sobota 21. února 2015

Máma za volantem a ještě k tomu blond

Řidičák mám přes deset let, pořád jsem ale měla takový ten pocit, že jsem začátečník. Jseš jen nevyježděná, říkal mi Kuba, musíš víc jezdit, řídit v kuse. A já mu nevěřila...  když mě se nechce, jeď ty... pokud to nebylo opravdu nutné, neřídila jsem. Považovala jsem se za klasického svátečního řidiče, který jezdí jen své projeté trasy, které zná a do ničeho nového se nežene. Sama sobě jsem nevěřila. Za volantem jsem se necítila dobře, nervózní a ustrašená.

Všechno se zlomilo, loni v květnu, když si Kuba urval achillovku a já řídit prostě musela. Ze začátku to bylo dost náročné, ale musela jsem, navíc sama. Což se ukázalo jako daleko lepší varianta, pokud máte někoho vedle sebe, máte tendenci na něj spoléhat, že vám řekne, kudy teď jeď, jestli máte přednost, že si máte přeřadit... když jedete sama, musíte spoléhat jen sama na sebe. A najednou to opravdu začalo fungovat, já se přestala bát a dorazilo dokonce i řidičské sebevědomí. Teď už je mi jedno kam pojedu a jestli tu cestu znám. Je mi fuk když mi na křižovatce chcípne motor a nervózní řidič za mnou má potřebu na mě troubit. Dokonce jsem už vypustila z pusy pár nepublikovatelných výrazů na adresu řidičů, kteří mě berou zprava a dělají myšky. 

S větší frekvencí řízení a s větším autem, které bylo pro naše potřeby již nutné, mě neminuly ani drobné incidenty. Řídit už se nebojím, to ale neznamená, že je ze mě řidič profesionál a nedělám chyby. Jsem zbrklá a nepozorná - jsem máma za volantem, většinou mám v autě dítě a psa. Dítě řve, pes stojí v kufru na zadních a štěká z okýnka na chodce - zkuste se soustředit. A pak, všechno se zdá být super, Sára v klidu, Amélka spí a já chci zaparkovat s tou naší mega dinosauří károu (rozumněj Seat Alhambra) na mini místečku v podzemní garáži - dost si nenajedu, jsem blízko sloupu, nemůžu se tam vejít, zkouším to vypepšit, couvám, řadím, popojíždím a jsem čím dál blíž tomu sloupu... proč jsem si víc nenajela? Proč na mě všichni na parkovišti teď koukají? Sára začala brečet... co mám dělat? No tak nejde to jinak, musím vyjet, ale jsem už tak blízko, že slyším jak dřu zadní dveře o sloup. Do pr... Proč jsem sem vůbec jezdila? Co jsem si myslela? Moje sebevědomí na bodu mrazu. 

Kuba mě vytrestal nejvíc jak mohl, jen se zasmál a řekl, že je rád, že jsme nekoupili dražší auto. Sama jsem věděla, že mám průšvih, nepotřebovala jsem, aby mi nadával ještě vlastní manžel, neudělal to a já se o to víc styděla. Myslím, že to, že si mám najíždět, si teď už budu opravdu pamatovat. Asi týden mi trvalo, než jsem se znovu odvážila parkovat mezi dvě auta, ale tentokrát už to bylo na jedničku. 

Zbrklá budu ale už asi navždycky, nechci se na to vymlouvat, ale jako máma mám v hlavě pořád tolik věcí, které musím řešit, že to pomatení a nekoordinovanost k tomu asi patří. Na druhou stranu, mám díky tomu i jednu fajn příhodu.

Byla jsem venčit Sáru a Amélku v Braníku na louce u vody, jezdím tam často, naložím je do auta, vypustím na vzduch a za dvě hodinky jedeme domů. Na křižovatce mi ještě stihne spadnout červená. Za mnou zastaví auto, kouknu do zrcátka a vidím, že spolujezdec vystupuje. Kouká na mě, baví se s řidičem, ukazuje a fakt jde ke mě.... ježiši, kde se to auto zamyká! Co mi chce? Panikařím... nechápu... ježiš ale nevypadá jako vrah, mladej, slušně oblečenej... o co mu jde? A najednou vidím jak sahá na střechu našeho auta, sundavá můj termohrnek s kafem a podává mi ho. Se záchvatem smíchu otevírám dveře, beru si hrnek a děkuju. Děkuju jemu a děkuju, za celý tenhle milý zážitek. Tohle je přesně ta situace... kdyby mi někdo vyprávěl, že se mu tohle stalo třeba v San Franciscu (máme tam kamarády a z vlastní zkušenosti vím, že tam se na sebe lidí usmívají a chovají se k sobě hezky, nikdo na nikoho netroubí a nenadává), řekla bych to klasické, "tohle by se u nás nestalo" - ale stalo, a stalo se to mě, jela jsem asi 200 metrů s termohrnkem na střeše a když jsem zastavila na červené, tomu člověku za mnou stálo za to vystoupit z auta a hrnek mi podat. Měla jsem takovou radost. On si sice musel myslet, že jsem úplně mimo, ale kromě blond barvy vlasů mě snad opravdu omlouvalo i to, že jsem do auta musela v jeden okamžik dostat pobíhající dítě a psa. A jeho to vlastně taky pobavilo, když mi podával ten hrnek, smáli jsme se oba. 

A závěr? Jsem ráda, že řídím a můžu mít vlastní zkušenosti a historky ze světa za volantem. Pokud patříte mezi nervózní a uspěchané řidiče, prosím zkuste občas zpomalit a užít si radost z jízdy. Z toho, že i ta cesta, může být cíl.

1 komentář:

  1. :D:D tak to je pěkná historka :D divím se, že ten hrnek nespadl ze střechy. :D To já jsem byla s přítelem nakupovat v ikei a měla jsem plné ruce věcí do bytu. Chtěla jsem si otevřít dveře od auta a tak jsem položila krabici vedle auta. Něco jsem naložila na zadní sedačku a pak si nastoupila. A zrovna když jsme chtěli jet, tak za námi přišel hodný pán a řekl nám, že ještě máme krabici vedle auta. :D Ještě, že nám to řekl,protože bych si na to vzpomněla určitě až doma, že mi něco chybí a to by už bylo pozdě. :D

    OdpovědětVymazat