úterý 31. prosince 2013

2013 - rok jejího narození

A je to tady, konec roku. Roku, který byl víc než silně emočně vypjatý. Podle čínského kalendáře končí rok hada až koncem ledna a je to rok plný velkých výkyvů. Nám přinesl rok 2013 to největší štěstí na světě, Sárinku. A co nám vzal? Minimálně klidné spaní, ale především kompletně překopal naše hodnoty a smysl života. A jaký byl měsíc po měsíci?

Leden
Už koncem prosince jsem měla tušení, ale pozitivní těhotenský test dostal Kuba až 4. ledna ke svým narozeninám. Náš 5 týdnů starý shluk buněk musel ještě o něco povyrůst, abych vůbec dostala těhotenskou průkazku a doktorka mi mohla těhotenství potvrdit. Zatím bylo pozitivní hlavně to, že budoucí miminko je tam, kde má být a nejedná se o mimoděložní těhotenství. Rozhodli jsme se počkat a tuhle dobrou zprávu si nechat zatím pro sebe, aspoň dokud to nebude jistější.

Únor
První kdo kromě nás o mém těhotenství věděl byl můj šéf Honzík, ani rodiče jsme zatím nechtěli plašit, kdyby to náhodou nevyšlo. Já však měla tak silné těhotenské nevolnosti, že jsem zhruba 3 týdny nebyla schopná ani dojít do práce. Z pohledu celého roku a těhotenství, byl únor jeden z nejnáročnějších měsíců.

Březen
Konec prvního trimestru přinesl tolik očekávaný velký ultrazvuk a genetiku, vše se ukázalo v pořádku. Takže na miminko se začala těšit celá rodina. Naštěstí výrazně ustoupila i nevolnost, takže jsem se mohla vrátit do práce. Bohužel pro změnu nastoupil únavový syndrom, skoro celý březen jsem se s manželem neviděla, protože když on vstával, já ještě spala, a když on přišel z práce, já už zase spala.

Duben
Je na čase užít si trochu legrace a na delší dobu si dopřát jednu z posledních dovolených ve dvou, říkala jsem si tou dobou, a tak jsme se vydali za sluncem a cestováním. O tom, jaké to je jet v pátém měsíci na Bali jsem se rozepsala zde.

Květen
Trochu vyděšená diagnózou cysty choroidálního plexu a větším množstvím plodové vody, cysty naštěstí zmizely a já byla pouze pod přísnějším lékařským dohledem.

Červen
Na to, aby ze mě byla máma, si ještě chvilku počkám, ale Máma na blogu, ze mě může být hned. Tak v červnu vznikl tenhle blog a já se stala hrdou ambasadorkou značky Bepanthen.

Červenec
Dovolená byla, ale co ještě nějaký výlet? Třeba Berlín? Tak jo, jedeme! A pak už žádnej stres a nástup na mateřskou. Žádnej stres? No to by bylo hezký, ale my musíme ještě nakupovat!

Srpen
Vedro, těhotná a neskutečný vedro, jsem jako velryba na suchu. Víc než obrovská, plná očekávání příchodu miminka. Termín mám až 4. září, ale nějak tuším, že to přijde dřív, nakonec to stihla ještě v srpnu. A jaký byl porod? No byl to porod!

Září
Všechno je jinak, je tu ona. Je nádherná, je naše, máme jí doma. Jsou z nás rodiče a já prožívám největší emoční zážitek vůbec. Je ze mě máma. Co jsem cítila, když jsme si jí dovezli domů jsem popsala v článku: Cesta domů.

Říjen
Mám narozeniny, a i když jsem zase o rok starší, mám radost, že se nemůžu ubránit pocitu, že jsem v čerstvých 28 letech mladá mamka. Určitě je spousta mladších, ale v době, kdy věk prvorodiček většinou přesahuje třicítku. Jsem ráda za to co mám, i když nespím, makám jako o život a snažím se zvládat roli matky na jedničku. Chci být supermáma a zároveň se nevzdat práce, tvořit, budovat, vydělávat a získávat obdiv a uznání okolí.

Listopad
Chci všechno, ničeho se nevzdat, být dokonalá, všechno zvládat a být ta nejvíc cool máma. Tvrdě narážím a pomalu se z toho začínám sbírat. Učím se říkat si o pomoc, odmítat práci, říkat lidem ne. Myslet víc na sebe. Určuju si priority, rovnám si hodnoty. Sárinka se na nás poprvé usmála.

Prosinec
Začínám víc relaxovat, toužím být dobrou mámou, věnovat se rodině, rekapituluju. Snažím se o návrat k přírodě a tak hodně jezdíme na chatu. Porovnávám Vánoce 2012 a ty letošní, první se Sárinkou. První jako skutečná rodina. Těším se na rok 2014 a na to co přinese. Přeji vám všem, ať jsou to jen samá pozitiva.

neděle 29. prosince 2013

Pohoda na chatě, klid a lenošení


První zatěžkávací zkouška pro budoucí cestování, první vícedenní výlet, první noc mimo domov, první velké balení a snaha naskládat všechno do auta. Obstáli jsme.

