pátek 28. srpna 2015

Dva roky, které nám změnily život

Dva roky jsou strašně dlouhá doba, nemyslíte? S mimčem vám to ale uteče, ani nevíte jak, všichni to říkají. Když se ten prcek narodí a vy nespíte, kojíte po 2 hodinách, nestíháte, a tak nějak prostě jen jedete na manuál, máte naopak pocit, že to nikdy neskončí. Tak jaké pak, že to utíká... a najednou jí jsou dva roky.

Takhle se to opravdu může zdát jako neuvěřitelný skok, ale pak si sednu, a po tom co jsem jí uspala, si udělám odpolední kávu a vzpomínám, co všechno už jsme spolu za ty dva roky zažili, my všichni, celá naše rodina. První zoubek, první mrkvičku, první nejisté krůčky, první horečku, první velký strach, první pocit, že za ní položím svůj život... první narozeniny. Spoustu dobrého i zlého, všeho co, život přinesl.

A nebylo toho málo. Na den, kdy přišla na svět se zapomenout nedá, ale překvapivě musím přiznat, že průběh porodu už mám tak trochu v mlze. Asi se začínám otrkávat. Přijde mi, že ta bolest přeci nemohla být tak strašná, že to šestinedělí přece také netrvalo tak dlouho a hlavně mi to připadá tak nějak, už strašně dávno a přesto zároveň jako by to bylo včera. Ale to bude asi opravdu tím, jak hodně se to miminko změnilo od té chvíle, kdy jsem jí poprvé spatřila, tak krásnou, tu nejkrásnější na světě.

A jaká tedy je Sárinka dvouletá?

Od malička ji s sebou taháme všude možně, na víkend, na chatu, na dovolenou, na závody. Cestování má v krvi, pokud jsme delší čas na jednom místě, začne za námi chodit a tázavě říkat, pá pá, pápá. Nejradši je venku a objevuje svět, i když teď si dokáže hrát třeba i hodinku v kuse sama v pokojíčku, když si skládá kostky, přendavá magnety, přerovnává korálky nebo prohlíží knížky. Nejvíc jí ale baví vody, přelévání ze skleničky do skleničky, vylít vodu na podlahu a pak se v ní cachtat nožičkama

Začíná cíleně zlobit, provokovat nás, laškovat. Skáče na posteli na gauči na gymnastickém míči, visí hlavou dolu z křesla, leze na stůl, krmí psa 10x denně. Je paličatá a umíněná, nejspíš po mě. Vždycky mi ale umí zvednout náladu, když jen tak přijde, obejme mě, pohladí mě po vlasech, řekne "malá mamí" a dá mi pusinku.

Mám na krajíčku, když si vzpomenu, co všechno se naučila za ten druhý rok a jaký udělala pokrok. První rok jejího života, byl skutečně velký, všechno bylo poprvé. A tak když jsme oslavili první narozeniny, myslela jsem si, že ty druhé a ty další a další.... že už to asi nebudu tak moc prožívat. Omyl.

Je to úplně stejné jako s nákupy, když se donutím koupit si pro sebe aspoň jednu věc je to úspěch, domů většinou přijdu s taškami plnými dětského oblečení, nových a lepších lahviček na pití, klipsů na dudlíky a podobně. Nějak mi to prostě dělá větší radost, koupit něco své dceři. Stejně tak mi dělá obrovskou radost uspořádat pro ní narozeninovou oslavu. Ještě hezčí a lepší, než byla ta loňská. I když tady přiznávám, že ta oslava je taky hodně pro mě a pro Kubu. Těšíme se, že uvidíme naší holčičku v obležení rodiny a přátel.

Sárinka, i když je to velký generál, to je samý hačí sem a mamí tohle, nám do organizování oslavy zatím naštěstí nemluví. Přesto jsem si letos chtěla trochu ulehčit práci a dobrovolně do oslavy nechala mluvit někoho dalšího, tu nejpovolanější. Já určila barvy a styl a zbytek už je na Janě Dostálové z Great Moments a musím říct, že už se nemůžu dočkat až uvidím, co všechno si pro nás... tedy pro Sárinku... nachystala.

Sára Hnidáková *30.8. 2013 v 16:01 v porodnici v Podolí

Žádné komentáře:

Okomentovat