zařazovat také žloudek a maso, s tím to ale nějak moc nepřeháním. Chápu to s tím železem, ale rozhodně si nemyslím, že je potřeba jíst ho každý den.




Hlavně si nemyslete, že to doma zvládám levou zadní a vařím každý den. Příkrmy si nadělám aspoň na dva až tři dny do ledničky a kupované skleničky mám v šuplíku v záloze. Nikdy nevíte co se stane. Od chvíle, kdy se Kubík narodil, jsem ještě víc zbrklá. Nejednou jsem zapla plotýnku na plno, odešla pověsit prádlo a zapomněla na to, že vařím. A když vaříte na čas, mimčo se vzbudí hladové a vám se z připáleného hrnce zvedá černý dým, sklenička přijde vhod. Na rovinu říkám, že jsem zastánce domácí stravy, ale občas jsem za ty skleničky fakt vděčná. Jen tedy i tady trvám na bio kvalitě. Kvalitní potraviny jsme zvyklí kupovat i pro sebe, na jídle se u nás nešetří.

Svačinky
Co opravdu nekupuju jsou ovocné kapsičky, nepovažuju to za moc ekologické. Jaký je rozdíl v tom hodit do tašky kapsičku nebo banán a lžičku? Jako jo, uznávám, párkrát se mi ten banán v tašce rozmašíroval a příjemný to rozhodně nebylo. Ale stejně to můj názor na kapsičky nezměnilo. Ovoce mixuju doma čerstvé, banán ho hodně osladí a když jsou jablíčka hodně kyselá, přidávám kapku agávového sirupu. Od osmého měsíce zkoušíme také bílý jogurt, ale zatím mu samotnému na chuť nepřišel. Ta škála šklebů a výrazů odporu je opravdu hodně široká. Zkoušim mu ho taky míchat s banánem a to už si většinou dá říct. Přidala jsem i kukuřičné krekry a obilné sušenky, ale ty spíše vyjímečně. Kůrka chleba je daleko oblíbenější.

Jinak se u nás pořád drží pravidelnost na jídle každé dvě hodiny. A to bohužel velice často i v noci. Nejdelší interval posledních týdnů je 4 hodiny, ale to se stane málokdy.

Doufám, že tenhle dlouhý článek o jídle neskončí jako jeden velký monolog, ale dáte mi vědět, jak to máte s jídlem doma vy. Těším se na vaše zkušenosti, ale jestli mi sem budete všechny psát, že vaše děti se večer nají a spí celou noc, tak si mě nepřejte.

úterý 16. ledna 2018

Moje největší blogovací chyba, aneb vše co jste chtěli vědět o spolupráci se značkami

Asi jste si všimli, že tu byl delší dobu klid, sama jsem se musela jít podívat, kdy jsem vlastně napsala poslední článek. Bylo to v půlce listopadu, myslím, že takhle dlouhou pauzu jsem ještě neměla a donutilo mě to o blogu hodně přemýšlet. Vlastně už přemýšlím mnohem dýl a to přemýšlení mi asi brání v psaní. Říkám si, jestli to má vůbec ještě smysl. Nějak se pro mě z blogování za těch skoro 5 let vytratila radost.

Tahle spolupráce byla hodně sladká, podkolenky seženete v obchůdku kamarádky Páji na www.bettybrands.cz
Teda, mám až euforickou radost, když dopíšu článek, nahraju ho a sleduju, jak se vám líbí. Jestli ho čtete, komentujete a sama si ho po sobě ještě pár dní čtu a rovnám si v hlavě svoje vlastní myšlenky. Těší mě vás inspirovat a miluju, když napíšete, že některé věci vidíte stejně. Pak to ale přijde. Euforická vlna zhruba za 3 dny odezní a já vím, že bych měla napsat další článek. Pokud chci, aby ten blog za něco stál, měla bych psát 2 články týdně. Měla bych dělat soutěže. Měla bych s vámi víc komunikovat. Měla bych kývnout na každou nabídku spolupráce, protože čím víc budu mít partnerů, tím víc si budou čtěnáři myslet, že blog je úspěšný a on se pak úspěšným vážně stane... Kdy se z toho stala soutěž? Přímo v mé hlavě. Vím, že to dělám. Evidentně neumím dělat věci jen pro zábavu. Vážně potřebuju aby byl úspěšný? Potřebuju mít víc čtenářů a followers? Potřebuju nějaké další úžasné spojení s velkou značkou? A co ty soutěže? Něco vám řeknu... nenávidím to. Ještě ani jednou se mi nestalo, že bych výherce vyhlásila včas nebo bych se neomlouvala za pozdní odeslání výhry. Jít na poštu s balíkem je pro mě nadlidský výkon. A celý tenhle proces před napsáním dalšího článku je jedním velkým utrpením.

