úterý 31. prosince 2013

2013 - rok jejího narození

A je to tady, konec roku. Roku, který byl víc než silně emočně vypjatý. Podle čínského kalendáře končí rok hada až koncem ledna a je to rok plný velkých výkyvů. Nám přinesl rok 2013 to největší štěstí na světě, Sárinku. A co nám vzal? Minimálně klidné spaní, ale především kompletně překopal naše hodnoty a smysl života. A jaký byl měsíc po měsíci?

Leden
Už koncem prosince jsem měla tušení, ale pozitivní těhotenský test dostal Kuba až 4. ledna ke svým narozeninám. Náš 5 týdnů starý shluk buněk musel ještě o něco povyrůst, abych vůbec dostala těhotenskou průkazku a doktorka mi mohla těhotenství potvrdit. Zatím bylo pozitivní hlavně to, že budoucí miminko je tam, kde má být a nejedná se o mimoděložní těhotenství. Rozhodli jsme se počkat a tuhle dobrou zprávu si nechat zatím pro sebe, aspoň dokud to nebude jistější.

Únor
První kdo kromě nás o mém těhotenství věděl byl můj šéf Honzík, ani rodiče jsme zatím nechtěli plašit, kdyby to náhodou nevyšlo. Já však měla tak silné těhotenské nevolnosti, že jsem zhruba 3 týdny nebyla schopná ani dojít do práce. Z pohledu celého roku a těhotenství, byl únor jeden z nejnáročnějších měsíců.

Březen
Konec prvního trimestru přinesl tolik očekávaný velký ultrazvuk a genetiku, vše se ukázalo v pořádku. Takže na miminko se začala těšit celá rodina. Naštěstí výrazně ustoupila i nevolnost, takže jsem se mohla vrátit do práce. Bohužel pro změnu nastoupil únavový syndrom, skoro celý březen jsem se s manželem neviděla, protože když on vstával, já ještě spala, a když on přišel z práce, já už zase spala.

Duben
Je na čase užít si trochu legrace a na delší dobu si dopřát jednu z posledních dovolených ve dvou, říkala jsem si tou dobou, a tak jsme se vydali za sluncem a cestováním. O tom, jaké to je jet v pátém měsíci na Bali jsem se rozepsala zde.

Květen
Trochu vyděšená diagnózou cysty choroidálního plexu a větším množstvím plodové vody, cysty naštěstí zmizely a já byla pouze pod přísnějším lékařským dohledem.

Červen
Na to, aby ze mě byla máma, si ještě chvilku počkám, ale Máma na blogu, ze mě může být hned. Tak v červnu vznikl tenhle blog a já se stala hrdou ambasadorkou značky Bepanthen.

Červenec
Dovolená byla, ale co ještě nějaký výlet? Třeba Berlín? Tak jo, jedeme! A pak už žádnej stres a nástup na mateřskou. Žádnej stres? No to by bylo hezký, ale my musíme ještě nakupovat!

Srpen
Vedro, těhotná a neskutečný vedro, jsem jako velryba na suchu. Víc než obrovská, plná očekávání příchodu miminka. Termín mám až 4. září, ale nějak tuším, že to přijde dřív, nakonec to stihla ještě v srpnu. A jaký byl porod? No byl to porod!

Září
Všechno je jinak, je tu ona. Je nádherná, je naše, máme jí doma. Jsou z nás rodiče a já prožívám největší emoční zážitek vůbec. Je ze mě máma. Co jsem cítila, když jsme si jí dovezli domů jsem popsala v článku: Cesta domů.

Říjen
Mám narozeniny, a i když jsem zase o rok starší, mám radost, že se nemůžu ubránit pocitu, že jsem v čerstvých 28 letech mladá mamka. Určitě je spousta mladších, ale v době, kdy věk prvorodiček většinou přesahuje třicítku. Jsem ráda za to co mám, i když nespím, makám jako o život a snažím se zvládat roli matky na jedničku. Chci být supermáma a zároveň se nevzdat práce, tvořit, budovat, vydělávat a získávat obdiv a uznání okolí.

Listopad
Chci všechno, ničeho se nevzdat, být dokonalá, všechno zvládat a být ta nejvíc cool máma. Tvrdě narážím a pomalu se z toho začínám sbírat. Učím se říkat si o pomoc, odmítat práci, říkat lidem ne. Myslet víc na sebe. Určuju si priority, rovnám si hodnoty. Sárinka se na nás poprvé usmála.

Prosinec
Začínám víc relaxovat, toužím být dobrou mámou, věnovat se rodině, rekapituluju. Snažím se o návrat k přírodě a tak hodně jezdíme na chatu. Porovnávám Vánoce 2012 a ty letošní, první se Sárinkou. První jako skutečná rodina. Těším se na rok 2014 a na to co přinese. Přeji vám všem, ať jsou to jen samá pozitiva.

neděle 29. prosince 2013

Pohoda na chatě, klid a lenošení


První zatěžkávací zkouška pro budoucí cestování, první vícedenní výlet, první noc mimo domov, první velké balení a snaha naskládat všechno do auta. Obstáli jsme.

Vydali jsme se na chatu do Pece pod Sněžkou, která je naštěstí plně vybavená, přesto nás čekalo sbalit sebe, jídlo, psa a hlavně Sárinku. První tréninkový pokus jsme si dali ještě před Vánocemi, kdy jsme jeli na chatu péct cukroví. Takže když jsme vyráželi teď mezi svátky podruhé, už jsme věděli, co všechno je potřeba sbalit, a co můžeme s klidem nechat doma.
Improvizované místo na hraní a přebalovací pult

Nejdůležitější bylo sbalit Sárinku, mít dostatek oblečení a plínek, všechny potřeby a kosmetiku na koupání a přebalování včetně Bepanthen Care masti, na kterou nedám dopustit a hlavně nic nezapomenout. Vaničku jsme se rozhodli netahat a Sárinka se tak od té doby koupe ve velké vaně. Dost tuhle změnu ocenila, protože má dostatek prostoru k dovádění, kopání a cákání – koupání vyloženě miluje. Stejně tak jsme se rozhodli netahat s sebou postýlku, ani tu přenosnou, sehnali jsme malou matraci, která pasuje do korbičky od kočárku a Sárinka spí spokojeně vedle naší postele v sundané korbě. Horský vzduch dělá svoje a je to znát i na délce a hlavně tvrdosti jejího spánku, spí tu jako andílek.

