sobota 21. února 2015

Máma za volantem a ještě k tomu blond

Řidičák mám přes deset let, pořád jsem ale měla takový ten pocit, že jsem začátečník. Jseš jen nevyježděná, říkal mi Kuba, musíš víc jezdit, řídit v kuse. A já mu nevěřila...  když mě se nechce, jeď ty... pokud to nebylo opravdu nutné, neřídila jsem. Považovala jsem se za klasického svátečního řidiče, který jezdí jen své projeté trasy, které zná a do ničeho nového se nežene. Sama sobě jsem nevěřila. Za volantem jsem se necítila dobře, nervózní a ustrašená.

Všechno se zlomilo, loni v květnu, když si Kuba urval achillovku a já řídit prostě musela. Ze začátku to bylo dost náročné, ale musela jsem, navíc sama. Což se ukázalo jako daleko lepší varianta, pokud máte někoho vedle sebe, máte tendenci na něj spoléhat, že vám řekne, kudy teď jeď, jestli máte přednost, že si máte přeřadit... když jedete sama, musíte spoléhat jen sama na sebe. A najednou to opravdu začalo fungovat, já se přestala bát a dorazilo dokonce i řidičské sebevědomí. Teď už je mi jedno kam pojedu a jestli tu cestu znám. Je mi fuk když mi na křižovatce chcípne motor a nervózní řidič za mnou má potřebu na mě troubit. Dokonce jsem už vypustila z pusy pár nepublikovatelných výrazů na adresu řidičů, kteří mě berou zprava a dělají myšky. 

S větší frekvencí řízení a s větším autem, které bylo pro naše potřeby již nutné, mě neminuly ani drobné incidenty. Řídit už se nebojím, to ale neznamená, že je ze mě řidič profesionál a nedělám chyby. Jsem zbrklá a nepozorná - jsem máma za volantem, většinou mám v autě dítě a psa. Dítě řve, pes stojí v kufru na zadních a štěká z okýnka na chodce - zkuste se soustředit. A pak, všechno se zdá být super, Sára v klidu, Amélka spí a já chci zaparkovat s tou naší mega dinosauří károu (rozumněj Seat Alhambra) na mini místečku v podzemní garáži - dost si nenajedu, jsem blízko sloupu, nemůžu se tam vejít, zkouším to vypepšit, couvám, řadím, popojíždím a jsem čím dál blíž tomu sloupu... proč jsem si víc nenajela? Proč na mě všichni na parkovišti teď koukají? Sára začala brečet... co mám dělat? No tak nejde to jinak, musím vyjet, ale jsem už tak blízko, že slyším jak dřu zadní dveře o sloup. Do pr... Proč jsem sem vůbec jezdila? Co jsem si myslela? Moje sebevědomí na bodu mrazu. 

Kuba mě vytrestal nejvíc jak mohl, jen se zasmál a řekl, že je rád, že jsme nekoupili dražší auto. Sama jsem věděla, že mám průšvih, nepotřebovala jsem, aby mi nadával ještě vlastní manžel, neudělal to a já se o to víc styděla. Myslím, že to, že si mám najíždět, si teď už budu opravdu pamatovat. Asi týden mi trvalo, než jsem se znovu odvážila parkovat mezi dvě auta, ale tentokrát už to bylo na jedničku. 

Zbrklá budu ale už asi navždycky, nechci se na to vymlouvat, ale jako máma mám v hlavě pořád tolik věcí, které musím řešit, že to pomatení a nekoordinovanost k tomu asi patří. Na druhou stranu, mám díky tomu i jednu fajn příhodu.

