čtvrtek 12. února 2015

První víkendové odloučení

Příležitost na sebe nedala dlouho čekat, v duchu mého rozhodnutí trávit spolu (jen my dva) s manželem více času, jsme prchli na Lipno.

Mým rodičům ještě jednou děkujeme za skvělý dárek, včetně hlídání Sárinky a Amélky. Poprvé po roce a půl jsme odjeli na víc než jednu noc a bylo to... no zvláštní, rozhodně potřebné a ve finále i dost úžasné.

Popravdě jsem se na ten wellness víkend dost těšila, čím víc se to blížilo, tím víc mi tuhnul úsměv a bála jsem se, že to budu já komu se bude nejvíc stýskat. Oprávněně. Vlastně možná ne, možná se opravdu stýskalo víc Sárince, jenže ne po nás, ale po Amče. Sárinka zůstala doma ve svém prostředí s babí a Amélka jela na dovču na venkov, zkontrolovat jak se daří slepičkám. Sárinka to nemohla pochopit. Amélka odjela o den dřív než jsme jeli my, takže jsme měli jedinečnou příležitost vidět, jak odloučení od milovaného "hafí" Sára vůbec nezvládá. Chodila z pokoje do pokoje, hledala jí, pořád tázavě říkala "hafí" a nakonec si do pelíšku nastěhovala aspoň plastovou náhradnici.

Já měla největší krizi asi hned první den, v pátek odpoledne jsme dorazili na hotel, ubytovali se a rovnou jsme šli vyzkoušet bazén a vířivku, při pohledu na dětské brouzdaliště a hromadu radujících se dětí v něm se mi udělalo až úzko. Ani na večeři to nebylo lepší, všude spousta i mladších dětí, dětské židličky, herničky a dětský koutek... tady by se Sárince líbilo. Proč jsme jí vlastně nevzali s sebou? To je nám vážně tolik na obtíž? Jsem příšerná máma, proč jsme nejeli všichni?

Ráno moudřejší večera, řekla jsem si a chtěla jsem své nepříjemné pocity zaspat. Usnula jsem asi v půl desáté a spala jsem neuvěřitelných jedenáct hodin, následovala hodinová snídaně a odjezd na sjezdovku. Skiareál Lipno je rodinné středisko a hned u první lanovky narazíte na krásný dětský park. To už mě naštěstí zas tak netrápilo, protože na lyže je Sára ještě opravdu malá, naopak jsem měla radost, že jsem si uložila v hlavě informaci, že tady bychom jí mohli příští rok začít učit. S čistou hlavou jsme si užili krásné 3 hodiny na sjezdovce, Kuba se na těch loučkách asi trochu nudil, mě volnější tempo naprosto vyhovovalo. Následoval pozdní oběd a přesun zpět do hotelu na masáže. Kuba si dal jak jinak, než sportovní a já hodinku a půl na masáži se zábalem z mořských řas... a tam mi došlo, že tohle by už se Sárou absolvovat nešlo.

V tu chvíli jsem se maximálně uvolnila a užívala si klid, pohodu... relaxaci. To vědomí, že celý den děláme něco, co bychom si nemohli dopřát, kdyby Sára jela s námi, mě strašně uklidňovalo. Jako bych našla pro naše rozhodnutí ospravedlnění.

Po večeři jsme se chystali do saunového světa, ale nakonec jsme to vzdali, řekli jsme si, že ani s tou relaxací není potřeba to přehánět a po krátké procházce jsme si zalezli s lahví šáňa na pokoj.

Myslím, že je jasné, že ráno jsem se už nemohla dočkat a před Prahou jsem si připadala jako malá holčička, co ví, že za dveřmi je vánoční stromeček a pod ním kupa dárků. Tak moc jsem se na ní těšila, i na tu druhou. Celá rodina zase pěkně pohromadě. Rodiče odpočatí, dítě a pes vyřádění, jen prarodiče asi večer padli vyčerpáním.

Sečteno, podtrženo si myslím, že občasné odloučení je fajn pro všechny zůčastněné a může jedině prospět.

PS: Amélce jsme volali jen jednou v sobotu, Sárince asi šestkrát v pravidelných intervalech

2 komentáře:

  1. Měla jsem stejné pocity víkend před vámi, kdy jsme odjeli do Berlína bez Járy a psů. Tam jsem si to maximálně užívala, protože několikahodinové courání po městě by asi s Járou ani se psy nebylo moc možné.
    A když jsme se pak v neděli večer sešli všichni doma, říkala jsem si večer v posteli, že to bylo fajn, ale že jsem ráda, že už jsme zase hezky všichni pohromadě a je nás plný byt :)

    OdpovědětVymazat
  2. Musím přiznat, že já to tak neprožívám. Třeba se mi po dětech stýská, ale tak nějak jsem dospěla k tomu, že je opravdu nutné, abychom se jednou za čas věnovali s partnerem jen jeden druhému ... :)

    OdpovědětVymazat