úterý 27. srpna 2013

Čekání na miminko

Photo by www.honzamartinec.com
To čekání je strašné, tedy ne ani tak to samotné čekání, to si "naštěstí" krátím prací a nemám tak ani čas myslet na hrůzy porodu a sama sebe ještě víc děsit. Není nad to nechat si rozkopat koupelnu 14 dní před termínem a ani týden do porodu nemít byt připravený na příchod miminka. Daleko horší je ale ten pocit, že si to nedokážu naplánovat a nevím kdy to přijde. Bude to dneska? Za týden? Budu přenášet? Každé ráno se budím naprosto vyděšená s tím, že třeba porodím už dneska, přímo do toho bordelu. Už chápu proč se říká, být nervózní jako prvorodička. Je to fakt o nervy!

Na dnešní kontrole mi doktorka řekla, že vše se vyvíjí naprosto ukázkově a podle plánu. Že se chystá přesně tak, jak má. Takže se jí ptám: "Mám tedy počítat s tím, že to bude na termín?" Ten mám 4. září. A ona se jen smála a říkala, že už vidí, jak mi řekne, že jo a zítra mě tam má s kontrakcema. Že tohle mi teda neslíbí, ale přenášet podle ní prý asi nebudu.

Manžel mi radí, ať se zaměřím na to, že to bude toho 4. září a s tím taky počítám, že prej všichni Hnidáci dodržujou termíny a když se řeklo čtvrtýho, tak to prostě bude čtvrtýho. Navíc je to datum našeho seznámení, takže by to bylo opravdu hezké, ale kdo ví. On se nás ten prcek tak bude ptát. Tohle je prostě věc, kterou my nerozhodneme, i kdybychom sebevíc chtěli.

Tak čekáme.

čtvrtek 22. srpna 2013

Bříško zmizí, ale fotky zůstanou!

Jestli ze své pozice ještě stále těhotné, skoro nesvéprávné, nastávající matky, mohu někomu z vás radit, říkám: "nezapomeňte na fotky!" Vy co vás tahání se s mega břichem teprve čeká, určitě to nepodceňte. Člověk má ve chvíli, kdy ty krásné okamžiky prožívá tendenci, nad tím mávnout rukou a říct si, že fotky nejsou tak důležité, ale věřte, že jsou! Jde o zaznamenání jednoho z nejdůležitějších okamžiků vašeho života a jednou za ty fotky budete moc vděční.

Uvědomila jsem si to již při zařizování fotografa na svatbu, jídlo se sní, pití vypije, šaty se vrátí do půjčovny, ale svatební fotky vám zůstanou už na vždy. Pro mě to byla věc, na které jsem nebyla ochotná šetřit. Jsem šťastná, že jsme našli Honzu, jehož fotky jsou plné emocí, štěstí a radosti a tyhle pocity se mi vrací kdykoliv listuji svatebním albem. Podařilo se mu totiž zachytit přesně to, co jsme prožívali, od okamžiků dojetí až po záchvaty smíchu.

Podobně dojatá jsem teď i z fotek bříška, které jsme si nechaly udělat jako vzpomínku na těhotenství. Protože ono to bříško vyroste, ani nevíte jak. A pak zase najednou úplně zmizí, ale fotky už vám zůstanou. Jsou to poslední okamžiky, před tím, než se z nás, manželského páru, stane rodina. A to už stojí za zvěčnění. Věřím, že i náš potomek, až vyroste, tyhle fotky jednou ocení a to nemluvím o rodičích a prarodičích, kteří májí z fotek radost už teď.

Za sebe můžu určitě doporučit fotografa a teď už i našeho velice dobrého kamaráda Honzu Martince, je trpělivý, kreativní, dokáže nás rozesmát a především vystihnout podstatu toho co fotí. Já z těh fotek cítím radost, lásku a veselí. Jen vás předem upozorňuju, že někdy v průběhu září bude celkem zaneprázdněný focením našeho miminka.

Bližší informace najdete na: www.honzamartinec.com



úterý 20. srpna 2013

Těhotenská demence

Photo by Honza Martinec
Já jen pevně věřím, že je to opravdu spojené s těhotenstvím! Slibte mi, prosím, někdo, že se to po porodu zlepší! Nebo to snad bude ještě horší? Začal mi měknout mozek!!!

