pátek 28. dubna 2017

Miminko: magické šestinedělí


O šestinedělí se toho hodně napovídá, ale pravda je, že většina maminek se těší, až ho bude mít za sebou. Je to vlastně taková doba hájení, kdy si na sebe všichni zvykáte, a během které by si mělo všechno aspoň trošku sednout. A jak to proběhlo u nás? 

Kubík
Už od porodnice celkem stabilně držel svůj standard - jím každé dvě hodiny, když to náhodou někdy zaspal a protáhl si pauzu na hodiny tři, dojídal se pak pro jistotu po hodině. Osvědčené rady tipu - uchovej ho v kočárku nebo jízda autem, pro delší spánek bez jídla, na něj nezabíraly. Budil se s železnou pravidelností a dost hlasitě nám dával najevo, že má obrovský hlad.

Jeho apetit se projevil také na váze a růstu. Na kontrole na konci šestinedělí se ukázalo, že od porodu vyrost o 5 cm a přibral 1,5kg. Aktuálně tedy hlásíme 56cm a 4,9kg.

Slyšela jsem o miminkách, která během prvních měsíců prakticky jen jí a spí, a nevydrží vzhůru dýl jak půl hodinky. Tak Kubík si po prvních pár dnech dával pravidelně hodinku vzhůru, půl hodinky spánku a pak opět jedl. Po měsíci už zvládnul být vzhůru klidně 5 hodin v kuse, samozřejmě se u toho ale musel chovat a jídlem se dopoval už po hodině. Každou další hodinu jsem si říkala, teď se nají a přece už musí jít spát. No, opět se jen potvrzuje, že každé dítě je jiné a ať se snažíte zavádět režim sebevíc, to mimčo si to beztak udělá po svém.


Já - dvojitá máma
To mám jak na houpačce, jakmile Kubík usne, miluju ho nejvíc na světě. Samozřejmě ho miluju i když je vzhůru, ale jsou chvíle, kdy mi prostě dojdou síly. Mám pocit, že mi to to dítě dělá schválně a zkouší mojí trpělivost. Teď to opravdu nepíšu proto, že mám potřebu, abyste mě litovali, ale spíš z toho důvodu, aby jste si nemysleli, že je to u nás všechno růžové a zalité sluncem, jak to někdy z fotek na instagramu může vypadat. Za těch 6 týdnů jsem dvakrát propadla hysterickému pláči, že už prostě nemůžu, že to nezvládnu. Měla jsem strašný pocit bezmoci, byla jsem přesvědčená, že se to už nikdy nezlepší. Že budu opravdu navždy spát jen 5 hodin denně a to ještě v hodinových intervalech. Já, která je závislá na osmihodinovém spánku. Že navždy zůstanu tak strašně unavená, vyčerpaná, věčně hladová a kojící. Zažila jsem bezpočet mikrospánků a několikrát bezdůvodně křičela na Sáru nebo na Kubu. Nedělám si iluze a nechci všechno přikládat jen únavě... určitě už jste někdy slyšeli pojem "mlíko na mozku."

Ale tak víte, jak to je. Jsou dny horší, ale jsou samozřejmě i dny a noci, které jsou mnohem lepší a naštěstí ty u nás převažují. Stačí jedna dobrá noc, vyspíte se a neberete sílu na několik dalších dní.

A jak to zvládám s dvěma dětma? Popravdě většinou mám na krku (teda spíš na prsu) jen toho malýho křiklouna. Zatím se nám docela daří Sáru udávat po babičkách, 3x týdně je ve školce a hodně se zapojil tatínek.


Kuba - táta na plný úvazek
Kuba vyfasoval Sáru, tak nějak jsme tušili předem, že se to stane a s příchodem Kubíka se Sára na Kubu ještě víc upnula. Táta jí vozí do školky, táta jí vyzvedává, koupe a uspává. S tátou si chce hrát a tátu taky většinou poslechne na slovo.

Mě Sára hodně chybí, většinou se mi nepoštěstí, abych se jí mohla plně věnovat. Když má Kubík lepší den, snažíme se si to vyměnit. Ale když jsem na ně sama, na Sáru je větší tlak, že musí zvládnout být víc samostatná. A někdy prostě jeden nebo druhej chvilku řvou a musej počkat než na ně přijde řada.