S tetou Maky a Mili
Čeho jsme se naopak nevzdali bylo polohovací lehátko, abychom mohli mít Sárinku například v kuchyni na stole, když vaříme, nebo v obýváku při hraní společenských her. Jet s námi musela i Sárinčina oblíbená hračka, hrazdička s lesními zvířátky, kterou dostala ke svým tříměsíčninám. Dvakrát až třikrát denně jí minimálně na půlhodinky spolehlivě zabaví, navíc si v ní dokáže hrát úplně sama, což je velká výhoda, protože my se můžeme věnovat našemu programu, kvůli kterému jsme se na hory vydalali, lenošení.

Poptávali jsme se v rodině, zda s námi nechce tentokrát někdo vyrazit, abychom nelenošili sami, nakonec se k nám aspoň na jednu noc přidali Mili, Maky a Luky. Tetičky vzorně opečovávaly malou Sárinku a Lukyho si pro sebe ulovila Amča, která ho neustále terorizovala s házením hraček.

Původně byly v plánu i zimní radovánky, jako lyžování, stavění sněhuláka a možná i nějaké ta koulovačka, ale na rozdíl od naší první návštevy v Peci, kdy tu bylo krásně bílo, tentokrát po sněhu ani památky. Takže lenošení zdar, jdeme koukat na pohádky, číst knížky, chodit na procházky, cpát se dobrotama a povalovat se v teple vyhřáté chatičky.

První Sárinky návštěva v Peci, to tu byl ještě sníh

pondělí 23. prosince 2013

Už jsem dost cool? Už jsem supermáma?

Na mateřskou a péči o miminko jsem se těšila. Jak se to blížilo, začala jsem ale trochu nervóznět. A i když jsem to původně dělala především proto, že mi přišlo smysluplnější založit rodinu, než budovat kariéru, někde na té mé cestě za štěstím se stala chyba.

Tak moc jsem se bála, abych se nestala jednou z nich, bláznivých, společností opovrhovaných, matek na mateřské. Těch na které jsme v práci tolikrát cílili svá reklamní sdělení. Těch, kterým jsme se tolikrát posmívali... mají hlavu plnou svých mimísků, nakupují na bazárcích, svůj volný čas tráví soutěžením na fejsbůčku a obšťastňováním manžílků, vaří kečupový polívčičky a mateřský mlíko jim vymylo mozek. Můj strach, že se změním, byl tak silný, že jsem se opravdu změnila, ne však v šílenou matku posedlou svým dítětem, ale v šílenou supermatku, co zvládá naprosto všechno.

Moje teorie zněla jasně, nesmím podlehnout a plně se oddat pouze dítěti, musím mít i jiný zájem, koníčky, možná i nějakou práci... hlavně z toho nesmím zblbnout. Takže nakonec to vypadalo tak, že ač mi okolí říkalo, že bych měla hlavně odpočívat, vykašlat se na uklízení a práci, já jela jak motorová myš a přepálila jsem to na plný čáře. Byla jsem naprosto k nezastavení.

V noci se starám o Sáru sama, aby se manžel vyspal, když druhý den pracuje a potřebuje být fit. Vstanu, nesnídám, uspávám, uklízím, kojím, vzdělávám se, vařím, telefonuju, fotím, uklízím, uspávám - ale rychle ať už spí, protože mám zakázku na dortíky a musím je honem udělat, musím jít s malou ven, musím se najíst, musím sportovat, musím odepsat kamarádkám a být společenská, musíme do tý nový restaurace,, kam teď všichni chodí, musím poslat našim fotky, musím zase uklidit, musím vyřídit e-maily a telefony, musím napsat na blog, musím se vyspat... ale najednou to nejde... tělo začalo stávkovat. Musím, musím, musím... nic nemusím. To mi chtělo moje tělo říct. Pochopila jsem, až když jsem padla totálním vyčerpáním.

Uvědomila jsem si, že jsem si byla schopná vyčítat i to, když si na 10 minut sednu a nic nedělám, z mého života se vytratila radost. Zatáhla jsem do něj spoustu práce a poviností a taky výčitek. Pracuju a vyčítám si, že nejsem s malou, jsem se Sárinkou a vyčítám si, že nic nedělám, a hlavně, že to všechno nestihnu.

A je to tady, to čeho jsem se tak bála... už to nejsem já. Ve snaze se nezměnit, jsem se stala někým úplně jiným. Jsem šílenou supermámou, kterou sice všichni obdivují, ale která vlastně není šťastná, jen hodně unavená. Zvládám pracovat, starat se o domácnost, být manželkou, matkou, kamarádkou a hlavně všechno sama a bez pomoci, na to jsem byla až moc hrdá. Jsem báznivá workoholička, co si to mateřství ani za mák neužívá, jen se honí za tím, jak být co nejvíc cool a ničeho se nevzdat, o nic nikde nepřijít, být u všeho.

Když mi kamarádky řekly, že nechápou jak to všechno stíhám, místo abych zabrzdila, hrdě jsem si toho naložila ještě víc. A proč? Kdo ví, abych ukázala, že to zvládnu? Že si tu laťku můžu posunout ještě o něco výš? Že jsem lepší než ostatní? Že ze mě mateřství neudělá ťuťuňuňu matku? Kdyby mi nějaká z mých kamarádek odvyprávěla, co všechno od narození miminka dělala, a popsala by mi přitom můj vlastní život, řekla bych jí, že je magor. Protože já sama jsem se před narozením Sáry rozhodla upřednostnit rodinu nad práci a kariéru, ale najednou jsem to byla já, koho bych sama odsoudila. Bylo těžké podívat se na sebe očima druhých a připustit chybu.

Nechala jsem to zajít opravdu daleko, ale jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý. Tohle moje totální vyčerpání, které mě potkalo, a které definitivně vystavilo stopku vší té práci, mě naučilo velmi důležité věci, nemusím být supermáma. Ono totiž bohatě stačí být prostě "jen" máma, to samo o sobě je totiž dost super!

sobota 21. prosince 2013

Smrdí, smrdí, co to smrdí?


