středa 28. října 2015

Jak na projevy ekzému?


Miluju podzim, zvlášť když je tak krásně barevný a slunečný, jako ten letošní. Jen kdyby se s ním vždycky neohlásil taky ten zpropadený ekzém.  Mám pocit, jako bych měla "dežaví," jen co se vytratí teplý letní vzduch, už klepe na dveře svědění. Moje a bohužel i Sárinky kůže se s příchodem podzimu začne šupit a mě je jasné, že ekzém je tady.



Mám celkem tři místa na těle, kde se ekzém objeví prakticky pokaždé, na obou rukou a na pravé noze nad kotníkem, jsou to místa, kde se také vždy okamžitě začnu škrábat, pokud jsem nervózní.... jak o tom teď píšu, věřte nebo ne, můžu se udrbat a kůže už začíná pomalu červenat. Asi nějaký podmíněný reflex, či co.

Sárince se objevil ekzém asi v půl roce, paní doktorka říkala, že jde o dost častý novorezenecký atopický ekzém. A že je možné, že to vymizí a v dospělosti s tím problémy mít nebude. Trochu se ale bojím, že to má po mě. Jinak ekzém prý vyléčit nejde, můžou se jen mírnit jeho projevy a prodlužovat klidová fáze.

Byla jsem strašně ráda, když se Bepanthen rodina produktů rozrostla právě o zdravotnický prostředek Bepanthen Sensiderm krém proti projevům ekzému, je vhodný pro nejmenší děti, těhotné i kojící ženy. Ulevuje od svědění a zarudnutí pokožky. Doporučuje se aplikovat hned v počátečních projevech, naštěstí jsem sama nikdy neměla akutní fázi, takovou, že bych měla kůži popraskanou a do krve. U Sárinky se mi to také naštěstí podařilo zastavit i bez kortikoidů.

A jak tedy s ekzémem úspěšně bojovat? Kromě Bepanthen Sensidermu, který se aplikuje lokálně přímo na podrážděné místo, používám hypoalergení mýdlo od Biodermy a denní krém Lipikar od La Roche Posay. Tuhle trojkombinaci jsem doporučovala už nejedné kamarádce. I když používám mýdlo a denní krém, ekzém se stejně na podzim vždy dostaví, a tak je Bepanthen Sensiderm naše záchrana. Mažu několikrát denně, vždy na omytou a osušenou pokožku. Nesušte třením, jen lehce přiložte jemný ručník nebo látkovou plenku. Na suchou pokožku namažte jen tenkou vrstvu krému, není potřeba nanášet silnou vrstvu. Sensiderm krém lze používat i dlouhodobě, nám jedno balení (30gr) vydrží zhruba na 2 měsíce a za období podzim zima většinou spotřebujeme dvě. Hodně se také doporučuje pobyt u moře, slaný vzduch a voda dokáží zázraky.

A proč přichází ekzém právě na podzim? 


V létě může pokožka lépe dýchat, je vystavená vzduchu a sluníčku, jíme zdravější a čerstvější potraviny a díky slunečnímu svitu máme menší sklon ke stresu. Dalo by se tedy říci, že ekzém je tak trochu sezónní onemocnění, nebo naštěstí u nás to tak platí, nikdo z rodiny netrpí vážným atopickým ekzémem.



Jak jste na tom vy a ekzém? Co máte vyzkoušeno?

neděle 18. října 2015

Svět se zbláznil - šla jsem běhat

Šla jsem běhat – občas jsem šla, občas běžela. Abyste mohli plně pochopit vážnost tohoto textu, je nutné znát některé souvislosti. Tedy, já neběhám. Nemám to ráda, neumím to. Po pár metrech mám pocit, že vyplivnu plíce, začne mě píchat v boku… jo já vím, špatně dýchám. Ale já prostě dýchám, co to jde. Neběžím o život a nechápu, co na tom všichni vidí. Je tu prosím aspoň někdo, kdo to má stejně?