Vydali jsme se na chatu do Pece pod Sněžkou, která je naštěstí plně vybavená, přesto nás čekalo sbalit sebe, jídlo, psa a hlavně Sárinku. První tréninkový pokus jsme si dali ještě před Vánocemi, kdy jsme jeli na chatu péct cukroví. Takže když jsme vyráželi teď mezi svátky podruhé, už jsme věděli, co všechno je potřeba sbalit, a co můžeme s klidem nechat doma.
Improvizované místo na hraní a přebalovací pult

Nejdůležitější bylo sbalit Sárinku, mít dostatek oblečení a plínek, všechny potřeby a kosmetiku na koupání a přebalování včetně Bepanthen Care masti, na kterou nedám dopustit a hlavně nic nezapomenout. Vaničku jsme se rozhodli netahat a Sárinka se tak od té doby koupe ve velké vaně. Dost tuhle změnu ocenila, protože má dostatek prostoru k dovádění, kopání a cákání – koupání vyloženě miluje. Stejně tak jsme se rozhodli netahat s sebou postýlku, ani tu přenosnou, sehnali jsme malou matraci, která pasuje do korbičky od kočárku a Sárinka spí spokojeně vedle naší postele v sundané korbě. Horský vzduch dělá svoje a je to znát i na délce a hlavně tvrdosti jejího spánku, spí tu jako andílek.

S tetou Maky a Mili
Čeho jsme se naopak nevzdali bylo polohovací lehátko, abychom mohli mít Sárinku například v kuchyni na stole, když vaříme, nebo v obýváku při hraní společenských her. Jet s námi musela i Sárinčina oblíbená hračka, hrazdička s lesními zvířátky, kterou dostala ke svým tříměsíčninám. Dvakrát až třikrát denně jí minimálně na půlhodinky spolehlivě zabaví, navíc si v ní dokáže hrát úplně sama, což je velká výhoda, protože my se můžeme věnovat našemu programu, kvůli kterému jsme se na hory vydalali, lenošení.

Poptávali jsme se v rodině, zda s námi nechce tentokrát někdo vyrazit, abychom nelenošili sami, nakonec se k nám aspoň na jednu noc přidali Mili, Maky a Luky. Tetičky vzorně opečovávaly malou Sárinku a Lukyho si pro sebe ulovila Amča, která ho neustále terorizovala s házením hraček.

Původně byly v plánu i zimní radovánky, jako lyžování, stavění sněhuláka a možná i nějaké ta koulovačka, ale na rozdíl od naší první návštevy v Peci, kdy tu bylo krásně bílo, tentokrát po sněhu ani památky. Takže lenošení zdar, jdeme koukat na pohádky, číst knížky, chodit na procházky, cpát se dobrotama a povalovat se v teple vyhřáté chatičky.

První Sárinky návštěva v Peci, to tu byl ještě sníh

pondělí 23. prosince 2013

Už jsem dost cool? Už jsem supermáma?

Na mateřskou a péči o miminko jsem se těšila. Jak se to blížilo, začala jsem ale trochu nervóznět. A i když jsem to původně dělala především proto, že mi přišlo smysluplnější založit rodinu, než budovat kariéru, někde na té mé cestě za štěstím se stala chyba.

Tak moc jsem se bála, abych se nestala jednou z nich, bláznivých, společností opovrhovaných, matek na mateřské. Těch na které jsme v práci tolikrát cílili svá reklamní sdělení. Těch, kterým jsme se tolikrát posmívali... mají hlavu plnou svých mimísků, nakupují na bazárcích, svůj volný čas tráví soutěžením na fejsbůčku a obšťastňováním manžílků, vaří kečupový polívčičky a mateřský mlíko jim vymylo mozek. Můj strach, že se změním, byl tak silný, že jsem se opravdu změnila, ne však v šílenou matku posedlou svým dítětem, ale v šílenou supermatku, co zvládá naprosto všechno.

Moje teorie zněla jasně, nesmím podlehnout a plně se oddat pouze dítěti, musím mít i jiný zájem, koníčky, možná i nějakou práci... hlavně z toho nesmím zblbnout. Takže nakonec to vypadalo tak, že ač mi okolí říkalo, že bych měla hlavně odpočívat, vykašlat se na uklízení a práci, já jela jak motorová myš a přepálila jsem to na plný čáře. Byla jsem naprosto k nezastavení.

V noci se starám o Sáru sama, aby se manžel vyspal, když druhý den pracuje a potřebuje být fit. Vstanu, nesnídám, uspávám, uklízím, kojím, vzdělávám se, vařím, telefonuju, fotím, uklízím, uspávám - ale rychle ať už spí, protože mám zakázku na dortíky a musím je honem udělat, musím jít s malou ven, musím se najíst, musím sportovat, musím odepsat kamarádkám a být společenská, musíme do tý nový restaurace,, kam teď všichni chodí, musím poslat našim fotky, musím zase uklidit, musím vyřídit e-maily a telefony, musím napsat na blog, musím se vyspat... ale najednou to nejde... tělo začalo stávkovat. Musím, musím, musím... nic nemusím. To mi chtělo moje tělo říct. Pochopila jsem, až když jsem padla totálním vyčerpáním.

