pondělí 30. září 2013

Neplakej, Sárinko!

Táto, víš, že máme stejnej nos?
Je to neuvěřitelné, ale Sára už měsíc hrdině zvládá nástrahy života. Už měsíc se můžeme těšit z její přítomnosti. Když spinká je jako andílek, když je vzhůru a objevuje svět je tak roztomilá, kukadla i pusinku dokořan, že se to nedá ani posat. Když pláče, má to většinou svůj jednoznačný důvod. Pokud jí její přání splníme, nechá se utišit a je z ní opět hodná holčička. Ideální je pláči předcházet. Tedy naplňovat její potřeby ihned po tom, co vzniknou.

Největší nepřítel je hlad, jakmile není pravidelný přísun mlíka, začne řev. Takže si hlídáme svoje tříhodinovky a někdy nás Sára mile překvapí, že vydrží spinkat mnohem dýl, rekord je zatím pět a půl hodiny. Další nástrahy číhají v plínce, pokud není v suchu, taky se jí to dvakrát moc nelíbí. Tady naštěstí platí, že čím víc plínek přebalíte, tím líp vám to půjde. Klidně bych se přihlásila do nějaké soutěže, v přebalování jsem mistr. Asi si to začnu stopovat - svléknout, sundat, otřít, namazat, nandat, zalepit, zkontrolovat, oblíknout - a je to.

Bepanthen - prevence proti opruzeninám
Plínka ale skrývá ještě daleko zákeřnější a trvalejší zdroj pláče - opruzeninu! Ta může miminko i vás pěkně potrápit, proto je opravdu lepší prevence. Základem je vhodný výběr ochranné kosmetiky a pravidelné používání. Výrobků na trhu je celá řada, ale je třeba si uvědomit, zda jsou určené právě na prevenci nebo na léčbu již vzniklých opruzenin. Většina z nich obsahuje zinek, který pokožku vysušuje, což je vhodné právě, pokud je opruzená. Pokud je ale zdravá, zinek může způsobit vysušení, popraskání a nechtěný vznik opruzeniny. Proto používám Bepanthen Care mast, která zinek neobsahuje. Zatím jsem s ní naprosto spokojená, opruzenina a s ní ani zdroj pláče se za celý měsíc, co je Sárinka prakticky nepřetržitě v plínce, neobejevila. Navíc mi ho doporučily jak sestřičky v porodnici v Podolí, tak i naše dětská paní doktorka. Samozřejmě se nabízí otázka, zda by se vůbec opruzenina objevila, i kdybych Sáře zadeček nemazala vůbec. Ale na tuhle otázku odpověď hledat nebudu, zkusila to kamarádka Verča, která ze stejného důvodu Bepanthen vysadila a opruzenina na sebe nenechala dlouho čekat.

V autě jsem nejhodnější
Je pravda, že někdy Sárinka pláče i když se zdá, že k tomu žádný důvod nemá, kdo ví co přesně ji rozhodí - prdíky, únava, chybějící čtvrtý trimestr, každopádně je nešťastná a naším úkolem je ji utišit. Dětský pláč je to nejtrýznivější, co jsem kdy slyšela, než jsem si trochu zvykla, myslela jsem, že se raději střelím do hlavy, než bych tohle snášela dalších třeba jen 5 minut. Naštěstí se daří křik poměrně rychle zastavit, Sára se opravdu ráda chová, jezdí autem nebo v kočárku, to je většinou sázka na jistotu.

Nechci to zakřiknout, ale zatím se jeví spíše jako hodné miminko, i když věřím, že temperament bude mít po rodičích a vášeň do života jí chybě nebude.





čtvrtek 26. září 2013

Miminko a pes

Jedna z nejčastjších otázek po tom, co jsme si Sáru přinesli domů z porodnice byla: "A co na to Amélka? Jak se chová? Nežárlí?" Všichni napjatě čekali na reakci mladé bulteriéří fenky, která od toho okamžiku přestala být středem naší pozornosti, včetně nás.