Nedávno se mě kamarádka, která má asi o měsíc starší miminko, syna Jonáška, ptala, jestli už Sára začala smrdět. Neponaučená z faktu, že ona má děťátko starší než já, a že možná ví víc než já, jsem nechápavě odvětila, že Sára teda smrdí od začátku.

Co je to opravdový smrad, jsem poznala zhruba 3 týdny na to, kolem Sárinky třetího měsíce. Upravilo se jí zažívání a ta bombička, kterou nás jednou denně obdaruje, ta teda stojí za to. Smrad, že by jeden... nechápu, kde se to v tom malinkatym tělíčku bere. Tímto jsme také oficiálně zahájili období, kdy vlhčené ubrousky nestačí a malej zloduch musí pod sprchu nebo do umyvadla. Teprve po omytí a osušení následuje naše klasika s Bepanthenem proti opruzeninám a čistá plínka.

Nebojte, fotkama vás trápit nebudu, i když pro pobavení naše a nejbližší rodiny jsme samozřejmě pár výživných pořídili. Není nic lepšího, než se těšit na fotky jediné vnučky a obdržet e-mailem bombičku :)

úterý 17. prosince 2013

Trochu jiné pečení


Každý rok zhruba 2 týdny před Štědrým dnem jezdíme na chatu do Pece péct vánoční cukroví. A protože jsme si loni touhle dobou na chatě kromě cukroví upekli i Sárinku, jela letos s námi.

Změnilo se hodně. Loni jsem pekla asi 12 druhů cukroví a obdarovala s ním půlku rodiny. Doma bylo naklizeno, všude vánoční výzdoba a nechyběl ani ručně dělaný adventní věnec. Letos jsem přemýšlela, zda se do toho pečení vůbec pouštět. Nakonec převládla touha po sladké vůni domácího cukroví a upíjení rumu při jeho výrobě.

Poprvé to nebylo o tom předvést se, trumfnout své vlastní loňské já a soustředit se na výsledek. Letos to bylo skutečně o radosti ze společně strávěného času. Tím, že jsme věděli, že nám bude Sárinka pomáhat, rozhodli jsme se zredukovat počet druhů pouze na dva. Linecké slepované domácí marmeládou od mamky, abychom si užili vykrajování (těsto jsem dostala už zadělané – díky mami!) a vosí úly, které Kuba prostě musí mít. Bez úlků nejsou u Hnidáků Vánoce.

Každý jsme se soustředili na výrobu jednoho druhu, trvalo nám to dvakrát tak dlouho než loni, ale užili jsme si u toho minimálně dvakrát tolik legrace. Navíc jsme oba měli velice speciálního pomocníka.

Změnili jsme se, Sára nás změnila, a jsem tomu hrozně ráda.

pátek 29. listopadu 2013

Chci zpátky svoje tělo!

I když jsem samotným porodem, kojením a běháním kolem malé, aniž bych se nějak snažila, shodila 10 kilo, na původní váze ještě nejsem. Do vysněného čísla zbývá ještě 8 kilo. Tak co s tím?

Diety a omezování se v jídle nepřipadají v úvahu, za prvé ještě kojím a Sára potřebuje kvalitní stravu. Za druhé mi přijde, že jím více méně zdravě a vyváženě, takže by ani nebylo kde ubírat. Asi nastal čas zařadit pravidelný pohyb.

Jen co jsem se odvážila a vydala se se Sárinkou v kočárku na inlene brusle, tak se asi už definitivně zkazilo počasí. No není se čemu divit, když je konec listopadu, že? Přesto jsem zvládla vyrazit celkem třikrát a bylo to moc príma, nečekala jsem jak to bude snadné, protože kočárek je při bruslení spíše další oporou, než zátěží. Každopádně brusle musí teď počkat, minimálně do jara. Vypadá to tedy, že není zbytí a opravdu budu muset začít cvičit, ten vak, co mi zbyl na břiše si o to vysloveně říká.

A protože nemám naprosto žádnou formu, což bylo znát i u toho bruslení, když jsem po dost krátké době funěla a nemohla popadnout dech, chystám se aspoň trochu trénovat doma. Největším pomocníkem by mi měl být X-box a program osobního tréninku. Věřím, že si aspoň dvakrát do týdne zvládnu na cvičení udělat čas, a že to již brzy začne přinášet výsledky. A když hned nezačnu hubnout, nevadí, myslím, že bude fajn už jen to, že budu mít chvilku čas jen pro sebe a cvičení se pro mě stane aktivním odpočinkem.

K tomu, aby bylo moje tělo v původním stavu není za potřebí pouze cvičení, ale také pár kosmetických úprav. Mluvím teď o striích, které se mi během těhotenství objevily. Některé se dokonce objevily až nějaký čas po porodu, o striích jsem již psala, tak jen připomínám, že dál poctivě mažu Bepanthenem proti striím i nově vzniklé strie, a doufám v jejich aspoň částečné zahojení. Podle výzkůmů by se měl jejich stav zlepšit až o 30%. Tak jsem sama zvědavá, jak to s tím mým návratem k původnímu tělu bude.

čtvrtek 21. listopadu 2013

Luftujte skříně s dobročinným bazarem!


Skříň plná věcí a jak dlouho, že jsem tohle tričko neměla na sobě? Dobré dva roky? Takže to ne, jde z domu. Nesnáším ten pocit kdy stojím u přeplněného stajanu s oblečením a tvrdím, že nemám nic na sebe. Zoufale chodím kolem věcí, které jsem víc než rok nenosila a je mi líto je vyhodit, protože jsou vlastně strašně fajn. Řešením je proluftovat sříně a ideálně tím ještě posloužit dobré věci. Jak?