Dneska běhaj vážně snad úplně všichni a já si připadám tak trochu jako exot, když řeknu, že já ne. Nemohla bych taky běhat? Popravdě, zkoušela jsem to už někdy před 5 lety, moje premisa byla naprosto jasná: koupím si drahý běžecký boty a to mě donutí. Myslíte, že to zabralo? Za těch 5 let jsem byla běhat celkem 3x.

Naštěstí se nedávno začali běžecký boty nosit jako součást outfitu a tak jsem je zase vytáhla, jsou docela hezký, asi už trochu z módy, ale občas je vyvenčím. Koukám na ně a říkám si: nemohla bych to zase zkusit? Kousnout se a prostě vyběhnout? Překonat to?

A dnes se to vážně stalo, pohlcená čistým horským vzduchem, překvapená dobrým počasím a trochu zahanbená manželem, který byl druhý den po sobě na kole, jsem si nazula svoje starý, skoro nenošený běžecky Nike, zapnula endomondo a vyběhla. Nebudu vás zahlcovat detaily. Výsledek 1,82 km za 23 minut je mnohým asi k smíchu. A jestli mě někdo pozoroval, nedělám si iluze, že se nepopadal smíchy za břicho. Zastavovala jsem se zhruba každých 250-500 metrů, abych chytla svůj dech, zkontrolovala, zda mám zavázané tkaničky, rozhlídla se, jestli ten výhled nestojí za fotku, napila se, ujistila se, že mám zapnutý to endomondo. Nebyl to moc velký okruh a cestu zpátky jsem celou šla. I tak jsem měla pocit, že jsem na pokraji svých sil, měla jsem mžitky před očima a myslela jsem, že domů ani nedojdu.

Sedím tu, píšu tenhle článek a přemýšlím, co bude dál. Měla bych to zkusit znova? Je to vážně jen o tom začátku? A jak dlouho to může trvat? Co když se to prostě nikdy nenaučím, neměla bych se smířit s tím, že se nikdy nerozběhnu s pocitem volnosti, jako když letí hejno ptáku a prostě to vzdát?

Jestli mají v Nike buzz monitoring a tohle se k nim dostane, prostě… možná byste měli vědět, že možná, že prostě…. běhání možná není pro každého. Ještě si to nechám projít hlavou. Třeba začnu chodit na jógu.

sobota 17. října 2015

I workoholici si dají občas pauzu

Někdy je lepší nemluvit, prostě vypnout a odjet na chvilku od ruchu velkoměsta a všech starostí... teda skoro všech, ještě to nejde tak úplně přestřihnout, nebo aspoň nám to nejde. Třeba se to jednou zase naučíme. Pro tentokrát jsme to zabalili už ve čtvrtek a odjeli do Krkonoš užívat barevného podzimu.

Ani jsme nečekali, že budeme tolik venku, říkali jsme si, že má být sice hnusně, ale lepší být zalezlí v horské chatě a koukat z okna na déšť, než smrdět v Praze. Počasí nás mile překvapilo, a i když je chladno, jsou i chvíle kdy neprší a my opustíme vyhřátou chatičku. Kuba se Sárou dokonce vymysleli novou hru, stačil jim k tomu golfový míček a dvě lopatičky na písek.


Jak jsem psala už na začátku, někdy je lepší moc nemluvit, tak místo dlouhého článku nabízím nakouknutí do dnešní sychravé Pece pod Sněžkou.


Hezký zbytek víkendu,

Vaše Lelí

pondělí 12. října 2015

Hádej, jak moc tě mám rád

Knížek není nikdy dost. Tohle mám zažité už ze svého dětství. Pamatuju si, že když jsem chtěla nějakou novou hračku, oblečení nebo trendy blbost, co zrovna frčela ve škole a musel jí mít každý, nebylo to samozřejmostí. Na rozdíl od knížek. Kdykoliv jsme přišli do malého voňavého knihkupectví ve městě, mohla jsem si vybrat jakoukoli knížku, která se mi líbila. A věřte, že jsme tam chodili poměrně často.