Nezklamala. Zato já byla naprosto v šoku, až takhle pozitivní reakci jsem nečekala. O tom, jak hezky se ke mě chovala v těhotenství jsem již psala v článku Pupek a pes a je pravda, že jsem očekávala spíše vřelé přijetí, ale že to bude až takovej mazec, jsem netušila.

Amélka je většinou jako tank, prožene se bytem jako tajfun a "svoje" lidi zuřivě vítá. Od našich kamarádů dostala postupně řadu přezdívek jako například: buldozer, drtikul, traverza, bouchačka. Po třech dnech kdy mě neviděla jsem čekala vášnivé vítání. Proto jsme raději do bytu přinesli nejdříve Sáru a až potom vpustili Amélku, s kterou jsem se šla přivítat na chodbu, s tím, že jí pak vezmu do ložnice, ukázat jí miminko.

Je to chytrej pes, všechno věděla, číšily z ní neuvěřitelně silné emoce, takový respekt. Bylo na ní vidět, že má strašnou radost, ale neběhala, neskákala, neštěkala, jako to dělá vždycky, jen vrtěla ocáskem, pomalu šla ke mě, oči se jí leskly štěstím, pokorně se krčila a čekala na pohlazení. Najednou byla na dotek měkká, hebká a totálně poddajná. Mohla jsem si s ní dělat co jsem chtěla. Okamžitě začala dokazovat pokoru tím, že si ke mě lehala a tiskla se. Trpělivě čekala na svolení, že může jít s námi do ložnice, čuchla si k nožičkám malé Sárinky, důležitě si sedla k postýlce a začala hlídat.

Před porodem jsme se báli, aby nehlídala až moc, aby bylo vůbec možné vzít jí ven s kočárkem a venčit holky společně. Ani v tomhle nezklamala, chodí klidně vedle kočárku, na ostatní psy občas varovně zavrčí, když nás míjejí, ale nestartuje po nich, není agresivní.

Automaticky se i nadále považuje za člena rodiny, i když už není všechna pozornost věnována jen jí. Samozřejmě se jí snažíme maximálně věnovat a na úkor Sáry ji nezanedbávat. Oplácí nám to tím, co je pro bulteriéry tak typické, klaunstvím. Když ten náš malý křikloun Sárinka spustí a není k utišení, my zoufale chodíme po bytě a začínáme být sakra nervózní, Amélka okamžitě přispěchá na pomoc, začne trdlačit, běhat, blbnout, prostě zachraňovat napjatou situaci. Nejde jinak než se začít smát. Když se vám ten kašpar začne plést pod nohy a myslí si, že je to to nejvtipnější a nejlepší, co pro vás mohla udělat.

S tím, že máme miminko se vyrovnala skvěle, jsem zvědavá jak se vyrovná s faktem, že i ona se brzy stane maminkou a už se moc těším, až budu psát článek Dítě a štěňata.

neděle 22. září 2013

Rozhodnuto! Bude ze mě líný rodič!

Ještě před narozením Sárinky jsem o sobě začala trochu pochybovat, budu dobrá máma? Zvladneme vychovávat dítě? Jak se to vlastně dělá - ta výchova? Máte jedno, že tyhle otázky jsou poněkud předčasné, že po porodu dostanete do ruky miminko, které víc než nějakou výchovu potřebuje především vaší lásku a péči. Tyhle filozofické otázky o tom, zda z nás budou dobří rodiče jsem si kladla už od otěhotnění. Je to logické, jde o velký krok a životní změnu, proto jsem potřebovala nějaké informace a jistotu, že to zvládnu, ideálně nějaký jednoduchý návod. A co takhle stát se líným rodičem?

Líný rodič, dobrý rodič, aspoň podle stejnojmené knihy novináře Toma Hodgkinsona, která nese podtitul: Lenošením a nečinností k lepšímu rodičovství. I když jsem ji ještě úplně nedočetla, ohromě mě bavilo číst si v ní již v těhotenství a ujišťovat se, že má autor pravdu, a že tohle určitě zvládneme. Podle líného rodiče musíte nechat svoje děti být, příliš je neorganozovat a dát jim prostor k tomu, aby se mohly projevit, dokázaly si hrát samy venku na zahradě a nepotřebovaly k tomu tunu drahých a moderních hraček. Jeden krásný příklad za všechny, kdyby Tom a jeho žena vstali v neděli v osm a připravili dětem snídani, místo toho, aby lenošili v posteli až do půl jedenácté, nikdy by se jim nestalo, že jim děti jako překvapení přichystaly a donesly snídani do postele. Knížku můžu rozhodně doporučit a zvlastní zkušenosti říkám, že na ní není nikdy brzo. Na rodičovství vás krásně navnadí.