Mikulášské luftování skříní je dobročinný bazar na podporu zajímavých a potřebných charitativních projektů. Bazar oslovuje všechny, kteří chtějí podpořit dobrou věc, přitom vědět, na co konkrétně jejich peníze jdou. Akce spojuje na jedné straně ty, kteří chtějí "vyluftovat" své skříně, a na straně druhé ty, kteří chtějí za dobrý peníz pořídit zajímavé kousky oblečení, doplňků a dalších věcí. Každý rok vytřídím tak dvě krabice oblečení a pár parádních kousků si na bazaru zase ulovím. Navíc je to dobrá příležitost pro vánoční nákupy.

Letos se u nás v kavárně na Karlově náměstí koná již 4. ročník, tentokrát ve prospěch Linky seniorů.  Nakupovat můžete přijít 7. a 8. prosince vždy od 10 hodin. Výtěžek bazaru letos navíc zdvojnásobí nadace Divoké husy až do výše 60 000 Kč!

Chtěli byste se do Luftování zapojit a podpořit s námi Linku seniorů? Máte několik možností:
  1. POSKYTNOUT VĚCI K PRODEJI. Máte-li doma cokoliv, co už nepotřebujete, ale jiným může ještě posloužit, věnujte to nám. Za vaše "zavazadla" ručíme. :) Vše si rádi odvezeme osobně, kontaktujte nás.

  2. NAKOUPIT NA BAZARU. Těšit se můžete na originální všehochuť oděvů pro malé i velké, doplňků, knih, sportovních potřeb, šperků a mnoho dalšího. Nakupte dárky pod stromeček u nás, protože s námi darujete dvakrát.

  3. ZAPOJIT SE DO PROPAGACE AKCE. V rámci svých "sítí" můžete sdílet pozvánku na bazar a šířit informace o této dobročinné akci.
Předem děkujeme za jakoukoliv formu podpory a těšíme se na spolupráci!

Více se o Bazaru dočtete na: www.luftovani.cz, podpořit nás můžete také na Facebooku: www.facebook.com/luftovani

pátek 15. listopadu 2013

Přebalování v terénu

V restauraci to jde taky
Nedávno jsem psala o Kojení na veřejnosti a s tím je spojeno také přebalování. Když to jde dovnitř, musí to jít i ven. A tak přichází na řadu přebalování v terénu a různých podmínkách. Že se to dá zvládnout prakticky všude jsem netušila.

Samozřejmostí je přebalit miminko v korbě kočárku, pokud si to chcete ještě trochu zkomplikovat, můžete to zkusit přímo na ulici nebo třeba v restauraci. Obojí má svoje jedinečné kouzlo. V restauraci jsem přebalovala zrovna minulý týden, kdy jsme se s holkama vydaly na oběd před návštěvou svatebního veletrhu. Před obědem jsem zvládla nakojit a po obědě Sáru přebalit. I když přebaluji mimo domov, nikdy nezapomínám na Bepanthen Care Mast, protože díky dexpanthenolu napomáhá chránit namáhanou pokožku před vznikem opruzení, navíc se opravdu lehce roztírá.


Výhoda je, když mají někde přebalovací pulty, bývají často třeba v nákupních centrech, i když tam jsem se setkala vždy s takovými výklopnými umělohmotnými a musím říct, že jsem jim dvakrát moc nedůvěřovala, bála jsem se aby se to neurvalo i s malou, naštěstí jsem tam nikdy nebyla sama, takže doprovod vždy mohl jistit přebalovák a já byla klidnější.

Přebalování v autě
Parádní přebalovací pult byl v hotelu kde se konal zmiňovaný svatební veletr, robusní dřevěný a opravdu stabilní. U pevnějších povrchů bych ale doporučila vypodložit nejen přebalovací podložkou a slabší dekou, ale klidně vytáhnout i zimní fusak nebo něco silnějšího. Sárinka je zvyklá u přebolování celkem svižně kopat nožičkama a i když byla vypodložená dekou a jednorázovou podložkou, kopla se o dřevo, jen to zadunělo. Je fakt, že v hotelu by mohli mít i klasickou přebalovací podložku. Ovšem to, jak a kde jsou vybaveni přebalovacími pulty, by vystačilo na samostatný článek.

Vinou špatného načasování nebo delší cesty autem se občas stane, že je potřeba zastavit, nakojit i přebalit v autě. Je to o něco těžší než přebaloví v korbě kočárku, ale i to se dá zvládnout.

Ať už budete přebalovat kdekoliv, rozhodně nikdy nezapomeňte dát pod miminko jednorázovou přebalovací podložku, nikdy!

neděle 10. listopadu 2013

Výstavní kousek

Už týden se naše Amélka pyšní tím, že má za sebou první psí výstavu. Byla to velká zkušenost pro nás všechny. Amélka musela zvládnout chůzi v kruhu, správný postoj a především to obrovské množství jiných psů. Kuba musel zvládnou správně Amélku vystavit a především ji na tu výstavu přihlásit a připravit. Kubova ségra Háňa nám dělala odborný dohed a velkého rádce, co se vystavování týká má velké zkušenosti. Já se snažila být morální podporou a celé jsem to chtěla fotograficky zdokumentovat. Sárinka měla za úkol to s námi vydržet a samozřejmě fandit Amélce. Amélčin fanclub rozšířili ještě moji rodiče, mamka navíc většinu dne hlídala Sárinku, abychom se mohli plně věnovat Amče. Byl to přeci jen její den.

Zvládla to na jedničku, vlastně na VD1, tedy na velmi dobře. Ale pro nás to byl výborný výsledek, který bude stačit na uchovnění. V otevřené kategorii byly pouze dvě feny, Amélka ukázala soutěživého ducha, kterého máme v rodině a svou soupeřku porazila. Ještě jsem zapomněla zdůraznit, že protože nejsme troškaři, šli jsme napoprvé hned na tu největší výstavu, na kterou to šlo, na Mezinárodní výstavu psů v Letňanech. Takže o to je náš úspěch cenějsí.

Musím přiznat, že jsme na výstavu šli jen kvůli tomu uchovnění, ale celkem se nám to zalíbilo, tak uvidíme, třeba zas někdy vyrazíme. Užili jsme si skvělý rodiiný den se spoustou psích nákupů. Amélka přeci musela dostat něco za odměnu, ne?





úterý 5. listopadu 2013

To je ale legrace!

