pátek 14. března 2014

Letadlem s miminkem

Letět s miminkem nebo ne? V kolika měsících a jak dlouhý zvládne let? Neměli bychom raději sedět doma na zadku a nepřidělávat si zbytečně stresové situace? Bude nám to stát za to? A co když celý let probrečí? Sneseme ty nenávistné pohledy spolucestujících a především vlastní výčitky svědomí, že tohle způsobujeme vlastnímu dítěti?

My to zvládli! Rozhodnutí letět s půlroční Sárinkou rozhodně nelituju. Vybrali jsme na poprvé kratší let, cesta Praha - Nice trvala 1 hodinu a 45 minut. Časově nám to vyšlo krásně, Sárinka byla vzhůru, čilá a připravená objevovat kouzlo cestování letadlem.

Létání s dětmi do dvou let věku má bezespornou výhodu v tom, že letenky jsou pro miminka zdarma. Sice nemají vlastní místo, sedí vám na klíně, ale personál letadla se vám to snaží maximálně zpříjemnit, aspoň my máme takovou zkušenost. Po usazení všech pasažérů, nám přišla letuška oznámit, že pro nás vyšetřili místo v přední části letadla, takže jsme Sáru mohli nechat během letu ležet mezi námi. Což se jí  náramně líbilo a bylo to i praktické kvůli přebalování. I během letu k nám byli všichni maximálně milí a pozorní. Nehledě na to, že dítě je vaše vstupenka k nástupu do letadla jako první.

Největší strach jsem měla přirozeně ze vzletu a z přistání kvůli změně tlaku. Miminka nesnáší zaléhání uší zrovna dobře a neumí si sami pomoci vyrovnáním tlaku. Ještě před cestou jsem zjistila, že by bylo dobré donutit Sáru v tuhle chvíli pít, že tím jak bude polykat se tlak vyrovná. No bohužel vůbec nechtěla, přesto jsme najednou byli ve vzduchu a Sára ani nepípnula. Neměla čas řešit nějaký přetlak, musela koukat z okýnka, sápat se na servisní stolek uchycený na sedadle pře námi, hrát si s bezpečnostním pásem... tolik nových vjemů. Rychle jsme pochopili, že naším úkolem bude zabavit jí a pak budeme mít vyhráno. Celkem se nám to i dařilo a musím říct, že to byl můj první let, kdy jsem se za celu dobu ani chvilku nenudila a opravdu mi to hrozně rychle uteklo.

Samozřejmě to nebyla zas až taková idylka a trochu drama jsme si taky užili. Sára byla ke konci letu už opravdu unavená a ve chvíli kdy by to nejraději zabalila a usnula, jsme jí museli posadit na klín a připoutat na přistání. Začala se vztekat a nešla utišit, do toho jsme začali klesat a opět se měnil tlak, tentokrát už se nám jí kvůli únavě rozptýlit nepodařilo, pít opět nechtěla a tak jsme zažili zhruba 5 minut vytrvalého hysterického řevu. V tu chvíli jsem opravdu litovala, že jsme nezůstali doma a vyčítala si, že jsem tohle naší malé holčičce způsobila. Ještě než jsme ale sedli, Sára z ničeho nic usnula. Byla tak vyčerpaná, že to zabalila ještě před přistáním a v polosedu. A protože jsme seděli úplně vepředu, všichni měli možnost se při výstupu podívat na to dítě, které ječelo na celé latadlo a taky na jeho rodiče, že? Když ale viděli sladkou spící Sárinku u mě na klíně, většina se na nás jen soucitně usnála.

Přežili jsme to, jsem na nás hrdá, na všechny. A finálně opravdu nelituju, nedělám si totiž iluze, že podobný záchvat by Sára nedostala, i kdybychom zůstali doma. Zas taková katastrofa to nebyla, pár už jsme jich takových zažili a věřím, že asi ještě zažijeme. Za ten pobyt u moře, změnu ovzduší a odpočinek to stojí... No, ještě nás čeká let zpátky, uvidíme, jak budu mluvit pak.




Žádné komentáře:

Okomentovat