čtvrtek 26. září 2013

Miminko a pes

Jedna z nejčastjších otázek po tom, co jsme si Sáru přinesli domů z porodnice byla: "A co na to Amélka? Jak se chová? Nežárlí?" Všichni napjatě čekali na reakci mladé bulteriéří fenky, která od toho okamžiku přestala být středem naší pozornosti, včetně nás.

Nezklamala. Zato já byla naprosto v šoku, až takhle pozitivní reakci jsem nečekala. O tom, jak hezky se ke mě chovala v těhotenství jsem již psala v článku Pupek a pes a je pravda, že jsem očekávala spíše vřelé přijetí, ale že to bude až takovej mazec, jsem netušila.

Amélka je většinou jako tank, prožene se bytem jako tajfun a "svoje" lidi zuřivě vítá. Od našich kamarádů dostala postupně řadu přezdívek jako například: buldozer, drtikul, traverza, bouchačka. Po třech dnech kdy mě neviděla jsem čekala vášnivé vítání. Proto jsme raději do bytu přinesli nejdříve Sáru a až potom vpustili Amélku, s kterou jsem se šla přivítat na chodbu, s tím, že jí pak vezmu do ložnice, ukázat jí miminko.

Je to chytrej pes, všechno věděla, číšily z ní neuvěřitelně silné emoce, takový respekt. Bylo na ní vidět, že má strašnou radost, ale neběhala, neskákala, neštěkala, jako to dělá vždycky, jen vrtěla ocáskem, pomalu šla ke mě, oči se jí leskly štěstím, pokorně se krčila a čekala na pohlazení. Najednou byla na dotek měkká, hebká a totálně poddajná. Mohla jsem si s ní dělat co jsem chtěla. Okamžitě začala dokazovat pokoru tím, že si ke mě lehala a tiskla se. Trpělivě čekala na svolení, že může jít s námi do ložnice, čuchla si k nožičkám malé Sárinky, důležitě si sedla k postýlce a začala hlídat.

Před porodem jsme se báli, aby nehlídala až moc, aby bylo vůbec možné vzít jí ven s kočárkem a venčit holky společně. Ani v tomhle nezklamala, chodí klidně vedle kočárku, na ostatní psy občas varovně zavrčí, když nás míjejí, ale nestartuje po nich, není agresivní.

Automaticky se i nadále považuje za člena rodiny, i když už není všechna pozornost věnována jen jí. Samozřejmě se jí snažíme maximálně věnovat a na úkor Sáry ji nezanedbávat. Oplácí nám to tím, co je pro bulteriéry tak typické, klaunstvím. Když ten náš malý křikloun Sárinka spustí a není k utišení, my zoufale chodíme po bytě a začínáme být sakra nervózní, Amélka okamžitě přispěchá na pomoc, začne trdlačit, běhat, blbnout, prostě zachraňovat napjatou situaci. Nejde jinak než se začít smát. Když se vám ten kašpar začne plést pod nohy a myslí si, že je to to nejvtipnější a nejlepší, co pro vás mohla udělat.

S tím, že máme miminko se vyrovnala skvěle, jsem zvědavá jak se vyrovná s faktem, že i ona se brzy stane maminkou a už se moc těším, až budu psát článek Dítě a štěňata.

5 komentářů:

  1. krásný článek a i krásný blog! mám kamarádku, co si pořídila štěně, pak otěhotněla a vše zvládala na jedničku, byla to pro mne superžena :) a chlapečkovi nebyl ani rok a už si pořídila dalšího pejska, všichni spolu krásně vychází a je to pro mě vzorová rodinka ;)))

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný a pravdivý článek. Bulíček je ideální pes k dětem. Vím to z vlastní zkušenosti,jelikož máme dva.

    OdpovědětVymazat
  3. Mam dva buliky, holku a kluka a k nim jsme si poridili miminko. Pejsci jsou silenci a porad by si hrali a nechali se mucit od naseho syna :D Jsou kamaradi a to je dulezite. K nim mame jeste kocku a papouska a vsichni se snasi skvele. Bulici jsou k detem opravdu nejvhodnejsi, samozrejme zalezi na paniccich jak si je vychovaji, ale povahove jsou to mazlici a oddani psi.
    Zlatka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju všem za komentáře, malinko strach jsem z toho přeci jen měla, ale vyplatilo se jí důvěřovat. S tou výchovou u bulíků si myslím, že je to tak, že kolik lásky jim člověk dá, tolik jí bulíček vrátí zpět. Tohle je toho jasným důkazem.

    OdpovědětVymazat