Přesto jsem její čtení těsně před porodem přerušila a na doporučení kamarádky se rozhodla zjistit něco také o samotném porodu a jeho průběhu, a přečíst si knihu Aktivní porod od Janet Balaskasové. No přečíst, přiznávám, že kapitolou porod jsem zuřivě listovala ještě během kontrakcí. Asi by bylo lepší přečíst si jí již v průběhu těhotenství, ale i tak mi moc pomohla. Je plná faktů a informací o tom, jak porod probíhá, co je přirozené, co přesně vás čeká a v jakých fázích. Detailně popisuje co se děje s vaším tělem, myslí a s miminkem. Porod byl pro mě mnohem snažší, když jsem věděla co a proč se to právě děje, že to má svoje důvody. Knížku jsem ocenila i po porodu, zvláště kapitolu o kojení.

Mým nejcenějším rádcem je ale kniha Nejšťastnější miminko v okolí od Harvey Karpa, ještě stále dočítám, a rovnou také aplikuji v praxi a musím říct, že na Sáru to opravdu zabírá. Nejšťastnější miminko, totiž skoro nikdy nepláče a spinká jako andílek. Podle Karpa chybí miminkům čtvrtý trimestr v děloze, místo toho jsou již venku na světě a neví si s tím rady, tak pláčou. Napodobením dělohy - jim známého prostředí, se nám je podaří zklidnit a učinit z nich ty nejšťastnější. A tak napodobujeme podle pěti zásad: zavinování, poloha bok nebo bříško, zvuky bílého šumu, houpání a sání.

Poslední novinkou v naší knihovně je knížka Olivera Jamese s názvem Jak ho nezku...t. Na tu se teprve chystám, ale už teď jsem moc zvědavá. James rozděluje matky do tří základních skupin na objímačky, organizátorky a fleximámy, podle něj potřebují děti do tří let věku pouze lásku milující dospělé osoby, která bude plnit všechny jejich potřeby.

Četly jste některou z těch knih? Co si o nich myslíte? Doporučíte mi ještě nějakou další, kterou by stálo za to nechat se inspirovat, a která nechybí ve vaší knihovně?



středa 18. září 2013

Látkové pleny, bude to pro mě?

U babičky na půdě se najde spousta pokladů a našel se tam i balík zánovních látkových plen. Stará dobrá klasika, takové ty poctivé, tlusté, co opravdu sají. Mamka mi je dokonce přeprala a vyžehlila a tak vyřádkované ve skříni, čekaly na Sárinku ještě dlouho před porodem.

Uplatnění jsem se rozhodně nebála, je to skvělá utěrka, hodí se mít jich vždy pár po ruce, zvlášť při kojení. Čím dál víc mě ale láká myšlenka využít je také na přebalování. Jak jsem psala už v minulých článcích, jsem trochu srab a bojím se spoléhat se na látkové pleny a především sama na sebe hned v šestinedělí. Ale myšlenka látkových plen se mi moc líbí, především z ekologických a i hygienických důvodů. Papírová plínka je prý ten nejhorší odpad, co se prakticky nedá rozložit, když si uvědomíte kolik se jich spotřebuje, je to až děsivé. Navíc si říkám, že ten přehnaný komfort co poskytují zadečku vašeho dítěte, které je pořád v suchu i když už se dvakrát počůralo, také nevede k ničemu dobrému. Jen vás to zhýčká a prckovi to spíš způsobí opruzeninu. To v látkové plíně se mokré necítí moc dobře, začne ječet a vy ho musíte hned přebalit, a tak je opravdu v suchu a opruzenina nemá šanci! To je aspoň moje teorie. Na praxi se chci zeptat zkušenějších maminek. Používá některá z vás látkové pleny? Jaké je vaše zkušenost?

