čtvrtek 12. září 2013

Cesta domů

Porodnici v Podolí máme co by kamenem dohodil. Kuba si ze mě ještě před porodem dělal legraci, že bych klidně mohla jít pěšky až to začne, že se aspoň projdu. Ani cesta domů tedy netrvala nijak zvlášť dlouho, ale v tomhle případě to nebylo ani o té cestě samotné, jako o tom, co všechno pro mě znamenala a co jsem si uvědomila.

Hned po porodu jsem čekala záplavu euforie, ale spíš jsem měla trochu šok, koukala jsem na toho malého bezbranného človíčka a nemohla uvěřit tomu, že jsem to dokázala. Hele a ona se hýbe, sama dýchá - byl to pro mě takový zázrak, že jsem to nebyla schopná pochopit. Od chvíle kdy jsem jí dostala k sobě jsem to brala jako svůj největší úkol, který jsem v porodnici dostala. Dělala jsem všechno co mi řekli a přišla si jako za nějakým oparem. Byla jsem tam pod dohledem, kdykoliv jsem se mohla na něco zeptat, zavolat sestru, požádat o pomoc.

Většina našich návštěv se mě ptala, jaké to je mít dítě a já nechápala na co se mě to vlastně ptají. "Jo zatím dobrý, já si to asi ještě neuvědomuju..." Pomalu jsem začínala tušit, že to přijde asi až s příchodem domů, že až tehdy mi asi skutečně docvakne, že Sárinka je naše a bude s námi už na pořád. Že to není jen tady v porodnici, a že doma na to budeme sami, odpovědni za péči o ní a za její život.

A tak to také bylo, už od rána, kdy jsme se začali chystat domů jsem dojetím neudržela slzy. Když jsem sebe i Sárinku převlékla do civilu a sbalila tašky, bylo to všechno najednou tak zřetelné a jasné. My jdeme domů, my máme dceru! Jsme rodiče. Než Sáru Kuba uložil do autosedačky byla jsem už celá na měkko a totálně rozněžnělá. Můj pláč nešel utišit, přitom jsem byla strašně šťastná. Musím říct, že jsem nikdy nic tak intenzivního a dojemného nezažila.

Byl to zatím můj nejemotivnější zážitek vůbec, přivést si domů nový život. Mít pocit, že teď je z nás opravdová rodina, máma a táta. Milovat jí tak moc jak to jen jde a vědět, že ona je na nás maximálně závislá. S příchodem Sáry domů jsem poznala rizí mateřskou lásku, koukám se na to malé nevinné stvoření a vím, že bych pro ní udělala všechno na světě.

1 komentář:

  1. Lelí moc krásně napsané. Z tvého článku je cítit jak to prožíváš a jak je to pro tebe všechno krásné - úplně mi to připomnělo mě samotnou jak jsem se cítila, když jsem přišla domů z porodnice. Přesně ten pocit, že najednou je to na ostro - už žádné sestry za rohem - jen já v roli matky a se vší zodpovědností. Taky jsem brečela a potom ještě mockrát (řekla bych, že jsem se proplakala šestinedělím), ale to k tomu patří. A tak plač Lelí a Sárinko, tobě ať se doma líbí! Těším se na další článek!

    OdpovědětVymazat