Tenhle skvělý pocit se mi vybavil, když mě oslovili z nakladatelství Svojtka a nabídli mi pro Sárinku dětské knížky. "Můžete si vybrat, co by se vám pro Sáru nejvíce líbilo." Byla jsem jako Alenka v říši divů. Nakonec jsem zvolila edici knížek Hádej, jak moc tě mám rád od Sama McBratneyho, kterou ilustrovala Anita Jeram. Na první pohled mě ty ilustrace dostaly, zvířátka vypadají reálně a přesto jsou tak kouzelná a něžná. Opravdu se mi moc líbí a musím se přiznat, že to bylo první, čeho jsem si na knížkách všimla, a co mě oslovilo.



Příběhy malého zajíčka a jeho tatínka mě velice zaujaly. Hádám, že je to tak trochu autorova zpověď. Jak moc máme rádi svoje děti? Na tohle se nedá ani odpovědět. Jisté ale je, že každou ženu rozněžní, když vidí, jak se muž láskyplně dívá na jejich potomka. Moc mě potěšilo, že jde pro změnu jednou také o příběh, kde hraje hlavní roli tatínek. Myslím, že děti potřebují vědět, že vyrůstají v laskavém prostředí, a že je milují oba jejich rodiče.


Strašně se mi na nich líbí ta jednoduchost. Děti nepotřebují složitý příběh. Okouzlilo mě s jakou lehkostí se čtou, pro malého zajíčka jsou to velká dobrodružství, pro nás možná jen obyčejná procházka ročními obdobími. A právě proto je užitečné, podívat se na svět občas dětskýma očima a hledat krásu v jednoduchosti bytí.

Jsem si jistá, že příběhy malé děti nejen zaujmou, ale i ledacos naučí:

Podzim
Je krásný podzimní den, zajíček a táta si hrají s barevným listím a najednou... jste zvědaví? Děti určitě budou. Knížku pořídíte zde.



Zima
Zajíček si rád hraje ve sněhu. A taky má rád hádanky. Co myslíte, dokáže vyzrát na tatínka zajíce? Knížku pořídíte zde.



Jaro
Je jaro. Zajíček rád skáče po louce a dívá se, jak se všechno kolem mění a roste. Jestli pak přijde na to, co jednou bude ze zajíčka, jako je on? Knížku pořídíte zde.



Léto
Všude je spousta květů, motýlů, a hlavně tolik barev... Která z nich je ale nejhezčí? Knížku pořídíte zde.



Knížky jsou ideální pro společné čtení a prohlížení, Sáře do ruky je ještě samotné nepůjčím. Mají totiž klasické stránky a mohla by je snadno zmuchlat, roztrhnout, či pomalovat. Díky velkým písmenům se ale budou skvěle hodit pro první Sárinčino čtení. Věřím, že díky krásným příběhům a tomu, že si je spolu již teď prohlížíme a předčítáme, k nim bude mít hezký vztah a kdo ví, třeba z nich budou jedny z nejoblíbenějších.



Prozraďte mi, podle čeho vybíráte knížky pro své děti? Máte pro mě také nějaký tip?

středa 7. října 2015

Třicet.

Dneska jsem se vzbudila po dlouhé době s kocovinou. Je mi třicet. Dobře. Co s tím budu dělat? Jsem třicítka, a nevím jak s tím naložit. Očekává se ode mě, že se budu chovat jinak? Že budu dospělejší... že budu říkat, že už jsem stará? Protože to druhé mi jde poměrně dobře, moje okolí by mohlo vyprávět, terorizuju je svým fňukání už pár týdnů. Zvlášť těm, kteří si třicítku už odškrli, se to musí skvěle poslouchat.


S dvacítkou se mi loučilo těžce, hodně jsme toho spolu zažily. Vejška, kamarádi, na vlastní nohy, nepovedený vztahy, první práce, promoce, druhá práce, zlomený srdce, volnost, hlavou proti zdi, Amélka, ten kluk - co ho nemůžu dostat z hlavy, jo ten co si mě už nechal, moje super práce, svatba, pupek, cupcakes, Sára. Nedovedu si představit, že bych o těchle 10 let přišla. Vy všichni, co do nich patříte, ať už se mnou jdete dál, nebo ne... díky! Díky, že jsme se potkali, že jste mě spoluutvářeli a navzájem jsme se mohli ovlivnit.   