Sára - velká ségra
Kromě toho, že ze Sáry se teď stala tatínkova holčička, je z ní taky velká ségra a tuhle roli si dost užívá. Když se Kubík narodil, všem o něm na počkání vyprávěla. "My máme Kubíka, to je naše miminko." Opravdu hodně mi pomáhá, zvládne si hrát sama v pokojíčku, ale většinou jí všechno zajímá a chce být u toho, když se přebaluje, koupe a za svůj velký úkol si vzala dávat Kubíkovi kapičky na prdíky. A prakticky nepřetržitě mu cpe dudlík do pusinky, i když o to třeba vůbec nestojí.

Uvidíme, jak to půjde dál, ale zatím oba dobře zvládají i společné spaní v ložnici. První chodí spát Sárinka kolem osmé, Kubík se většinou přidává se mnou až později a i když dává velice hlaitě najevo, že má hlad, Sáru v noci nezbudí. Když se náhodou nechce nechat přesvědčit, že je ještě noc a měl by pokračovat ve spánku, raději s ním odejdu do obýváku, aby zbytečně nevzbudil všechny.


PS: ta známá průpovídka "jedno dítě, žádný dítě" mi teď stále rezonuje v hlavě :)

Fotky, jak jinak - www.honzamartinec.com a moje velké díky! Fotili jsme, když byly Kubíkovi zhuruba 2 týdny.

středa 29. března 2017

Velké nezbytnosti s malým miminkem



Kubík je 3 týdny na světě a já jsem pro vás sepsala pár tipů na nezbytnosti, které se mi v péči o miminko osvědčily, ať už s Kubíkem nebo už před třemi lety se Sárinkou. Například hnízdečko jsem se Sárinkou neměla, ale první tři měsíce s ní byly opravdu náročné. Hodně jedla, budila se v noci, byla neklidná a trápily jí prdíky. Proto jsem se rozhodla, že si s Kubíkem pořídím cokoliv, co by mi mohlo usnadnit péči o něj a dopřát mu pocit bezpečí a jistoty a udělat z něj klidnější miminko. Článek se bude asi hodit spíše nastávajícím maminkám, ty zkušené asi ničím ze svého seznamu nepřekvapím, možná třeba jen doporučím osvědčené a vyzkoučené značky či produkty.

Hnízdečko a zavinovačka
Měla jsem na ně zálusk snad od té doby, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. V tom, že je budu chtít právě od mmmoje, jsem se utvrdila na předvánočním mini festivalu, kde jsem se s Martinou, která za značkou stojí, seznámila osobně. Energická, mladá maminka, kterou baví její práce a dělá jí sakra dobře. Nic nebyl problém, trpělivě odpověděla na všechny mé dotazy, poradila a vyšla se vším vstříc. Šije z látek atestovaných pro děti do tří let a dokonce i z látek z její vlastní autorské tvorby. Z té mám hnízdečko i zavinovačku. Hnízdečko Martina šije ve třech velikostech, ale já ho mám na míru, protože ho mám přímo do mini postýlky přidělané k naší velké posteli. Kubík je mnohem klidnější než byla Sárinka a zavinovačku používám daleko méně, ale hnízdečko jsme si oba moc oblíbili. Nejen, že v něm spí přes noc, ale přes den ho různě přenášíme po bytě.



Péče o dětskou pokožku - přebalování
Tady se mi potvrdilo, že každé dítě je opravdu jiné. Už se Sárou jsem nedala dopustit na Bepanthen a díky každodenní péči o pokožku zadečku jsem prakticky nevěděla, co je to opruzenina. Za celou historii přebalování, měla Sárinka opruzeninu asi 3x a nikdy to nebylo nic závažného. Na pár dní jsme vždy místo Bepanthenu mazali mast s obsahem zinku a bylo po problému.

S Kubíkem už po třech týdnech máme s opruzeninou první nemilou zkušenost. Přebaluju ho mnohem častěji než Sáru. Tím, že jí každé dvě hodiny, ho i každé dvě hodiny přebaluji a častěji ho místo utírání ubrousky oplachuji pod tekoucí vodou a při každém přebalení nanesu lehkou vrstvu Bepanthen Care masti a i přesto se oprudil. Pokud se opruzenina objeví, je potřeba okamžitě zaléčit pokožku krémem s obsahem zinku, aby opruzeninu vysušil. Jakmile je pokožka opět zdravá, vraťte se opět ke každodenní péči. Já na ni používám Bepanthen, protože pokožku díky dexpanthenolu chrání a vyživuje a zbytečně nezatěžuje právě zinkem, který je žádoucí pouze když je zarudlá a je třeba ji vysušit.