Je to ta nejkrásnější věc na světě. Dětský úsměv. Mohla bych se na ní koukat hodiny. Šklebí se, pitvoří se, vyplazuje jazyk, ale především se opravdu směje. Navíc rozveselit jí není nic těžkého. Směje se na chrastící hračky, na tátu, mámu, babičky... všechny, které už pozná - stačí na ní vypláznout jazyk a už je to tam. Úsměv. Navíc k tomu vydává ještě celou řadu juchacích zvuků a vesele mává ručičkama, což je bezesporu zábava i pro nás.

Sára už se párkrát usmála i před tím, ale vždycky to byla spíš taková náhoda, většinou se maličko pousmála po jídle, s plným bříškem se jí koutky mírně rozjely do stran a vypadala opravdu spokojeně. Tohle je ale nic proti tomu, když to rozjede teď.

Jakoby se tím úsměvem všechno změnilo, už to není jen o tom plnit její biologické potřeby, ona nás vnímá, a naší pozornost nám oplácí projevem radosti - tím nejúžasnějším výrazem. Díky tomu si můžu být jistá, že je spokojená, že dělám všechno správně, a že nás ten malý uzlíček má určitě také rád.

Najednou dává život daleko větší smysl. Už není důležité na kolika večírcích jsme byli, jestli mám nový trendy oblečení nebo kolik peněz jsem vydělala firmě pro kterou pracuju. Teď už je jen ona. Naše holčička a její radost, spokojenost a láska. Udělala bych pro ten její úsměv cokoliv, jen aby byla šťastná.

čtvrtek 31. října 2013

Kojení na veřejnosti, ano nebo ne?

Tak tohle pro mě bylo tabu. Kojit na veřejnosti? No to asi ne, vytáhnout prso před cizíma lidma a na veřejnosti dělat něco tak intimního jako je kojení. Dva měsíce otrkávání a je to tady. Kašlu na to co si myslí ostatní a jsem jedna z nich, matka kojící na veřejnosti!

Nikdy mi nevadilo, když přede mnou někdo kojil, říkala jsem si, že je to jejich věc, a když to nevadí jim... přeci jen je to přirozená věc a vlastně jen krmí svoje mimčo. Já tohle určitě nezvládnu, ostych, strach, zvědavé pohledy... spíš jsem tenhle typ matek obdivovala.
Takže ty říkáš, že máš hlad?

A teď? Po tom, co mě očumovali dědci v čekárně u doktora v nemocnici na Karláku, kde nemají ani blbej přebalovací pult a já tam čekala 4 hodiny na výsledky vyšetření, takže jsem neměla jinou možnost, než tam to prso prostě vybalit, jsem si jistá, že zvládnu kojit už opravdu všude. Tohle mě zbavilo ostychu a nejistoty. To proč jsem se rozhodla do toho jít opakovaně jsou především praktické důvody.

Sára se rozhodla, že si svůj budík v bříšku přeřídí přes den opět na dvě hodiny, čímž se moje šance vzdálit se z domu výrazně snížila. Vyjdu s kočárkem z domu a mám zhruba hodinku, to se nedá stihnout vůbec nic, nemá cenu nakládat jí do auta a někam s ní jezdit, nemá cenu jít na oběd nebo nákupy. Takže mám jako celý den sedět doma a na procházky chodit v okolí Karláku? No tak to teda ne!

Jestli si chci udržet psychickou pohodu, musím z domu, jestli chci z domu, musím kojit venku... a dost pravděpodobně u toho budou i cizí lidi. Co se dá dělat, bránila jsem se, ale touha po tom vyrazit s mamkou na nákupy a do kavárny, s manželem na oběd nebo s kamarádkou na delší procházku byla silnější.

Za mě tedy po prvotní nejistotě kojení na veřejnosti ano, ať si každej myslí co chce. Já přeci jen krmím svoje dítě, nevytahuju to prso jen tak pro nic za nic. Co vy, jaký je váš názor? Je vám nepříjemné kojit před ostatními? Nebo naopak, vadí vám, pokud maminka na veřejnosti kojí, co pánové?

pondělí 28. října 2013

Strašák jménem strie

Tohle je především pro vás, které těhotenství teprve čeká. Měla jsem pocit, že jakmile jsem otěhotněla, ze všech stran jsem slyšela jen: "pozor na strie" najednou se to pro mě stalo strašákem a rozhodla jsem se, že mě se tenhle problém týkat nebude. Vyberu si vhodný krém a budu opravdu poctivě mazat, abych jim předešla.

Ano, moc hezké rozhodnutí, jen ho ještě dodržet, u většiny přípraků se uvádí, že budou fungovat, pokud je budete mazat minimálně 2x denně. Zvládla jsem většinou pouze jednou denně, ale i tak, protože jsem mazala od počátku těhotenství, moje bříško zůstalo bez poskvrny. Přesto jsem strií ušetřena nebyla.

Takže chyba číslo jedna, mazat by se mělo nejen bříško, ale také boky, stehna a především prsa! Všude tam se u mě strie bohužel objevily. Určitě má smysl mazat hned od začátku, aby byla kůže pružná a připravená na velký tlak. A jak vybrat ten správný přípravek? Během těhotenství jsem vyzkoušela dva, cena se lišila výrazně. Začínala jsem s krémem od Vichy, který byl naprosto dokonalý, přesto jsem se kvůli jeho vysoké ceně (přes 700 Kč) rozhodla zkusit i levnější variantu Elasti-Q, s tím jsem moc spokojená nebyla, hůře se roztíral, lepil, žmolkovatěl a velice pomalu se vztřebával. Vrátila jsem se tedy opět ke krému proti striím od Vichy, i když ta cena mě dost trápila. Říkala jsem si, že za tělo bez strií to stojí. 

Škoda, že Bepanthen přišel se svou novinkou prevence proti striím až v září. Protože je to přesně to, co jsem hledala a co bych nyní chtěla všem doporučit. Bepanthen Krém proti striím je bez barviv, parabenů a dalších konzervačních látek. Byl speciálně vyvinut pro potřeby budoucích maminek, pokožku nezatěžuje a je hypoalergenní. Cenově je zhruba o polovinu levnější než krém od Vichy, má všechny jeho kvality a ještě něco navíc, obsahuje dexpanthenol a glycerin – vyživují a hydratují pokožku. Udržuje ji jemnou, pružnou a elastickou. Od září ho sama používám - především na prsa, která jsou neustále dost zatěžována a strie by se ještě mohly objevit. Sice jsem ještě měla trochu krému od Vichy, ale kvůli jeho silné parfemaci se ho kvůli kojení na prsa bojím používat a raději jsem sáhla po Bepanthenu, který není třeba omývat. 