Opravdu ráda bych do toho šla, ale váhám nad tím, zda použít svoje "staré" čtvercové pleny, nebo koupit něco modernějšího a jednoduššího pro látkování. Výběr už je opravdu široký a to mi to snad ještě více znesnadňuje. Jakou značku si mám vybrat, kolik toho nakoupit? Budu potřebovat ještě něco dalšího? Snažila jsem se v tom zorientovat a nakonec dala na doporučení kamarádek, ať to ještě na čas odložím. Sárinka se mi zdá i na ty nejmenší svrchní látkové kalhotky drobounká, takže než najdu to správné řešení přímo pro nás, bude lepší sžít se spolu a naučit se pořádně přebalovat nejdřív na těch papírových plenách. 

Tohle je moje prozatimní přebalovací výbava: jednorázové podložky, vlhčené ubrousky, čtvercové látkové pleny, Bepanthen na prevenci proti opruzeninám a zásoba papírových plen. Chybí mi něco?

PS: Uvítám jakékoliv nárory na téma látkové vs. papírové pleny! Sem s nimi!

čtvrtek 12. září 2013

Cesta domů

Porodnici v Podolí máme co by kamenem dohodil. Kuba si ze mě ještě před porodem dělal legraci, že bych klidně mohla jít pěšky až to začne, že se aspoň projdu. Ani cesta domů tedy netrvala nijak zvlášť dlouho, ale v tomhle případě to nebylo ani o té cestě samotné, jako o tom, co všechno pro mě znamenala a co jsem si uvědomila.

Hned po porodu jsem čekala záplavu euforie, ale spíš jsem měla trochu šok, koukala jsem na toho malého bezbranného človíčka a nemohla uvěřit tomu, že jsem to dokázala. Hele a ona se hýbe, sama dýchá - byl to pro mě takový zázrak, že jsem to nebyla schopná pochopit. Od chvíle kdy jsem jí dostala k sobě jsem to brala jako svůj největší úkol, který jsem v porodnici dostala. Dělala jsem všechno co mi řekli a přišla si jako za nějakým oparem. Byla jsem tam pod dohledem, kdykoliv jsem se mohla na něco zeptat, zavolat sestru, požádat o pomoc.

Většina našich návštěv se mě ptala, jaké to je mít dítě a já nechápala na co se mě to vlastně ptají. "Jo zatím dobrý, já si to asi ještě neuvědomuju..." Pomalu jsem začínala tušit, že to přijde asi až s příchodem domů, že až tehdy mi asi skutečně docvakne, že Sárinka je naše a bude s námi už na pořád. Že to není jen tady v porodnici, a že doma na to budeme sami, odpovědni za péči o ní a za její život.

A tak to také bylo, už od rána, kdy jsme se začali chystat domů jsem dojetím neudržela slzy. Když jsem sebe i Sárinku převlékla do civilu a sbalila tašky, bylo to všechno najednou tak zřetelné a jasné. My jdeme domů, my máme dceru! Jsme rodiče. Než Sáru Kuba uložil do autosedačky byla jsem už celá na měkko a totálně rozněžnělá. Můj pláč nešel utišit, přitom jsem byla strašně šťastná. Musím říct, že jsem nikdy nic tak intenzivního a dojemného nezažila.

Byl to zatím můj nejemotivnější zážitek vůbec, přivést si domů nový život. Mít pocit, že teď je z nás opravdová rodina, máma a táta. Milovat jí tak moc jak to jen jde a vědět, že ona je na nás maximálně závislá. S příchodem Sáry domů jsem poznala rizí mateřskou lásku, koukám se na to malé nevinné stvoření a vím, že bych pro ní udělala všechno na světě.

sobota 7. září 2013

Jak se rodí v Podolí

Sára Hnidáková
Porod je téma samo o sobě, pokud chcete vlastní miminko, nejede přes to vlak a musíte se s tím smířit. Jaké to ale je rodit? To se nedá popsat, to si prostě musí každá zažít sama. Navíc je to tak individuální, že i průběh a vnímání bolesti může být u každé ženy odlišné. No a jak jsem to prožívala já?