Látkové plenky
Já nice používám klasicé jednorázové plínky, ale těch látkových mám spoustu. Slouží jako takový univerzální hadřík, když si miminko ublinkne, je potřeba ho přikrýt nebo zabalit, dát odříhnout nebo mu zastínit v korbičce kořárku. Mám jich doma hodně, ale to stáří (mám je od mamky schované po mě a používala jsem je i se Sárinkou) je na nich už hodně znát. Sajou teda neuvěřitelně a ani neřídnou, ale jsou už hodně zašlé a některé fleky jsou nevypratelné.

Tak jsem se rozhodla udělat si radost a pořídit také jedny "designové" od blogerky a maminky Báry, která je pod znařkou svého blogu Mama Pocket prodává zde. Jsou vyrobeny od začátku do konce v čechách a jsou nejen funkční, ale také krásné.


Kojení
Naštěstí nemám problém s mlíkem, jen s tím, že Kubík je opravdu velký jedlík a jí každé dvě hodiny a to ne zrovna malé dávky. Co vám budu tedy vyprávět, moje prsa dostávají slušně zabrat. Už v porodnici se mi udělaly krvavé strupy a musela jsem najet na silikonové kloboučky, mám obyčejné z DMka. Díky za ně a velké díky za Bepanthen Care mast, která namáhaným bradavkám dost ulevuje. Mazat ji můžete po každém kojení a její obrovská výhoda je, že se nemusí oplachovat.

Při nočním kojení a se mi osvědčila malá noční světýlka, koupíte je třeba na stránce Mylittlewall.com, my máme tématickou lahvičku s mlíkem. Světla je to tak akorát, abych se ve tmě v místnosti zorientovala a zvládla Kubíka nakojit a přebalit a zároveň nebudila manžela a dceru.

Oblečení
Se Sárou jsem měla možnost vyzkoušet si, co je praktické, jaká značka se rychle vytahá, sepere a co vůbec nepotřebuji. Takže tentokrát jsem šla už na jistotu. Nejvíce se mi osvědčila bodíčka s dlouhým rukávem, tepláčky nebo dupačky na spaní. Na převlíkání a přebalování je to nejpraktičtější. A značky? Nevím jak vám, ale našim dětem bohužel absolutně nesedí bodíčka z F&F, i když cenově jsou opravdu skvělá, tak jsou hodně široká a zároveň krátká, a i přeto, že z toho ty mimča opravdu rychle vyrostou se bodíčka také rychle seperou a udělají se na nich žmolky. Naopak naprosto spokojená jsem s oblečením z Nextu nebo Lindexu, je dražší, ale vydrželo nejdéle a Sárinka ho také nejdéle nosila. Jen si dejte pozor, že velikosti v Lindexu jsou o něco větší. Nakoupila jsem vel. 56 a i když z HMka Kubíkovi už takhle velikost sedí, tak z Lindexu je stále dost velká a sedí mu zatím velikost 50. Když už jsem zmínila H&M, tak nejvíce oblečení pro Kubíka jsem pořídila právě tam. Ideální kombinace cena vs. výkon.

Pokud netrváte na konfekci a radi podpoříte české výrobce, můžu pro miminka doporuřit Vendulu a její značku Be Birdie. Kubík od ní má dvoje haremky a čepičky a už se moc těším na jarně letní kolekci a co dalšího pořídíme.

Rozhodně doporučuji pořídit také dostatek slintáčků. Sárinka hodně ublinkávala a tak bylo fajn, že jsem ji nemusela neustále převlíkat a prát, ale stačilo jen vyměnit slintáček. A Kubíkem využíváme slintíčky především během kojení, ne vždy to chudák stíhá.


A co se osvědčilo vám? Máte pro mě také nějaké tipy a doporučení? budu moc ráda, když se se mnou podělíte do komentářů. Stejně tak, kdyby vás ohledně péče o našeho Kubíka cokoliv zajímalo, ptejte se.


neděle 19. března 2017

Byl to porod


Spousta z vás se mou prožívala celé těhotenství, ať už tady prostřednictvím článků nebo na instagramu @mamanablogu, kde ke konci stoupala nervozita s každou další fotkou bříška. Kubík na sebe dal opravdu čekat a maminčinu tušení, že se narodí už v půlce února se z vysoka vysmál.