A tak jsem se dostala do své vlastní pasti. To, co bych podle mě měla s blogem dělat, aby byl úspěšnější, mě nebaví. Reálně mám čas spíš tak na dva články za měsíc než na dva týdně. Sama na sebe tlačím, že musím. Navíc, ty nabídky na spolupráce, které chodí jsou většinou naprosto úžasné. Takže je to o to těžší. Kdo by nechtěl napsat o přírodní kosmetice pro miminka, nebo o nové knížce pro děti? Strašně bych chtěla všem vyhovět a napsat článek, pomoc s propagací, informovat ostatní maminky, odměnit vás za vaši věrnost soutěží. A tak na sebe zase tlačím, a ten tlak je už tak velký, že se vytratila radost. Už je to jen samé, musím, musím, musím.



Tak jsem začala přemýšlet. A nakonec po té dlouhé pauze i psát. Tenhle článek. Článek o své největší blogovací chybě. Chybou bylo, že jsem začala soutěžit, porovnávat se s ostatníma blogerkama a chtěla "úspěšný blog." Chtěla jsem něco dokázat, místo, abych psala s radostí, pro radost a pro vás. Zapomněla jsem na to, co mě na blogování baví (i na to, co baví na mém blogu vás) a sama sebe zahnala do kouta až před velké rozhodnutí, jestli to celé nevzdám.

A víte co? Nevzdám. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Takže, co teď s tím? Rozhodla jsem se, že začnu znova a nastavím si nová pravidla. Když to ani tak nepůjde, zabalit to můžu vždycky. Je ale pravda, že by mě to hrozně mrzelo a ten strašný pocit prohry, by pro mou soutěživou povahu byl snad ještě horší, než se pokusit nesoutěžit.



Proto tedy 5 pravidel mého blogování zcela na rovinu a veřejně:

1) přestanu se porovnávat s ostatníma blogerkama a půjdu svou vlastní cestou
2) blog pro mě není měřítkem úspěchu, ale osobním deníčkem
3) nebudu se účastnit žádných blogerských soutěží a anket, včetně mamablogu roku
4) vrátím blogu osobní články a skutečná témata - mě bavilo je psát a vás podle analytics číst
5) nebudu přijímat nabídky na další spolupráce, psát recenze a pořádat soutěže

Moc prosím značky i malé tvůrce, za prominutí a pochopení. Vyberte si ke spolupráci někoho vhodnějšího, je spousta úžasných mama blogerek, které se na recenze a doporučení specializují a já sama k nim často chodím pro inspiraci. Pokud nevíte, napište mi, ráda vám s výběrem poradím.

Záměrně do pravidel nedávám, že budu psát častěji, samozřejmě bych moc ráda, ale svazovat se tím nechci. Stejně tak nechci spálit všechny mosty.  Nedávno jsem vám na instagramu slíbila, článek o značkách s kterými spolupracuji. Toužila jsem odkrýt karty a přiznat "pro koho" píšu. A myslím, že sem se to teď náramně hodí.


Jsou to takové moje 3 srdcovky, které si chci nechat i pro tento rok, máme to spolu totiž trochu jinak. Asi nikoho nepřekvapí Bepanthen, ten k blogu patří od samého začátku a patřil by do naší rodiny, i kdybych žádný blog nebyl. Jsem s ním moc spokojená, nechyběl v obou mých taškách do porodnice a vždycky ho ráda doporučím a odpovím na vaše dotazy. Díky spolupráci jsem absolvovala řadu školení a instruktáží s lékaři a odborníky. Je to taky má jediná placená spolupráce. Ta ovšem nevychází pouze z článků, ale z celého ambasadorství, na které jsem náležitě hrdá. Takže pro Bepanthen zvládnu i tu soutěž, těšit se na ní můžete ještě v lednu.

