pondělí 23. prosince 2013

Už jsem dost cool? Už jsem supermáma?

Na mateřskou a péči o miminko jsem se těšila. Jak se to blížilo, začala jsem ale trochu nervóznět. A i když jsem to původně dělala především proto, že mi přišlo smysluplnější založit rodinu, než budovat kariéru, někde na té mé cestě za štěstím se stala chyba.

Tak moc jsem se bála, abych se nestala jednou z nich, bláznivých, společností opovrhovaných, matek na mateřské. Těch na které jsme v práci tolikrát cílili svá reklamní sdělení. Těch, kterým jsme se tolikrát posmívali... mají hlavu plnou svých mimísků, nakupují na bazárcích, svůj volný čas tráví soutěžením na fejsbůčku a obšťastňováním manžílků, vaří kečupový polívčičky a mateřský mlíko jim vymylo mozek. Můj strach, že se změním, byl tak silný, že jsem se opravdu změnila, ne však v šílenou matku posedlou svým dítětem, ale v šílenou supermatku, co zvládá naprosto všechno.

Moje teorie zněla jasně, nesmím podlehnout a plně se oddat pouze dítěti, musím mít i jiný zájem, koníčky, možná i nějakou práci... hlavně z toho nesmím zblbnout. Takže nakonec to vypadalo tak, že ač mi okolí říkalo, že bych měla hlavně odpočívat, vykašlat se na uklízení a práci, já jela jak motorová myš a přepálila jsem to na plný čáře. Byla jsem naprosto k nezastavení.

V noci se starám o Sáru sama, aby se manžel vyspal, když druhý den pracuje a potřebuje být fit. Vstanu, nesnídám, uspávám, uklízím, kojím, vzdělávám se, vařím, telefonuju, fotím, uklízím, uspávám - ale rychle ať už spí, protože mám zakázku na dortíky a musím je honem udělat, musím jít s malou ven, musím se najíst, musím sportovat, musím odepsat kamarádkám a být společenská, musíme do tý nový restaurace,, kam teď všichni chodí, musím poslat našim fotky, musím zase uklidit, musím vyřídit e-maily a telefony, musím napsat na blog, musím se vyspat... ale najednou to nejde... tělo začalo stávkovat. Musím, musím, musím... nic nemusím. To mi chtělo moje tělo říct. Pochopila jsem, až když jsem padla totálním vyčerpáním.

Uvědomila jsem si, že jsem si byla schopná vyčítat i to, když si na 10 minut sednu a nic nedělám, z mého života se vytratila radost. Zatáhla jsem do něj spoustu práce a poviností a taky výčitek. Pracuju a vyčítám si, že nejsem s malou, jsem se Sárinkou a vyčítám si, že nic nedělám, a hlavně, že to všechno nestihnu.

A je to tady, to čeho jsem se tak bála... už to nejsem já. Ve snaze se nezměnit, jsem se stala někým úplně jiným. Jsem šílenou supermámou, kterou sice všichni obdivují, ale která vlastně není šťastná, jen hodně unavená. Zvládám pracovat, starat se o domácnost, být manželkou, matkou, kamarádkou a hlavně všechno sama a bez pomoci, na to jsem byla až moc hrdá. Jsem báznivá workoholička, co si to mateřství ani za mák neužívá, jen se honí za tím, jak být co nejvíc cool a ničeho se nevzdat, o nic nikde nepřijít, být u všeho.

Když mi kamarádky řekly, že nechápou jak to všechno stíhám, místo abych zabrzdila, hrdě jsem si toho naložila ještě víc. A proč? Kdo ví, abych ukázala, že to zvládnu? Že si tu laťku můžu posunout ještě o něco výš? Že jsem lepší než ostatní? Že ze mě mateřství neudělá ťuťuňuňu matku? Kdyby mi nějaká z mých kamarádek odvyprávěla, co všechno od narození miminka dělala, a popsala by mi přitom můj vlastní život, řekla bych jí, že je magor. Protože já sama jsem se před narozením Sáry rozhodla upřednostnit rodinu nad práci a kariéru, ale najednou jsem to byla já, koho bych sama odsoudila. Bylo těžké podívat se na sebe očima druhých a připustit chybu.

Nechala jsem to zajít opravdu daleko, ale jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý. Tohle moje totální vyčerpání, které mě potkalo, a které definitivně vystavilo stopku vší té práci, mě naučilo velmi důležité věci, nemusím být supermáma. Ono totiž bohatě stačí být prostě "jen" máma, to samo o sobě je totiž dost super!

5 komentářů:

  1. Leni, Ty si už sama osebe super, bez ohľadu na to, čo robíš.
    Take it easy a sústreď sa na to, čo za to stojí.
    A na tej foto ste strašne zlaté!!;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Beo, moc děkuju, Amélka se těší, že se na nás přijdeš podívat, samozřejmě i já se Sárnkou, něco domluvíme v novém roce, jo?

      Vymazat
  2. Vyčerpání ti nepřeju, ale je super, že tě to přivedlo k sebereflexi. Já jsem se nikdy nesnažila zvládat toho moc, ale občas jsem si vyčítala právě to, že jsem "líná" a nesnažím se toho dělat víc. Teď už jsem ale i tohle hodila za hlavu a žije se mi líp. Když není navařeno, uklizeno, nechce se mi jít mezi lidi a snažit se být dokonalá, nic se přece neděje! Jediné, na co si vždycky najdu čas, je být s Bertíkem, mazlit se s ním a hrát si s ním. Ostatní není důležité:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Magdi, tvé komentáře, mě vždy moc potěší. Je to jak si napsala, stačí přestat se snažit být dokonala, ta spokojenost pak přijde sama. S tím vyčerpáním se to už lepší, minimálně v noci už zase můžu spát, a to je super. Jedna kamarádka mi říkala, že když se přitulíš k dítěti, tak ti tu energii, kterou věnuješ jeho péči zase vrátí. Takže myslím, že to děláš velice správně, beru si z tebe hned příklad!

      Vymazat
  3. Ahoj, Lelí! Na té poslední "nenastylované" fotce vypadáš naprosto šťastně a spokojeně, a většina Tvé "smečky" taky! Tak moc přeju, ať to tak je po většinu dne, a držím palce, aby pomyslné předsevzetí vydrželo a fungovalo! (uvidíme, jak se s tím za pár měsíců popereme u nás doma :-)) Krásný zbytek roku! L.

    OdpovědětVymazat