I když to v sedmém měsíci vypadalo, že se začal chystat ven, nakonec se dopekl až do čtyřicátého týdne. Jak tedy přišel Kubík na svět a včem byl druhý porod jiný než ten první?

Kubík se nakonec narodil přirozeně. Ráno jsem byla na další kontrole v podolské porodnici, protože bylo vše se mnou i s miminkem v pořádku, chodila jsem na kontroly do poradny k porodní asistentce a nemusela jsem čekat tu nekonečnou frontu k lékařům. Svou porodní asistentku jsem si za tu dobu velice oblíbila, i když tentokrát mě neviděla vůbec ráda. "Pani Hnidáková, co tady děláte? Vy jste můj největší rest tady. Já včera procházela porodní knihu z víkendu a hledala jsem vaše jméno. Jak to, že jste ještě neporodila?" Na tohle se mě poslední týden ptali snad úplně všichni. "Tak co? Už rodíš?" "Tak kdy?" A Kubík pořád nic. Věřte mi, ty babské rady jsme vyzkoušeli úplně všechny, přemýšlela jsem i nad tím Hamiltnem, ale nějak jsem se bála to sama navrhnout.

Každopádně moje porodní asistentka naprosto přesně věděla co dělá. Nejprve mi pohrozila vyvoláním porodu a termínem za dva dny v ordinaci lékaře, který vyvolání naplánuje. A pak se mě zeptala při prohlídce, jestli ho může trošku povzbudit, že by to třeba mohlo spustit kontrakce. Nějak jsem v tu chvíli nepochopila, že vlastně souhlasím s tím chmatem a nadšeně jsem přikyvovala. Ano, bylo to trošku nepříjemné, ale nic zásadního a navíc to evidentně opravdu v sedm večer spustilo kontrakce. Myslím, že jí za to nikdy nepřestanu být vděčná.


Díky tomu, že jsem to už jednou zažila, jsem byla schopná poznat, že tohle narozdíl od těch bolestí, co jsem měla celý den, už nejsou poslíčci, ale skutečné kontrakce. Kubu jsem v půl osmé vítala doma se slovy "miláčku, tohle už asi nerozdejchám" a měla jsem pravdu. Kontrakce byly nejprve po patnácti minutách a postupně zesilovaly a zkracoval se interval. Na deseti minutách jsme se rozhodli zavolat Kubovým rodičům, aby přijeli přes noc hlídat spící Sárinku. Na pěti minutách jsme se i přesto, že mi stále nepraska plodová voda ani neodtekla hlenová zátka rozhodli jet do porodnice.

Kuba se začínal bát, aby nás ještě nevrátili, protože jsem mezi kontrakcemi neustále vtipkovala, smála se a na příjmu si fotila nápisy "porodní sál." Ale tak, co máte dělat, sice už víte, že rodíte, ale pořád se to ještě dá. Kontrakce jsou zatím krátké, jedna trvá zhruba minutu až dvě, dá se prodýchat a do další máte 5 minut klid, kdy se vlastně vůbec nic neděje a vy můžete normálně fungovat. A tak si to zatím užívám. Vlastně jsem strašně šťastná, že už je to tady, že to za chvilku budu mít za sebou, a že to Kubík zvládne i bez vyvolávačky. Na příjmu vás před vyšetřením lékařem čeká monitor, zvednu hlavu a kouknu na hodiny na zdi. Za pět minut dvanáct. Když se mi po dvaceti minutách dotočí monitor, doktorka potvrdí kontrakce, po vyšetření konstatuje, že porod je rozběhlý na 3-4 centimetry a doporučí příjem.

Kubík se narodil dvě hodiny na to. Bylo to rychlé, ale nebudu vám lhát, ani podruhé to rozhodně nebylo bezbolestné. Narozdíl od toho prvního porodu jsem s tím byla ale více smířená. Méně jsem propadala zoufalství a poddávala se bolestem, více se soustředila na to, že to už brzy skončí a těšila se, až bude venku. Protože už jsem věděla, že tím ta bolest v okamžiku skončí a začne nový život. Na to, že to byl porod, před kterým mám stále neuvěřitelný respekt, musím jednoznačně uznat, že to byl určitě ten z těch lepších, aspoň, co jsem o porodech slyšela. Se Sárinkou jsem epidural nakonec chtěla, ale už mi ho nestihli dát. Zvládla jsem to i bez něj a tentokrát mě ta možnost ani nenapadla. Porod se rozjížděl tak rychle, že jsem věřila, že Kubík přijde na svět co nevidět a nenechá mě v tom moc dlouho. I já jsem se mu snažila maximálně pomoc a tak jsem seděla buď ve sprše nebo na balonu.