Obecně to u spoluprací chodí tak, že vám značka za článek nebo další výstupy (instagram, recenze) nabídne buď peníze (to se stává spíše ojediněle) nebo své produkty a záleží na vaší dohodě, v jaké hodnotě ty produkty budou. Pak jsou tu ale značky s naprosto odlišným způsobem vnímání partnerství. Značky, které vám nenapíšou, okřídlenou větu "líbí se nám váš blog a chtěli bychom článek o našem produktu." Značky, které s vámi chtějí žít. Chtějí si vás získat, hýčkat, chtějí, abyste si je sama zamilovala a sama o nich chtěla dát vědět. Ne protože jste to slíbila, nebo, že jste něco dostala, ale protože sama chcete. Protože vám udělali radost a vy se o to chcete podělit, chcete se pochlubit a sdílet to s ostatními. A takhle já vnímám partnerství s Lego Duplo. Když čtou váš blog, když znají jména vašich dětí, i to kdy mají narozeniny. Když se dozví, že jsou nemocné a ještě ten den k vám pošlou kurýra s dárkem. Když se prostě stanou součástí vašich životů a domovů. A tak ani nemusím psát recenze, stačí si prostě jen hrát a občas se o to podělit.

Třetí značkou, s kterou jsem nedávno navázala dlouhodobou spolupráci, a s kterou se loučit rozhodně nechci a ani nedokážu, je Hipp.  Mám z toho opravdu velkou radost. Protože jsem si to hodně dlouho sama přála. Hipp jsem si vybrala sama už se Sárou, první byl olejíček po koupeli, dostala mě ta vůně. A protože fandím bio kvalitě a líbí se mi rodinný původ firmy, sáhla jsem po období kojení i po kojeneckém mléku, následně po příkrmech a svačinkách. Já si je vybrala už před 4 lety a teď si i oni vybrali ke spolupráci mě. Nemohla bych doporučovat něco, jen proto, že jsem dostala jejich produkty. Kor u dětské výživy, to vám (a hlavně tomu prckovi) prostě musí sednout.

Tohle jsou tedy značky, které tu budete občas vídat a já věřím, že se mi je podaří na blog začlenit nenásilnou formou, abyste to nevnímali jako klasickou reklamu, ale jako součást mě samotné, protože tím opravdu jsou.


A samozřejmě, pokud sama narazím na něco, o čem budu mít pocit, že to stojí za moje doporučení, najdete to u mě na instagramu @mamanablogu.

Jestli jste dočetli až sem, klobouk dolu, moc si toho vážím a děkuji, že tu jste. Doufám, že vás budu bavit i v roce 2018.

úterý 14. listopadu 2017

Vyzrajte nad ekzémem a otestujte Bepanthen Sensiderm

Kdo nás sledujete déle, asi víte, že já i Sára máme ekzém. A kdo máte stejné trable, víte, že nám s podzimem zase začala sezóna a držet ekzém pod pokličkou je čím dál těžší. Pomoc vám může Bepanthen Sensiderm krém. My s ním máme ty nejlepší zkušenosti. A vy ho teď můžete zkusit zdarma.


Bepanthen spustil novou výzvu a hledá 20 testerek tohohle malého zázraku. Přihlásit se můžete přímo zde: Chci se stát testerkou a to až do 23. listopadu. Stačí vyplnit krátký dotazník a být aspoň trochu kreativní. Kompletní podmínky testování najdete tady: podmínky testování.


Určitě to zkuste, pokud nechcete soutěžit a krém byste i tak rády zkusily, koupíte ho v lékárně. Je vhodný i pro nejmenší děti, kojící maminky nebo těhotné. Určený je především pro počáteční fázi, když objevíte ložisko ekzému, hned aplikujte tenkou vrstvu krému. 