Pozor je třeba dávat ale i na ostatní problémové partie, a to i po porodu. Naivně jsem si myslela, že po tom, co jsem porodila se nové strie už objevit nemohou. Omyl. Je to do jisté míry hormonální záležitost a strie na stehnech se mi objevily až 14 dní po porodu, kdy se moje tělo celkově spíše smrskávalo než, že by se kůže víc napínala.

Bepanthen proti strií používám teď také na již vzniklé strie, které jsou stále ještě čerstvé, zbarvené do fialova a věřím, že díky účinným látkám by se mohly jizvičky až o 30% stáhnout. Poctivě mažu - díky aplikátoru s pumpičkou je použití snadné, a brzy dám vědět, jestli je vidět rozdíl na vzniklých striích. Vám přeju, abyste tohle řešit nemusely, protože pokud budete mazat preventivně, žádné strie mít nemusíte.
 

úterý 22. října 2013

Do rodinného alba

Je to tady, od porodu uběhly skoro dva měsíce, já se podívám na svoje těhotenské fotky a nemůžu uvěřit, že jsem kdy měla takhle obří břicho. Rychle jsem zapomněla jaký byl život s pupkem a jsem strašně ráda, že si to můžu připomínat právě prostřednictvím fotek. O jejich významu, jsem již psala v článku:
Bříško zmizí, ale fotky zůstanou a teď svá předešlá slova můžu jen potvrdit.

A stejné je to i s malým miminkem, tak jako teď nemůžu uvěřit, že jsem měla tak velký pupek, nebudu moc jednou uvěřit, že to naše dítě bylo takhle malinké. Ověřuji si to teď na všech známých a kamarádech, kteří už děti mají. Nakouknou do kočárku a první co řeknou (hned po tom, že je krásná samozřejmě), je: "nemůžu uvěřit, že ta naše holčička nebo kluk byli takle malinkatý". Kdybych náhodou nebyla ohledně miminkovského focení rozhodnutá už dávno, tohle by mě o něm stoprocentně přesvědčilo.

Jsou to naše první společné fotky do rodinného alba, fotky, nad kterými budeme jednou společně sedět a vyprávět dceři, jak jsme se snažili zvládat se o ní starat, a jak moc jsme jí milovali od prvního okamžiku, kdy se narodila.

Za fotky moc děkujeme, má je jako vždy na svědomí úplně nejvíc nejlepší fotograf vůbec:
Honza Martinec www.honzamartinec.com

pondělí 14. října 2013

Nástrahy šestinedělí jsou za námi

Před a po - photo by Honza Martinec
Dokud jsem nevěděla co to šestinedělí je, možná až zbytečně jsem se ho bála. Myslela jsem si, že celou tu dobu budu naprosto nepoužitelná, nevyspalá, nespolečenská... no prostě odtržená od reality. Je pravda, že opravdu náročné byly první 2 týdny a to i díky tomu, že se u nás dveře netrhly a za Sárinkou chodila jedna návštěva za druhou a já byla ještě hodně unavená ze samotného porodu.

Pak už jsme se naučili si návštěvy posupně dávkovat, občas říct ne a užívat si Sáru jen sami pro sebe a nabrat trochu energie. Kdybych teď měla celkově to šestinedělí shrnout, byla to taková doba hájení, říkala jsem si, že bych se za tu dobu měla všechno naučit, přebalovat, utišit jí, když pláče... prostě dělat všechno správně, ale zároveň i podle sebe a tak, aby to nám oběma co nejvíce vyhovovalo.

Postupně jsem si zvykla na to, že za den nezvládnu tolik věcí, jako před porodem a přestala jsem se z toho hroutit. Občas se mi stane, že odpolene zjistím, že mám na sobě ještě stále pyžamo a zuby si místo po snídani čistím po obědě, protože to je moje první jídlo dne. Ale v zásadě musím přiznat, že člověk si postupně opravdu zvykne, na únavu, na dětský pláč i na neustálé změny. Protože jestli jste si mysleli, že už začínáte mít režim, tak to byla opravdu jen domněnka, protože další den je všechno jinak.


Jedno už ale víme naprosto přesně, před Sárou se nesmí nic říct. Předvedla to už v porodnici, kdy mi švagrová Háňa říkala, že jejich Jára si dal při kojení před odchodem z porodnice 60g a trhnul místní rekord. Sára tou dobou zvládla "jen" něco kolem 20g, slyšela to - a druhý den vytáhla 80g, sestřičky mi to v Podolí nevěřily a chodily si to po mě kontrolovat. Další rekord trhla hned během prvního týdne doma. Když nás pouštěli z porodnice klesla Sáře váha z porodních 3220g na 3080g, říká se, že miminko by se mělo dostat zpět na porodní váhu nejdéle do konce šestinedělí. Sára po týdnu vážila 3,5kg. Po kom to ta holka asi má? Jídlo milujeme oba, ale tuhle soutěživost, má jednoznačně po tátovi!