Pro mě osobně je nejhorší část od otevření zhruba na 7cm (tlačit můžete až od 10cm), to už jsou kontrakce opravdu dost silné a jdou jedna za druhou, takže nemáte šanci si odpočinout a jen čekáte až budete moc začít tlačit. Voda mi nakonec nepraskla a museli mi jí na tom 7cm píchnout, to porod ještě více urychlilo. Sama na sebe jsem hrdá, že jsem se při prvním porodu naučila tlačit a tentokrát to šlo opravdu mnohem lépe, bez komplikací a bez nástřihu. Kompletně bez chemie. A ten neuvěřitelný pocit úlevy, když byl najednou venku. Chvilku jsem tomu nemohla ani uvěřit, už je konec, už mě nic nebolí a bolet nebude. Už je tu s námi. Jsme čtyři. Máme syna.



Jakub Hnidák nar. 8.3. 2017 ve 2:36, vážil 3370g a měřil 51cm i tentokrát byl u porodu tatínek.

středa 22. února 2017

Akce kulový blesk, aneb Sárinčino stěhování zpět k nám do ložnice


Možná si budete ťukat na čelo a možná, že je to opravdu krok zpět, ale já jsem cítila, že je to tak správně, a že nám to bude všem kuprospěchu. Ještě před narozením druhého prcka, jsme přestěhoali 3,5 letou Sáru z jejího pokojíčku zpět k nám do ložnice. Proč?

Do vlastního pokojíčku se stěhovala ještě s malou postýlkou někdy kolem roku a půl a byla tam moc spokojená. V ložnici jsme se už začali navzájem rušit, ona chtěla spát a my jí tam courali, když jsme šli spát později. Ona se v noci vrtěla a něco si ze spaní mumlala a já byla okamžitě vzhůru a ve střehu, i když ona mě vůbec nepotřebovala. Pak začaly růst stoličky, doprovázené horečkami a následované nočními běsy a období nárazového stěhování se v noci k nám do postele. Vše vyvrcholilo na podzim, kdy ve 3 letech dostala mononukleozu. Bylo jí tak zle, že jsem byla ráda, že jí mám pod kontrolou i v noci a spíme spolu v jedné posteli. Lépe usínala, cítila se víc bezpečně a díky spánku nabírala opětovně sílu. Mononukleoza v jejím případě trvala dlouho, já už v té době byla těhotná a tak jsme se ještě před Vánocemi rozhodli, že je nejvyšší čas opět Sáru vrátit zpět do její postýlky a pokojíčku. Ta manželská postel nám ve třech a ještě s pupkem začala být opravdu malá.



Nečekala jsem, že to pro ní bude takový problém, v pokojíčku usínala celkem snadno, i když jsme museli vždy počkat než usne, netrvalo to zas tak dlouho a stal se z toho pěkný rituál se čtením pohádek. Ale asi to brala jako, že jí odstrkujeme, nějak mi nedošlo, že může začít žárlit i na pupík a ne až na narozené miminko. Spoustu věcí jsem s ní už nemohla dělat. "Sárinko, ale já tě teď už nemůžu pochovat, já mám to bříško, víš? Až se Kubík narodí, tak tě zase chovat budu, neboj." Sama to moc nedávala najevo, ale v noci se po přestěhování do pokojíčku začala strašně často budit a volat nás k sobě. A když říkám často, tak myslím opravdu třeba 4x až 6x za noc - stačilo přijít do pokojíčku, vzít jí za ruku a většinou do 5 minut spala. Ale za hodinu se to třeba opakovalo. S rostoucím pupkem k ní začal vstávat Kuba, protože než já se zvedla z postele, Sára už byla na cestě k nám do ložnice.



Situace se ještě zhoršila, když jsme do ložnice začali postupně stěhovat věci pro miminko, přebalovák, mini postýlku... všechno se mnou vybalovala, umývala a měla z věcí radost, ale taky se pořád ptala... "A Kubík bude spinkat tady? A co já?" "No ty už seš velká holka, ty spinkáš ve svý postýlce přece." Dali jsme tomu 2 měsíce, vlastně teď zpětně ani nechápu, že jsme to tak dlouho vydrželi. Nejdřív jsme podezřívali noční můry, ale nakonec nám to řekla Sárinka sama. Řekla, že chce nás. Že se jí tam v noci stýská.