Začalo to celkem nevinně. Někdy v půl čtvrté ráno, teď už vím, že to byly "pouze" poslíčci, ale původně jsem si opravdu myslela, že to jsou kontrakce. Nad ránem jsme se vydali do porodnce v Podolí, kde mě napojili na monitor a řekli mi, že mi pravděpodobně voda nepraskla, jak jsem si myslela, a že tedy nerodím. Pro jistotu mě požádali, abych se po 2 hodinách vrátila na další kontrolu. Takže já nerodím? A ty bolesti, to je jako co? No tak jsme teda jeli domů, s tím, že se tam za dvě hodiny vrátíme. Při odjezdu nás nezapomněli informovat, že mají stop stav, a že kdybych náhodou opravdu začala rodit, ať jedeme rovnou na Bulovku nebo do Kladna, že oni jsou plní.

Jak jako plní? Ještě víc stresujte rodící ženskou, proč by ne! Já prostě budu rodit v Podolí, nezájem! "No, ale vy ještě nerodíte, paní Hnidáková, to jsou opravdu jen poslíčci," vrátili nás podruhé, po těch dvou hodinách. Cože? Jako fakt? A co ta bolest? To je jako co?

S pyšným tatínkem
Takže jsem totální hysterka! Dvakrát na planej poplach. Myslím, že v tom se to pohlo i s naším miminkem, když slyšela, že z maminky dělají v porodnici tak trochu blbce, rozhodla se, že jim to teda ukáže, jak já ještě nerodím a narvala to tam na plno. Když jsme jeli do porodnice potřetí, což bylo asi hodinku na to, co mi řekli, že dneska opravdu ještě rodit nebudu, porodila jsem jim málem ve vstupní hale. Nebo ta recepční si to aspoň myslela, když mě viděla a doktor si pro mě přišel až ke vchodu. Za 4 hodiny byla Sára na světě, šlo to tak rychle, že i když jsem nakonec epidurál chtěla, už mi ho nestihli dát. Čas je během porodu opravdu relativní. Zpětně mám pocit, že to celé na porodním sále trvalo tak odhadem hodinku a půl. Čas hrál roli i při našem příjezdu, protože už nás také nestihli přeposlat do jiné porodnice a rodila jsem tedy opravdu dle původního plánu v Podolí, kde se během dopoledne naštěstí trochu uvolnilo místo.

Sárinka před odchodem domů
Na porodnici jako takovou si rozhodně stěžovat nemůžu, měla jsem skvělou porodní asistentku, která mě neuvěřitelně motivovala a díky níž byl pro mě porod mnohem snažší. Největší oporou mi byl samozřejmě Kuba, který působil naprosto přirozeně a klidně. Celé to bylo hodně domácké, porodní sál vypadá skoro jako obývák, čekala jsem to prostředí více stresující. Zblblá z televizních seriálů jsem očekávala spoustu přístrojů, doktorů, hábitů, chirurgických nástrojů, ale nic z toho tam nebylo.

Chtěli jsme nadstandard, který se povedlo získat, i když v té vyšší cenové relaci, přesto jsem za něj byla strašně ráda, soukromí pro mě bylo k nezaplacení, navíc spolu s možností pobytu manžela na pokoji a neomezených návštěv. V šoku jsme byla také z té péče, všichni na mě byli moc milí, sestřičky, doktoři, uklízečky... měla jsem skoro pocit, že jsem někde na hotelu s nepřetržitou péčí, které se mi dostávalo skutečně nadmíru. Nenapadá mě opravdu nic, co bych mohla vytknout. Sárinka se skvěle adaptovala, a tak jsme šli domů hned v tom nejkratším možném termínu. A o cestě domů zase příště.

Sára Hnidáková se narodila dne 30. 8. 2013 v 16:01, vážila 3220g a měřila 51cm, oba rodiče zvládli porod bez větší fyzické i psychické újmy a těší se z přítomnosti nového člena rodiny. Všem babičkám, dědečkům, tetičkám a strýčkům moc děkují za návštěvy, dárky, gratulace i pořádné zapití. Sárinka bude opravdu zdarvá holčička! Děkujeme!