Byla jsem venčit Sáru a Amélku v Braníku na louce u vody, jezdím tam často, naložím je do auta, vypustím na vzduch a za dvě hodinky jedeme domů. Na křižovatce mi ještě stihne spadnout červená. Za mnou zastaví auto, kouknu do zrcátka a vidím, že spolujezdec vystupuje. Kouká na mě, baví se s řidičem, ukazuje a fakt jde ke mě.... ježiši, kde se to auto zamyká! Co mi chce? Panikařím... nechápu... ježiš ale nevypadá jako vrah, mladej, slušně oblečenej... o co mu jde? A najednou vidím jak sahá na střechu našeho auta, sundavá můj termohrnek s kafem a podává mi ho. Se záchvatem smíchu otevírám dveře, beru si hrnek a děkuju. Děkuju jemu a děkuju, za celý tenhle milý zážitek. Tohle je přesně ta situace... kdyby mi někdo vyprávěl, že se mu tohle stalo třeba v San Franciscu (máme tam kamarády a z vlastní zkušenosti vím, že tam se na sebe lidí usmívají a chovají se k sobě hezky, nikdo na nikoho netroubí a nenadává), řekla bych to klasické, "tohle by se u nás nestalo" - ale stalo, a stalo se to mě, jela jsem asi 200 metrů s termohrnkem na střeše a když jsem zastavila na červené, tomu člověku za mnou stálo za to vystoupit z auta a hrnek mi podat. Měla jsem takovou radost. On si sice musel myslet, že jsem úplně mimo, ale kromě blond barvy vlasů mě snad opravdu omlouvalo i to, že jsem do auta musela v jeden okamžik dostat pobíhající dítě a psa. A jeho to vlastně taky pobavilo, když mi podával ten hrnek, smáli jsme se oba. 

A závěr? Jsem ráda, že řídím a můžu mít vlastní zkušenosti a historky ze světa za volantem. Pokud patříte mezi nervózní a uspěchané řidiče, prosím zkuste občas zpomalit a užít si radost z jízdy. Z toho, že i ta cesta, může být cíl.

čtvrtek 12. února 2015

První víkendové odloučení

Příležitost na sebe nedala dlouho čekat, v duchu mého rozhodnutí trávit spolu (jen my dva) s manželem více času, jsme prchli na Lipno.

Mým rodičům ještě jednou děkujeme za skvělý dárek, včetně hlídání Sárinky a Amélky. Poprvé po roce a půl jsme odjeli na víc než jednu noc a bylo to... no zvláštní, rozhodně potřebné a ve finále i dost úžasné.

Popravdě jsem se na ten wellness víkend dost těšila, čím víc se to blížilo, tím víc mi tuhnul úsměv a bála jsem se, že to budu já komu se bude nejvíc stýskat. Oprávněně. Vlastně možná ne, možná se opravdu stýskalo víc Sárince, jenže ne po nás, ale po Amče. Sárinka zůstala doma ve svém prostředí s babí a Amélka jela na dovču na venkov, zkontrolovat jak se daří slepičkám. Sárinka to nemohla pochopit. Amélka odjela o den dřív než jsme jeli my, takže jsme měli jedinečnou příležitost vidět, jak odloučení od milovaného "hafí" Sára vůbec nezvládá. Chodila z pokoje do pokoje, hledala jí, pořád tázavě říkala "hafí" a nakonec si do pelíšku nastěhovala aspoň plastovou náhradnici.

Já měla největší krizi asi hned první den, v pátek odpoledne jsme dorazili na hotel, ubytovali se a rovnou jsme šli vyzkoušet bazén a vířivku, při pohledu na dětské brouzdaliště a hromadu radujících se dětí v něm se mi udělalo až úzko. Ani na večeři to nebylo lepší, všude spousta i mladších dětí, dětské židličky, herničky a dětský koutek... tady by se Sárince líbilo. Proč jsme jí vlastně nevzali s sebou? To je nám vážně tolik na obtíž? Jsem příšerná máma, proč jsme nejeli všichni?

Ráno moudřejší večera, řekla jsem si a chtěla jsem své nepříjemné pocity zaspat. Usnula jsem asi v půl desáté a spala jsem neuvěřitelných jedenáct hodin, následovala hodinová snídaně a odjezd na sjezdovku. Skiareál Lipno je rodinné středisko a hned u první lanovky narazíte na krásný dětský park. To už mě naštěstí zas tak netrápilo, protože na lyže je Sára ještě opravdu malá, naopak jsem měla radost, že jsem si uložila v hlavě informaci, že tady bychom jí mohli příští rok začít učit. S čistou hlavou jsme si užili krásné 3 hodiny na sjezdovce, Kuba se na těch loučkách asi trochu nudil, mě volnější tempo naprosto vyhovovalo. Následoval pozdní oběd a přesun zpět do hotelu na masáže. Kuba si dal jak jinak, než sportovní a já hodinku a půl na masáži se zábalem z mořských řas... a tam mi došlo, že tohle by už se Sárou absolvovat nešlo.