Najednou mi příšlo naprosto zbytečné, abychom jí k tomu nutili. Navíc dost nepraktické. Já budu vstávat k mimču, který beztak bude u nás v ložnici a Kuba bude vstávat k Sárince a chodit jí utěšovat do vedlejšího pokoje. Když tam může být mimino, proč by tam nemohla být i Sára? Pořád jsem se bála jestli nedělám chybu, ale ta myšlenka, že bychom třeba zase mohli spát celou noc, ještě něž se narodí malej křikloun mě dost lákala. Ještě jsem se poptala po okolí a vyzpovídala Terku z blogu Madame Coquette, která si společné spaní s dětmi chválí a pro mě je takovou ambasadorkou "spaní na jedné hromadě" definitovně jsem se rozhodla to zkusit.



Měli jste vidět Sáru, když jsme jí to šli oznámit. Řekla jsem jí, že Kubík tam bude spát s náma, až se narodí, jestli to ví. Mlčky přikývla. Tak jsem pokračovala a řekla jí, že jestli chce, může tam spát s náma i ona. Ve svojí postýlce, že jí tam můžeme přestěhovat. Až tak úchvatnou reakci jsem nečekala, začala skákat, křičet hurá, běžela mě obejmout a řekla, děkuju maminko. Málem jsem měla slzy v očích. Pak jsem jí ještě poslala dát pusu tatínkovi, protože ten bude muset postýlku přenést. Byla tak šťastná, stěhovali jsme ještě ten den.



Podmínkou bylo, že zůstane spinkat ve své postýlce a spinkat bude vedle tatínka a maminka bude spinkat vedle Kubíka. Už je u nás víc jak 3 týdny a nemůžeme si to vynachválit. Usíná daleko rychleji a budí se 2x za noc na čůrání, to je všechno. Ráno se vzbudí hodinu před tím, než zvoní budík do školky, přeleze si mezi nás se pomazlit a ještě většinou na chvilku usne.

Jak to bude až se Kubík narodí a budeme tam ve čtyřech nedokážu zatím odhadnout, ale věřím, že to zvládneme. Podle Terky se děti navzájem nebudí. Vědí, že to brečí "ten jejich" a nenechají se tím rušit. Tak jsem na to moc zvědavá, třeba jí to tam začne samotné vadit a řekne si, že chce zpět do pokojíčku. Necháme to teď na ní.

V pokojíčku vzniklo stěhováním postýlky daleko víc místa na hraní, mohli jsme tam přestěhovat tee-pee z obýváku a chodíme si tam teď daleko víc hrát.



PS: jediný kdo s námi ještě nespí je bullteriérka Amélka, ale u ní pevně věřím, že k žádnému stěhování nedojde. Zaprvé má během spánku ráda svůj klid a zadruhé strašně chrápe.

Za fotky moc děkujeme: Honzíkovi Bartoňovi - www.honzabarton.com

středa 15. února 2017

Těhotenství: Devátý měsíc s pupkem, aneb čekání na Godota


Koncem roku jsem ani nedoufala, že bych se devátého měsíce  s pupkem dočkala, vypadalo to, že Kubík se za námi těší až moc a na svět se podívá už o něco dříve. Nakonec mě vzal na milost a rozhodl se zůstat. Teď jsme pro změnu v trochu opačné pozici. Já už bych to měla celkem ráda za sebou a on se drží zuby nehty.

To čekání je nejhorší, sama o sobě jsem zjistila, že tohle nezvládám moc dobře. Nemám ráda, když něco nemůžu mít pod kontrolou a tohle si prostě nenaplánujete. Je to plně v režii toho malého zázraku a já jsem z toho čím dál víc nervózní. Může to být zítra nebo taky za 2 týdny, nevím co věechno si můžu naplánovat, co ještě stihnu udělat, vyřídit, uklidit, koupit... jsem připravená? Zvládneme to s druhým dítětem? Nějak jsem spoléhala na to, že to podruhé bude snadnější a zdálo se, že až do teď to tak i je, ale ten poslední měsíc mi opravdu dává zabrat.

V hlavě mám totální zmatek, samozřejmě, že se strašně těším na miminko a na Sáru, jak se z ní stane velká ségra, ale také obden brečím, mám menší záchvaty paniky z porodu a náročnosti péče o miminko. Možná bylo lepší, když jsem nevěděla do čeho jdu, člověk měl z porodu přirozený respekt, trochu strach, ale většinou se mi povedlo myšlenky zahnat a prostě jsem se těšila na to, že ze mě bude máma.