VELKÉ ÚSPĚCHY ŠESTINEDĚLÍ

Sárinka:
ještě v porodnici vytáhla při váženém kojení 80g
během prvního týdne překonala porodní váhu
je delší o 4 cm
za měsíc přibrala další kilo
jednou spala 7 hodin v kuse
díky Bepanthenu, který používám jako prevenci, je zatím stále bez opruzeniny

Maminka:
se zvážila až na konci šestinedělí
zhubla 10 kilo bez hubnutí
se vydala se Sárou sama autem na velkou celodenní výpravu
kojila na veřejnosti
přebalovala v autě
sama ostříhala Sáře nehtíky těma pidi-nůžtičkama
dvakrát na dvě hodiny zvládla opustit Sáru, jít sama nakupovat a nechat hlídat tatínka


Pozn.: Photo by Honza Martinec - www.honzamartinec.com

pátek 11. října 2013

Není cupcake jako muffin, aneb jak se na mateřské opravdu nenudit

Cupcakes ro Sárinku
Já se prostě nemůžu ani chvilku nudit... Co nudit, třeba jen odpočívat, čerpat síly, vydechnout si? To by asi nešlo. Kolem mě se pořád musí něco dít. A tak z obavy, že jednou až budu na mateřské, nebudu mít co dělat, začala jsem si hledat nějakou vedlejší pracovní aktivitu. Pravé kouzlo cupcaků, malých roztomilých dortíků, jsem poznala loni ve Státech. Kde se také zrodil ten bláznivý nápad na Leli's Cupcakes.  Najednou se to zdálo tak jasné, já budu péct! Dám dortíkům svoje jméno a styl.

V San Franciscu jsem v rámci inspirace ochutnala spousty dortíků, pochopila jsem rozdíl mezi muffinem a cupcakem a došlo mi, že pravý americký cupcake sice hezky vypadá, ale když do něj kousnete brní vás od množství cukru zuby. To stejné se nám stalo i v prvním cupcake obchodě založeném v Berlíně, kde jsme letos byli na obhlídce. Krásné zdobení, ale kromě cukru a těžkého máslového krému jinou chuť moc necítíte.

Budoucí máma Jíťa
Kdepak, takové moje dortíky být nesmí. Ty by měly nejen hezky vypadat, ale především skvěle chutnat. A tak jsem sebrala všechnu kulinářskou odvahu a plná očekávání se do toho vrhla po hlavě. Jak to dopadlo? Ještě před tím než jsem porodila, zvládla jsem pravidelně zásobovat cupcaky Famagustu a dodat dortíky na 5 svateb. Ani teď na mateřské se nestíhám nudit. Objednávek chodí několik týdně a nově se těším ze spojení s Great Moments by Jane a přípravy cupcaků na svatební veletrh.
Pečené s láskou a citem pro detail

Pro mě je cupcake především o tom udělat někomu (klidně i sama sobě) radost, potěšit, vykouzlit úsměv, dát něco malého, sladkého, hříšně dobrého a ideálně ještě k tomu osobitého. Kolikrát se vám stalo, že jste chtěli pro někoho drobný, ale originální dárek? Třeba jen tak, k narozeninám, k promoci, k narození miminka... těch příležitostí je. A teď už tu jsou i cupcaky, aby vám s tím pomohly.

Mě teď pomáhá především Sárinka, když přes den zavře očka a nechá mě chvilku věnovat se objednávkám a dortíkům. Je to sice výzva, zvládat se v mžiku přeorientovat od plínek, mlíka a dudlíků na cupcaky a zase zpátky, ale je to příjemná změna. Pro mě navíc jeden ze způsobů, jak se z ranného mateřství úplně nezbláznit. Sáru miluju, ale je fajn někdy přepnout a mít aspoň na chvilku i jinou starost a zábavičku. Více se o dortících dozvíte na www.leliscupcakes.com nebo na www.facebook.com/LelisCupcakes

První dárková krabička byla pro našeho kamaráda a fotografa Honzu
Zakázka pro TV Nova - 50ks dárkových krabiček pro novináře
K narozeninám pro pilota, který má rád lodě
Námořnické
Ta social holka se ve mě nezapře
Pro Great Moments by Jane na babyshower
Klárce k sedmým narozeninám
Dáše k narozeninám

středa 2. října 2013

Spánkový deficit

Začínáme druhý měsíc a pomalu si zvykáme na všechny změny, které přišly spolu s novým členem naší rodiny. I když s tím nočním vstáváním budu bojovat asi vždycky. Zkušenější maminky mi před porodem radily, abych naspala co můžu, dokud můžu. Poslechla jsem, a teď na to období velkého spánku s láskou vzpomínám.

Čím víc jsem unavená, tím tvrdší mám spánek, a o to víc zmatená pak v noci jsem. Sárinka mě probudí a já netuším, co se děje... kojíme? Nebo jen uspáváme? Usnula jsem po tom co sem jí přebalila, nebo jsem jí i nakojila? Kolik je hodin? Totální zmatek a k tomu se ještě přidá pátrání po tom, které prso je na řadě - pravá nebo levá, které bylo posledně? Já nevím! Člověk by řekl, že tohle si přeci budu pamatovat, ale zkuste kojit dva, tři dny po třech hodinách na střídačku levá - pravá a nevíte nic. Ráno si nepamatuju ani kolikrát jsem vstávala.

Sára je naštěstí rozumné miminko, a tak vstáváme většinou dvakrát za noc, někdy dokonce jen jednou. I tak mi to dává dost zabrat, já největší milovník spánku, zvyklá na svých minimálně 8 hodin denně, mám deficit, který asi jen tak nedoženu. Když jde všechno dobře, jsem vzhůru vždycky tak hodinku a pak opět upadám do komatu. Svátkem jsou pro mě víkendy, kdy si ráno bere malého křiklouna Kuba a já se můžu dospat s pocitem, že minimálně hodinu mě nikdo nevzbudí kňouráním, brekotem ani zuřivým ječením. Zavřu se do pracovny a na pohovce spím spánkem unavených matek.

Nevím jestli je to tím, že jsem si na to už částečně zvykla, nebo že Sára v noci naštěstí moc nepláče, ale den ode dne se cítím lépe a sama sebe možná naivně uklidňuju, že to bude už jen lepší.

pondělí 30. září 2013

Neplakej, Sárinko!

Táto, víš, že máme stejnej nos?
Je to neuvěřitelné, ale Sára už měsíc hrdině zvládá nástrahy života. Už měsíc se můžeme těšit z její přítomnosti. Když spinká je jako andílek, když je vzhůru a objevuje svět je tak roztomilá, kukadla i pusinku dokořan, že se to nedá ani posat. Když pláče, má to většinou svůj jednoznačný důvod. Pokud jí její přání splníme, nechá se utišit a je z ní opět hodná holčička. Ideální je pláči předcházet. Tedy naplňovat její potřeby ihned po tom, co vzniknou.