V tu chvíli jsem se maximálně uvolnila a užívala si klid, pohodu... relaxaci. To vědomí, že celý den děláme něco, co bychom si nemohli dopřát, kdyby Sára jela s námi, mě strašně uklidňovalo. Jako bych našla pro naše rozhodnutí ospravedlnění.

Po večeři jsme se chystali do saunového světa, ale nakonec jsme to vzdali, řekli jsme si, že ani s tou relaxací není potřeba to přehánět a po krátké procházce jsme si zalezli s lahví šáňa na pokoj.

Myslím, že je jasné, že ráno jsem se už nemohla dočkat a před Prahou jsem si připadala jako malá holčička, co ví, že za dveřmi je vánoční stromeček a pod ním kupa dárků. Tak moc jsem se na ní těšila, i na tu druhou. Celá rodina zase pěkně pohromadě. Rodiče odpočatí, dítě a pes vyřádění, jen prarodiče asi večer padli vyčerpáním.

Sečteno, podtrženo si myslím, že občasné odloučení je fajn pro všechny zůčastněné a může jedině prospět.

PS: Amélce jsme volali jen jednou v sobotu, Sárince asi šestkrát v pravidelných intervalech

neděle 1. února 2015

My nejsme jenom rodina, jsme to taky ještě pořád i jen my dva

Víte jak je to s předsevzetími, že? Hádejte dvakrát jaké jsem si dala já ohledně svého blogu? Ano, že budu psát častěji a víc se mu věnovat, vždyť mě to tak baví, tak proč ne? Možná proto, že mě taky baví spousta dalších věcí a neumím si ještě pořád moc dobře organizovat čas a stanovovat priority. Tedy kromě té hlavní. Ta je jasná.
Sárinka vždy na prvním místě
Vytížená matka, ještě, že má Bepanthen
Sárinka je na prvním místě, až si říkám, jestli opravdu potřebuje tolik mé pozornosti. A zda by nebylo na čase začít se také soustředit více na náš společný čas s Kubou. Celkem dobře jsme se za ten rok a půl naučili, že potřebujeme každý čas sám pro sebe. Já už vím, že nejsem jediná, kdo se dokáže o Sáru postarat, a že odpočinek, i když třeba ten aktivní je potřeba.

Možná si budete ťukat na čelo, ale poslední měsíc jsem chodila trochu víc odpočívat do práce. Znáte to, když děláte něco, co vás baví a zapomenete na čas a prostor? A tak se stalo, že jsem opravdu chodila do práce odpočívat a trávit tam i ten svůj čas pro sebe, bez Sárinky... ale také bez manžela. Kuba bez nás chodí na kolo a když minulý víkend odjel s Honzou na lyže, já si uvědomila, že je opravdu skvělé, být chvilku jeden bez druhého. Umět načerpat energii každý zvlášť a podělit se o péči o naší dceru, prostřídat se... ale nebylo by ještě skvělejší, kdybychom si přestali myslet, že to jen my se o ní dokážeme postarat, nechali jí užít si babičku a po roce a půl vyrazili někam jen sami dva?

A teď nemyslím jít na veřeči nebo do kina, ale dokázat odjet třeba na víkend. Vypnout. Odpočinout si. Být zase na chvilku jen my dva. Podotýkám, že víkend je zatím asi moje maximum, co si dokážu bez Sárinky představit, ale jsem připravená začít trénovat.

Takže po prvním měsíci nefungování mého novoročního předsevzetí pro rok 2015, mám nové předsevzetí. A nebude platit jen do konce roku, ale budeme se snažit, aby to tak od teď prostě bylo... abychom fungovali nejen jako rodina a rodiče, ale také jako manželé a partneři a uměli jsme se věnovat jeden druhému.
Můj odpočinek v práci, pojďte, naplánujeme si pětiletku :)

Můj manžel už se vypracoval, hory si dal jako pánskou jízdu s Honzou

Photo by Honza Martinec