Teď se mi občas stane, že mám něco jako rychlý "flashback", najednou se mi vybaví konkrétní zážitek z porodního sálu včetné té bolesti. Do teď se mi to nestalo, pamatovala jsem si jen, že to nebylo tak strašné a dalo se to zvládnout.

Kamarádky a zkušené maminky více dětí mě uklidňují, že druhý porod bude rychlejší a mnohem snadnější. Já sama se snažím udržet myšlenku, že je to moje tělo a to přeci nepůjde proti mě. Musím mu důvěřovat, naslouchat a věřit si. Kdybyste pro mě měli taky nějaká slova útěchy, budu moc ráda.

Popravdě už moc nevím jak si lehnout a sednout, aby mě někde něco nebolelo nebo netlačilo. Nemůžu moc spát, zadýchám se jen cestou na záchod, finálně jsem přibrala už 20kg a ta rozhozená psychika... po dnešní kontrole v poradně podolské porodnice a monitoru, kdy se potvrdilo, že Kubík i já jsme v naprostém pořádku jsem se rozhodla, že bych ho mohla trochu povzbudit. Těch "babských rad" je celá řada, takže k večeři bylo dnes opět pálivé jídlo, zítra se chystám na horkou vanu a dala bych si červené víno.

Myslím, že se na mě ten mrňous stejně vyprdne a udělá si to po svém. A mě nezbývá nic jiného než čekat. Jen je vtipné, že se nakonec na ten porod budete ještě doopravdy těšit.


neděle 12. února 2017

Taška, ta stále nedobalená taška do porodnice

Je to takové ošemetné, na jednu stranu si říkám, že už bych jí fakt měla mít zabalenou, na druhou se bojím, že jakmile jí dobalím a zapnu, budu vědět, že už mám všechno připravené, spadne to ze mě a vážně začnu rodit. Takže rodit, či nerodit? Toť otázka. Přistupuju k tomu s takovou vážností, jako bych si snad opravdu sama mohla vybrat, kdy ten malý uzlík přijde na svět.


Každopádně jsem s tím dnes opravdu hodně pohnula a těsně před začátem 38. týdne ji skoro dobalila, ještě ji pro jistotu nechávám pootevřenou a pár nezbytností se mi povaluje kolem, ale více méně to asi mám. Kromě klasických doporučených věcí, které najdete v oficiálním seznamu, který jsem pro jistotu zkopírovala z webu podolské porodnice a najdete ho na konci článku, jsem vám chtěla napsat něco málo k věcem, které se mi osvědčili s prvním porodem, a které beru i tentokrát.

V některých seznamech se uvádí nafukovací kruh, v případě nástřihu, nikdy v životě jsem neseděla na ničem méně pohodlném a nepraktickém, věřte mi, nástřih jsem měla a zkoušela jsem to. Doma se nám ale podařilo najít zázračný podsedák, viz fotka plněný molitanovými kuličkami, stejně jako sedací pytle. Na podsedáku je cedulka firmy Teplo domova, ale na jejich webu jsem stejný produkt již nedohledala, ale určitě doporučuju zkusit ho někde sehnat nebo nechat ušít, je to zázrak a budete za něj vděčná.

Přezůvky, doporučuji gumové pantofle - prostě něco omyvatelného, krev, voda... co si budeme povídat. Možná jsem trochu naivní, ale beru si dokonce stejné noční košile, jako jsem si brala na první porod, měla jsem je shované a teď je vytáhla a dodalo mi to trochu jistoty. Zvládla jsem v nich první porod, dám to snad i teď bez větších komplikací.

Bepanthen - určitě doporučuji klasickou Care mast - tady nejde ještě ani tak o miminko, jako o vás. Kojení není ze začátku zrovna jednoduché a bradavky to často nedají, Bepanthen krásně zklidňuje a hojí a navíc se nemusí před dalším kojením oplachovat. A samozžejmě slouží na denní péči o namáhanou dětskou pokožku, tedy je ideální k použité při každém přebalení a chrání tak před vznikem opruzení.

Navíc přibalujeme větší množství nejrůznějších raw tyčinek, ty se můžou hodit nejen po cestě do porodnice, na sále těsně po porudu, ale i na oddělení šestinedělí - jsou energeticky bohaté, dobré a pořídíte je třeba v DMku. Určitě se budou hodit i jednorázové přebalovací podložky... taktéž nejen pro miminko a nezapomeňte na nabíječku na mobil.