Největší nepřítel je hlad, jakmile není pravidelný přísun mlíka, začne řev. Takže si hlídáme svoje tříhodinovky a někdy nás Sára mile překvapí, že vydrží spinkat mnohem dýl, rekord je zatím pět a půl hodiny. Další nástrahy číhají v plínce, pokud není v suchu, taky se jí to dvakrát moc nelíbí. Tady naštěstí platí, že čím víc plínek přebalíte, tím líp vám to půjde. Klidně bych se přihlásila do nějaké soutěže, v přebalování jsem mistr. Asi si to začnu stopovat - svléknout, sundat, otřít, namazat, nandat, zalepit, zkontrolovat, oblíknout - a je to.

Bepanthen - prevence proti opruzeninám
Plínka ale skrývá ještě daleko zákeřnější a trvalejší zdroj pláče - opruzeninu! Ta může miminko i vás pěkně potrápit, proto je opravdu lepší prevence. Základem je vhodný výběr ochranné kosmetiky a pravidelné používání. Výrobků na trhu je celá řada, ale je třeba si uvědomit, zda jsou určené právě na prevenci nebo na léčbu již vzniklých opruzenin. Většina z nich obsahuje zinek, který pokožku vysušuje, což je vhodné právě, pokud je opruzená. Pokud je ale zdravá, zinek může způsobit vysušení, popraskání a nechtěný vznik opruzeniny. Proto používám Bepanthen Care mast, která zinek neobsahuje. Zatím jsem s ní naprosto spokojená, opruzenina a s ní ani zdroj pláče se za celý měsíc, co je Sárinka prakticky nepřetržitě v plínce, neobejevila. Navíc mi ho doporučily jak sestřičky v porodnici v Podolí, tak i naše dětská paní doktorka. Samozřejmě se nabízí otázka, zda by se vůbec opruzenina objevila, i kdybych Sáře zadeček nemazala vůbec. Ale na tuhle otázku odpověď hledat nebudu, zkusila to kamarádka Verča, která ze stejného důvodu Bepanthen vysadila a opruzenina na sebe nenechala dlouho čekat.

V autě jsem nejhodnější
Je pravda, že někdy Sárinka pláče i když se zdá, že k tomu žádný důvod nemá, kdo ví co přesně ji rozhodí - prdíky, únava, chybějící čtvrtý trimestr, každopádně je nešťastná a naším úkolem je ji utišit. Dětský pláč je to nejtrýznivější, co jsem kdy slyšela, než jsem si trochu zvykla, myslela jsem, že se raději střelím do hlavy, než bych tohle snášela dalších třeba jen 5 minut. Naštěstí se daří křik poměrně rychle zastavit, Sára se opravdu ráda chová, jezdí autem nebo v kočárku, to je většinou sázka na jistotu.

Nechci to zakřiknout, ale zatím se jeví spíše jako hodné miminko, i když věřím, že temperament bude mít po rodičích a vášeň do života jí chybě nebude.





čtvrtek 26. září 2013

Miminko a pes

Jedna z nejčastjších otázek po tom, co jsme si Sáru přinesli domů z porodnice byla: "A co na to Amélka? Jak se chová? Nežárlí?" Všichni napjatě čekali na reakci mladé bulteriéří fenky, která od toho okamžiku přestala být středem naší pozornosti, včetně nás.

Nezklamala. Zato já byla naprosto v šoku, až takhle pozitivní reakci jsem nečekala. O tom, jak hezky se ke mě chovala v těhotenství jsem již psala v článku Pupek a pes a je pravda, že jsem očekávala spíše vřelé přijetí, ale že to bude až takovej mazec, jsem netušila.

Amélka je většinou jako tank, prožene se bytem jako tajfun a "svoje" lidi zuřivě vítá. Od našich kamarádů dostala postupně řadu přezdívek jako například: buldozer, drtikul, traverza, bouchačka. Po třech dnech kdy mě neviděla jsem čekala vášnivé vítání. Proto jsme raději do bytu přinesli nejdříve Sáru a až potom vpustili Amélku, s kterou jsem se šla přivítat na chodbu, s tím, že jí pak vezmu do ložnice, ukázat jí miminko.

Je to chytrej pes, všechno věděla, číšily z ní neuvěřitelně silné emoce, takový respekt. Bylo na ní vidět, že má strašnou radost, ale neběhala, neskákala, neštěkala, jako to dělá vždycky, jen vrtěla ocáskem, pomalu šla ke mě, oči se jí leskly štěstím, pokorně se krčila a čekala na pohlazení. Najednou byla na dotek měkká, hebká a totálně poddajná. Mohla jsem si s ní dělat co jsem chtěla. Okamžitě začala dokazovat pokoru tím, že si ke mě lehala a tiskla se. Trpělivě čekala na svolení, že může jít s námi do ložnice, čuchla si k nožičkám malé Sárinky, důležitě si sedla k postýlce a začala hlídat.

Před porodem jsme se báli, aby nehlídala až moc, aby bylo vůbec možné vzít jí ven s kočárkem a venčit holky společně. Ani v tomhle nezklamala, chodí klidně vedle kočárku, na ostatní psy občas varovně zavrčí, když nás míjejí, ale nestartuje po nich, není agresivní.

Automaticky se i nadále považuje za člena rodiny, i když už není všechna pozornost věnována jen jí. Samozřejmě se jí snažíme maximálně věnovat a na úkor Sáry ji nezanedbávat. Oplácí nám to tím, co je pro bulteriéry tak typické, klaunstvím. Když ten náš malý křikloun Sárinka spustí a není k utišení, my zoufale chodíme po bytě a začínáme být sakra nervózní, Amélka okamžitě přispěchá na pomoc, začne trdlačit, běhat, blbnout, prostě zachraňovat napjatou situaci. Nejde jinak než se začít smát. Když se vám ten kašpar začne plést pod nohy a myslí si, že je to to nejvtipnější a nejlepší, co pro vás mohla udělat.

S tím, že máme miminko se vyrovnala skvěle, jsem zvědavá jak se vyrovná s faktem, že i ona se brzy stane maminkou a už se moc těším, až budu psát článek Dítě a štěňata.