Jestli ekzém máte, určitě znáte zásady, jak se při něm chovat, aby se vám nezhoršil. Musím se přiznat, že se mi je snadněji dodržuje u Sáry, ale sama sebe dost zanedbávám a už se mi to od začátku podzimu pěkně rozjelo. Takže nezapomínejte, že by se ekzém neměl šrábat, i když svědí - od toho vám také může Sensiderm pomoci. A stejně tak byste se po omytí neměli sušit drhnutím kůže, ale jen ji lehce osušit přiložením čistého ručníku. Hodně udělá také strava, nedoporučuje se kyselé, čokoláda... je toho hodně a názory se také dost liší. Já se většinou stravou moc neomezuji, ale mám velké štěstí, že se mi ekzém vždy podaří udržet a nerozjede se tak, že bych to měla do krve a musela řešit návštěvou dermatologa nebo kortikoidy.

A nejlepší je na to samozřejmě léto, hodně vzduchu, sluníčka a slaná voda. Zima dobrá, ale úplně jsem se tu teď s vámi na to léto a moře natěšila. Tak než se dočkáme, zkuste Sensiderm, věřím, že pomůže i vám.

sobota 11. listopadu 2017

I slintat se dá stylově, se slintáčky Cheeky Chompers

První zoubek na nás vykouknul krátce po šestém měsíci, chvilku před ním začalo naše testování stylového slintáčku s kousátkem Cheeky Chompers. Protože jsem díky zkušenosti s první dcerou věděla co mě, s příchodem rostoucích zoubků čeká, snažila jsem se na to maximálně připravit. A zásobila jsem se jak slintáčky, tak kousátky všeho druhu.



Dnes bych vám chtěla představit nápad dvou maminek z Anglie. Amy a Julie vymyslely originální koncept – spojit slintáček s kousátkem, a sklidily mezinárodní úspěch. Byly první koho napadlo, že by bylo fajn mít kousátko stále po ruce a rozhodly se udělat konec ustavičnému zvedání špinavých a oslintaných kousátek ze země. Založily značku, která prodává výrobky pro ty nejmenší, se zaměřením na úlevu při prořezávání prvních zoubků.

Na podobné slintáčky můžete samozřejmě narazit i v běžných obchodek, ale dejte si velký pozor na kvalitu a použitý materiál. Měla jsem podobný, když rostly zoubky Sárince, nebyl však zdaleka tak účinný. Kousáto bylo vyrobeno z tvrdého plastu a Sáru naprosto nezaujalo. Místo toho, aby jí ulevilo, nám na slintáčku spíš překáželo.

To se vám s exkluzivními výrobky Cheeky Chompers rozhodně nestane. Slintáček je vyroben ze super savého materiálu, je třívrstvý a oboustraný. Trojúhelníkové kousátko je příjemné na zkus a opravdu ulevuje a pomáhá. Kubík je toho důkazem, je v něm teď zakousnutý většinu dne. Navíc kousátko neobsahuje žádné ftaláty ani BPA a je tak pro děťátko 100% bezpečné.



Ke kousátku můžete v setu nebo i samostatně pořídit také skvělou mazlíčí dečku, kterou lze snadnou děťátku navléknout na ručku, to je víc než praktické při jízdě kočárkem. My u nás teď totiž hrajeme tu moc zábavnou hru, jak Kubík něco zahodí a máma mu to po stopadesátý podá a z kočárku je to daleko větší bžunda, že jo.



Věřím, že vás slintáčky s kousátky zaujmou, ať už je budete pořízovat pro své děti nebo jako dárek (třeba k Vánocům) nezapomeňte na webu www.cheeky-chompers.cz zadat slevový kód: "mamanablogu", získáte tak slevu 12%

Co na Cheeky chopers říkáte, líbí? A chtěli byste si o ně ještě před Vánocemi na blogu zasoutěžit? Poradíte, co konkrétně vybrat jako výhru? Mě se hodně líbí ty holčičí vzory. Naprostá klasika, se Sárou se mi zase líbili víc klučičí motivy. Budu ráda, když mi v komentářích necháte tip o jaký produkt z nabídky Cheeky chompers byste si nejraději zasoutěžily.

A jestli ro mě máte rady co dalšího kromě Calgelu a homeopatických čípků Vibrucol na bolest ještě na zoubky zabírá, tak sem s tím. Nám jich teď pravděpodobně rostě 5 na jednou, a je to peklo.