Oficiální seznam, co s sebou do porodnice, uvedený na webu podolské porodnice:

  • na porodní sál
    • doklady (těhotenský průkaz, občanský průkaz, kartička pojišťovny)
    • přezutí pro oba
    • vlastní košile 2x (nebo dlouhé triko – krátký a širší rukáv), župan
    • otec – lehký pohodlný oděv
    • pití – neperlivá voda, čaj
    • toaletní potřeby (jelení lůj, porodnické vložky na 3 dny – potřebné množství je velmi individuální – počítejte cca 1 – 2 bal /1 den, kalhotky ze síťoviny)
    • 1-2 ručníky
    • Baxter salinické klysma
    • relaxační hudba – CD
    • elastické punčochy – při problémech s varixy (křečové žíly), případně pokud doporučí lékař z jiného důvodu a při plánovaném císařském řezu
  • na oddělení šestinedělí
    • toaletní potřeby
    • 2-3 ručníky
    • BEPANTHEN – mast / krém
    • podprsenky na kojení (bez kostice)
    • vložky do podprsenky (prodyšné)
  • pro novorozence
    • plenkové kalhotky pro novorozence (6-10ks/den)
    • je možno mít vlastní oblečení
Doporučily byste mi ještě něco jiného? Zapomněla jsem na něco? Budu ráda za každou radu či tip. A držte mi palce.


neděle 5. února 2017

Těhotenství: osmý měsíc s pupkem


Osmý měsíc jsem začala oslavou, o tom jaký byl můj první a dost možná poslední babyshower jsem se rozepsala v předešlém článku zde. Je to takový malý paradox, ještě ani není na světě a už měl první párty. I když je pravda, že oslavuje se spíš fakt, že jste těhotná, že je miminko v pořádku a vy se těšíte na jeho příchod. Myslím, že i přes mou stále přetrvávající únavu jsem si to moc užila a jsem ráda, že jsem do toho za pomoci Janičky z Great Moments šla.

Po delší době mě také čekala kontrola u mé gynekoložky a tedy taková ta těhotenská klasika - moč, tlak, váha... váha. Jo vlezla jsem na váhu a po tom co jsem měsíc kvůli riziku předčasného porodu ležela, a neběhala za Sárou, jsem se nestačila divit. Nějak to nabralo na obrátkách, celkem jsem od začátku těhotenství přibrala 18kg. Počítala jsem s tím, měla jsem to tak i se Sárou. Neděsí mě ani tak ta váha, ale spíš to, co mě bude po porodu čekat. Protože se Sárinkou jsme nakonec přibrala 20kg a do půlroku jsem byla na své původní váze a pak to šlo ještě dolu. To dítě mě prostě úplně vysálo a já věřím, že tělo tuší a tak si dělá zásobu, aby mělo pak z čeho brát. Takže se opravdu bojím, co mě čeká a jak náročné to s miminkem tentokrát bude.

Na kontrole se také ukázalo, že klidový režim se vyplatil, čípek se nezkracuje a momentálně nic nenaznačuje tomu, že bych měla začít rodit. Takže to nakonec vypadá na porodv termínu, max o týden dřív, uvidíme. Ale hodně mě to uklidnilo a navíc mě díky registraci ve speciální studii v podolské porodnici čekal ještě jeden velký ultrazvuk v 36. týdnu. Tam se potvrdilo, že Kubík je hlavičkou dolu, už tak dost pravděpodobně i zůstane a váží něco kolem 2,5 kg. Sárinka měla porodní váhu 3,2kg a podle mě to bylo naprosto ideální. Doufám, že to bude mít Kubík podobně, a nebude to teď na poslední chvíi nějak dohánět, na porod 4 kilového miminka se zrovna dvakrát necítím. Pevně věřím, že to i tentokrát zvládneme přirozenou cestou a doufám, že se nic nezkomplikuje a tatínek tam bude s námi.

Hodně se mě také ptáte na Sárinku a jak se těší. Myslím, že opravdu hodně, a že z ní bude skvělá starší ségra. Pořád se mě na Kubíka ptá, chce si o něm povídat, jaké to bude až tu bude s náma, co budeme dělat a tak podobně. Už se mnou začala i chystat výbavičku. Jen se samozžejmě vždycky nezapomene ujistit, že bude mít svoje hračky a ty její jí brát nebude.