Teď to myslím naprosto vážně a nijak nedramatizuju, ale za posledních asi 14dní, jsem nastoupila v metru na druhou stranu, zapomněla si doma klíče, 3x připálila jídlo, 1x spálila buchtu a zapálila utěrku. Vrcholem bylo, když jsem ječela na manžela, že v bytě nic nefunguje, protože zrovna nešla digestoř a to nejen, že nesvítila, ale ani neodsávala! Škoda, že jsem jí před tím omylem vytáhla ze zásuvky. Naštěstí se jen láskyplně usmál, pohladil mě po vlasech a řekl, že to nic. Snáší to kupodivu líp než já.

Po tom, co jsem připálila první jídlo, kdy jsem si myslela, že jsem plotýnku vypnula a místo toho jsem jí dala na plno, jsem půl hodiny seděla nad zničenym obědem i hrncem a bulela jako malá holka. To asi zase ty hormony. Ale já prostě nechci být tak roztěkaná a nesoustředěná, aby se mi stávali takovýhle věci. Na tohle nejsem zvyklá, každá ženská přece umí dělat minimálně 3 věci najednou a zvládá to levou zadní. Tak proč já to teď nezvládám a začínám být pro sebe i pro okolí hrozbou?

Photo by Honza Martinec - www.honzamartinec.com
Vysvětluju si to tím, že moje podvědomí myslí na to, že každým dnem může přijít porod, že absolutně netuším co mě čeká, jaké to bude a především, nedokážu si to naplánovat. A tak se pak už nedokážu soustředit na tolik věcí najednou, a když mi během vaření zazvoní telefon, zapnu s klidem jinou plotýnku a místo, abych vařila vodu na těstoviny, zapálím utěrku.

Z bezpěčnostních důvodů, bych prý doma neměla dělat nic bez dohledu, což svědčí o jediném - ona tolik zmiňovaná nesvéprávnost maminek na mateřské už je tady! Je ze mě mimoň!

Co vy, ostatní těhule nebo maminky, setkaly jste se s něčím podobným? Mám naději, že se to zlepší? Nebo to se mnou půjde už jen z kopce?




neděle 18. srpna 2013

Pupek a pes

Čím víc se to blíží, tím větší na mě dává pozor. Amélka je z toho prostě celá naměkko. Každý den chodí, pokládá si hlavu nejlépe přímo na břicho nebo vedle něj a dává pozor co se tam uvnitř děje. Občas dostane přímou ránu do hlavy, ale trpělivě a klidně leží dál. Prostě spolu takhle komunikují a je jim jedno, že je od sebe dělí to, co mě děsí nejvíc, porod.

Copak se v tom bříšku asi děje?
Troufám si říct, že úplně první, kdo věděl o mém těhotenství, byla právě Amélka. Odhalila jsem jí až zpětně, ale dávalo to smysl, najednou se ode mě nehnula a začala být výrazně ostažitější při venčení. Nikdy jsme neměli problém s tím, že by vyjížděla na ostatní psy. Z těhotenstvím se to však změnilo, Amélka ke mě jiného psa a zvláště fenu už prostě nepustí. Podle kamarádky, která má zkušenosti s chovem bojových plemen, se to s narozením miminka ještě zintenzivní. A z Amélky se stane opravdový rodinný bodyguard. Slyšela jsem i historky o tom, jak bylo prakticky nemožné vzít ven psa a kočárek, protože pes měl o miminko takový strach, že k němu nikoho nepustil. Ovšem, čím drsnější začala být na své okolí, tím naopak něžnější je k nám, k naší rodině a přátelům.

Vnímá vše, co se kolem ní děje a je na ní vidět, že toho chce být součástí. Prožívá to s námi a věřím, že i ona se těší. Samozžejmě změny čekají i na ní a nebude to mít s příchodem miminka jednoduché. My se na to můžeme připravit. Ale nevím jestli ona chápe, když jí vysvětluju, že od září tu s námi bude malý křikloun, který bude narušovat její pravidelný dopolední spánek.