Uvědomila jsem si, že jsem si byla schopná vyčítat i to, když si na 10 minut sednu a nic nedělám, z mého života se vytratila radost. Zatáhla jsem do něj spoustu práce a poviností a taky výčitek. Pracuju a vyčítám si, že nejsem s malou, jsem se Sárinkou a vyčítám si, že nic nedělám, a hlavně, že to všechno nestihnu.

A je to tady, to čeho jsem se tak bála... už to nejsem já. Ve snaze se nezměnit, jsem se stala někým úplně jiným. Jsem šílenou supermámou, kterou sice všichni obdivují, ale která vlastně není šťastná, jen hodně unavená. Zvládám pracovat, starat se o domácnost, být manželkou, matkou, kamarádkou a hlavně všechno sama a bez pomoci, na to jsem byla až moc hrdá. Jsem báznivá workoholička, co si to mateřství ani za mák neužívá, jen se honí za tím, jak být co nejvíc cool a ničeho se nevzdat, o nic nikde nepřijít, být u všeho.

Když mi kamarádky řekly, že nechápou jak to všechno stíhám, místo abych zabrzdila, hrdě jsem si toho naložila ještě víc. A proč? Kdo ví, abych ukázala, že to zvládnu? Že si tu laťku můžu posunout ještě o něco výš? Že jsem lepší než ostatní? Že ze mě mateřství neudělá ťuťuňuňu matku? Kdyby mi nějaká z mých kamarádek odvyprávěla, co všechno od narození miminka dělala, a popsala by mi přitom můj vlastní život, řekla bych jí, že je magor. Protože já sama jsem se před narozením Sáry rozhodla upřednostnit rodinu nad práci a kariéru, ale najednou jsem to byla já, koho bych sama odsoudila. Bylo těžké podívat se na sebe očima druhých a připustit chybu.

Nechala jsem to zajít opravdu daleko, ale jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý. Tohle moje totální vyčerpání, které mě potkalo, a které definitivně vystavilo stopku vší té práci, mě naučilo velmi důležité věci, nemusím být supermáma. Ono totiž bohatě stačí být prostě "jen" máma, to samo o sobě je totiž dost super!

sobota 21. prosince 2013

Smrdí, smrdí, co to smrdí?


Nedávno se mě kamarádka, která má asi o měsíc starší miminko, syna Jonáška, ptala, jestli už Sára začala smrdět. Neponaučená z faktu, že ona má děťátko starší než já, a že možná ví víc než já, jsem nechápavě odvětila, že Sára teda smrdí od začátku.

Co je to opravdový smrad, jsem poznala zhruba 3 týdny na to, kolem Sárinky třetího měsíce. Upravilo se jí zažívání a ta bombička, kterou nás jednou denně obdaruje, ta teda stojí za to. Smrad, že by jeden... nechápu, kde se to v tom malinkatym tělíčku bere. Tímto jsme také oficiálně zahájili období, kdy vlhčené ubrousky nestačí a malej zloduch musí pod sprchu nebo do umyvadla. Teprve po omytí a osušení následuje naše klasika s Bepanthenem proti opruzeninám a čistá plínka.

Nebojte, fotkama vás trápit nebudu, i když pro pobavení naše a nejbližší rodiny jsme samozřejmě pár výživných pořídili. Není nic lepšího, než se těšit na fotky jediné vnučky a obdržet e-mailem bombičku :)

úterý 17. prosince 2013

Trochu jiné pečení


Každý rok zhruba 2 týdny před Štědrým dnem jezdíme na chatu do Pece péct vánoční cukroví. A protože jsme si loni touhle dobou na chatě kromě cukroví upekli i Sárinku, jela letos s námi.

Změnilo se hodně. Loni jsem pekla asi 12 druhů cukroví a obdarovala s ním půlku rodiny. Doma bylo naklizeno, všude vánoční výzdoba a nechyběl ani ručně dělaný adventní věnec. Letos jsem přemýšlela, zda se do toho pečení vůbec pouštět. Nakonec převládla touha po sladké vůni domácího cukroví a upíjení rumu při jeho výrobě.

Poprvé to nebylo o tom předvést se, trumfnout své vlastní loňské já a soustředit se na výsledek. Letos to bylo skutečně o radosti ze společně strávěného času. Tím, že jsme věděli, že nám bude Sárinka pomáhat, rozhodli jsme se zredukovat počet druhů pouze na dva. Linecké slepované domácí marmeládou od mamky, abychom si užili vykrajování (těsto jsem dostala už zadělané – díky mami!) a vosí úly, které Kuba prostě musí mít. Bez úlků nejsou u Hnidáků Vánoce.

Každý jsme se soustředili na výrobu jednoho druhu, trvalo nám to dvakrát tak dlouho než loni, ale užili jsme si u toho minimálně dvakrát tolik legrace. Navíc jsme oba měli velice speciálního pomocníka.

Změnili jsme se, Sára nás změnila, a jsem tomu hrozně ráda.