Přesto si myslím, že z nich bude nerozlučná dvojka, a jak řekla jedna naše kamarádka, venčit budou oni nás.

Za fotky plné emocí moc děkujeme - Honza Martinec - www.honzamartinec.com


čtvrtek 15. srpna 2013

Těhotenstký večírek

Máma Lelí s mámou Evkou
Těšení se na miminko je super, sice se to chvilkama střídá s pocity paniky z toho, co bude až bude venku. A taky samozřejmě ta všudy přítomná hrůza z porodu, ale celkově se už prostě začínám těšit. Nejvyšší čas uspořádat těhotenský večírek! Zvlášť když přiletí kamarádka z Holandska, kterou jsem přes rok neviděla a druhá kamarádka je taky těhotná. Holky z Čiklovky opět spolu!

Život je vážně nepředvídatelný, před 5 lety jsme spolu bydlely, všechny bez chlapa, jedna párty za druhou, chlast, cigára, pohoda. A
www.leliscupcakes.com
teď z nás dvou s Evičkou budou matky!

Někdy to nabere neuvěřitelně na obrátkách, ale jsem fakt ráda, že to mělo svůj vývoj. Tohle už mám prostě z větší části za sebou a cítím, že teď už mám na to udělat večírek bez alkoholu, za to se spoustou dortíků, sladkostí a malých něžných dárků. Na naší obranu, ve čtyřech jsme nakonec vypily lahev vína a spát jsme šly až ve dvě ráno!

Bylo to naprosto dokonalé, všechno kolem miminka se snažíme sdílet s manželem společně, ale bylo super se o to jednou podělit jen s kamarádkami. Kuba vzal roha, hned jak o tom těhotenskym mejdanu u nás doma slyšel - a dobře udělal. Někdy je prostě potřeba, aby byly jen holky s holkama!

Nastávající tetičky

středa 7. srpna 2013

Panikařím: co si sbalit do porodnice?

Photo by Honza Martinec 
Všechny příručky říkají, že tašku do porodnice bych si měla sbalit nejdéle měsíc před porodem. Já se na to ale ještě nějak necítím. Nesmířila jsem se ještě s faktem, že opravdu budu muset rodit. Na druhou stranu, si nemyslím, že se mi vůbec kdy podaří se s tím smířit. Navíc riskovat, že mi tu tašku bude ve finále balit vyděšený manžel během mého panického křiku, v záplavě sprostých slov a nadávek těsně před odjezdem do porodnice, se mi moc nechce. Takže uznávám, že jde do tuhého a jdu na to.

Tohle je oficiální seznam porodnice v Podolí, podle kterého jsem se rozhodla řídit:

  • na porodní sál
    • doklady (těhotenský průkaz, občanský průkaz, kartička pojišťovny)
    • přezutí pro oba
    • vlastní košile 2x, župan
    • pití - neperlivá voda, čaj
    • toaletní potřeby (porodnické vložky na 3 dny, kalhotky ze síťoviny)
    • 1-2 ručníky
  • na oddělení šestinedělí
    • toaletní potřeby
    • 2-3 ručníky
    • BEPANTHEN - krém
    • podprsenky na kojení (bez kostice)
    • vložky do podprsenky (prodyšné)
  • pro novorozence
    • plenkové kalhotky pro novorozence (6-10ks/den)
    • vlastní oblečení - beru velikost 56, uvidíme jestli padne :)
I v porodnici doporučují Bepanthen
Docela mě překvapilo, že i v porodnici doporučují vzít s sebou přímo Bepanthen a ne jinou mast. Došlo mi pak, že to ale asi dává smysl, protože Bepanthen se má používat právě jako prevence před vznikem opruzenin, zatímco jiné značky jako Ribelka či Sudomast (obsahující zinek, který pokožku vysušuje) slouží již jako léčba vzniklých opruzenin. Miminku se za těch pár dní opruzenina snad neudělá, zvlášť pokud budete používat doporučený Bepanthen. Osobně mě to moc potěšilo, protože už ho mám slušnou zásobu. Slyšela jsem i od kamarádek, že je fajn mít ho s sebou, nejen pro miminko, ale že skvěle poslouží také jako mast na popraskané bradavky (velkou výhodou je, že se nemusí před kojením omývat) a dokonce i jako zklidňující krém na vysušené rty.

A jaká je vaše zkušenost s Bepanthenem?

Co myslíte zapomněla jsem na něco? Doporučili byste něco dalšího nebo toho mám zbytečně moc?

neděle 4. srpna 2013

Jak přežít ty horka?

Ze zásady jsem odpůrce toho stěžovat si na počasí, když je léto měli bychom být přeci rádi, že je teplo, svítí sluníčko a můžeme se koupat a opalovat. Takže vy všichni, co nenosíte v břiše dalšího nájemníka přestaňte fňukat, že je vedro, zapněte si klimatizaci, pusťte větrák, vemte si dovolenou, jeďte k moři, plácněte sebou k vodě, opalujte se a užívejte si léta. Přeju vám to! Fakt!

Vorvaně v bazénku neochladíš
Pokud ovšem máte to štěstí jako já, že pokročilé těhotenství prožíváte v nesnesitelných vedrech, je mi vás upřímně líto. Opalovat se nepřichází v úvahu, nechcete to malé přeci uvařit ještě v plodové vodě a na sluníčku se stejně nedá vydržet. Navíc váš organizmus se přehřívá daleko snadněji a hrozí omdlení z horka. Zažila jsem to, věřte mi, není o co stát! Jde tedy o jediné, jak se zchladit?

Ideální varianta je mít vlastní bazén, nebo kamarády s bazénem, prostě mít se kde vykoupat, naložit se do čisté vody a užívat si ten chadivý pocit. Bohužel, tuhle možnost nemám, takže co třeba koupání ve veřejných bazénech nebo přírodních koupalištích? “Skvělý nápad, pokud chcete dostat svoje nenarozené miminko do problémů ještě před porodem,” zrazují mě doktoři, rodiče, zkušenější maminky. U veřejných bazénů jsou největším rizikem různé plísně, mikózy a bakterie, u přírodních koupališť pak především sinice a jiná havěť. Několikrát jsem si zjišťovala kvalitu vody a byla krůček od rozhodnutí nenechat se strašit tím, co všechno se může stát a prostě se jen vykoupat. Ale vždycky jsem nakonec pokušení odolala, co když se to pak fakt stane a všichni na mě budou vyčítavě koukat a říkat to okřídlené “já ti to říkala” a “stálo ti to zato” - no hlavně by mi to nestálo za ty debilní kecy, takže koupání je passé.

Zbývá tedy nepřetržité chození do studené sprchy, máčení nohou v kýbli ledové vody, zapnutí větráku, mokré obklady na břicho a zátylek a znova do sprchy. Dobré je pokud můžete vypadnout z města, v Praze se opravdu nedá vydržet. Já prchám střídavě na chatu do Pece pod Sněžkou, kde se aspoň navečer a přes noc trochu ochladí a na Slapy, kde je zahradní sprcha a dětský bazének. A především přírodní stín tvořený vzrostlými borovicemi, mezi které jde pohodlně natáhnout houpací síť. No ale lhát vám nebudu, občas jsem i mimo Prahu tak zoufalá, že jsem přemýšlela, jesli se nevrátím zpět do práce, protože v kanceláři máme klimatizaci.

Má to však i pozitivní stránky věci, už se nemusím bát, že mě v MHD nepustí nikdo sednout. V tramvaji je většinou tak nedýchatelno, že se tam neopovažuju ani vkročit. Zbývá mi tedy metro nebo ochotný manžel, který by se nově mohl živit také jako taxikář. Sama od osmého měsíce už neřídím, protože přes břicho nedosáhnu na volant.

Moje hlavní rada zní, ať už se vám daří se více či méně ochladit, radši beztak nic dalšího nedělejte. Stejně mi všichni z okolí tlučou do hlavy, že mám poslední měsíc před porodem odpočívat a načerpávat energii, na to co nás čeká po porodu. Že co naspím teď, mi pak už nikdo nevezme. Takže ochladit a spát!