Bude mi chybět, ta Lelí, co jí bylo dvacet. Pevně věřím, že si dokážu zachovat její roztomilou naivitu, střeštěnost a chuť do života. Přesto, že mám občas strach z toho, co mě čeká, a jaké to bude za dalších pět, deset let... přesto bych s ní už neměnila. Neměla to holka vždycky lehký, ale myslím, že se s tím dokázala celkem slušně poprat. Jasně, nechci stárnout, kdo by chtěl. Nevím jestli chci moudřet, stojí vůbec svět o chytráčky? Ale rozhodně chci být hrdá na to, kde jsem právě teď, co dělám, jak žiju svůj život, jaká dělám rozhodnutí a koho mám po svém boku.


Přesto moje obavy z příchodu "toho dne" byly větší než obvykle. Kulatiny tohle umí, mají tendenci všechno tak nějak dramatizovat. Nakonec to vůbec nebylo tak zlé. Můj narozeninový den byl plný napětí, očekávání, tajných přání, velkého překvapení, lásky, úsměvů a radosti. Díky, díky, díky. Miluju svůj život, právě kvůli těm všem lidem, kteří do něj patří, dokáží mě potěšit, podpořit a dát mi ten skvělý pocit, že jsem pro ně stejně důležitá, jako jsou oni pro mě.


Velký dík, všem kteří si vzpomněli a klobouk dolu před mým mužem, kterému se podažilo zorganizovat a utajit tak perfektní oslavu. Měla jsem úžasný narozeninový den, a co teprve ty dárky!


A jaký byl můj první den po třicítce? Připadala jsem si, jako kdybych přešla nějakou neviditelnou čáru, nějakou hranici. Kamarádi pod třicet mi psali výzvědé zprávy, jaké to jako je? Jak se cítím a jestli pozoruju změnu. Nedivím se jim, jsou vyděšení... vůbec totiž netuší, co je na té druhé straně čeká. Já to zatím také nevím, ale jsem taknějak víc v klidu. Protože kamarádky (samozřejmě ty, co jim už třicet bylo) říkají, že po třicítce to teprve všechno pořádně začíná.

A tak se těším. Doufám, že mám na co, a že budu za deset let na třicetiletou Lelí vzpomínat s láskou.

PS: Fotky, jak jinak než Honza Martinec, jo, ten co mi dneska řekl, že už jsem stará :)









neděle 4. října 2015

Bilingvní výchova v praxi, aneb máma go

Dnešní rodiče umí být opravdu přehnaně ambiciózní, co se týče výhovy svých dětí. I my s Kubou máme určitě pár takových ideálů v hlavě, naštěstí vždycky dokážeme jeden druhého usměrnit. Postavit se nohama na zem a uznat, že je zbytečné do něčeho tlačit vlastní dítě, ať se sama rozhodne. A co ta naše angličtina? Museli jsme to našemu okolí dobře vysvětlit, to byl základ.


Ano, od narození na Sáru Kuba nepromluvil jinak, než anglicky. Občas se na nás lidé na ulici nebo v obchodě dívají dost nechápavě. Zvlášť když Kuba rodilou češtinou mluví se mnou, a pak plynulou angličtinou okřikne Sárinku. Ale ono to vážně začíná fungovat a přinášet své výsledky. A tak jsem se rozhodla sepsat pár informací, o tom, proč jsme do toho šli, jak to funguje, a pro koho z nás je to vlastně nejtěžší.

Hned na úvod musím uvést, že to neděláme proto,  že bychom chtěli Sáru něco učit, aby byla v něčem nejlepší. Neplníme si tím žádné svoje sny. Spíš naopak, chtěli jsme ji usnadnit život. Ta myšlenka se narodila ještě dřív než Sárinka. Když jsme u kamarádů čechů žijících ve Státech viděli, jak děti snadno přijmou další jazyk, začali jsme o tom vážně uvažovat a zjišťovat si víc informací.

Musím přiznat, že i když to bylo naše společné rozhodnutí, větší podíl a vlastně i tíhu nese Kuba. Pro nás byla jasnou volbou metoda OPOL - one person = one language, což znamená, že každý mluví jedním jazykem (i když většinou to jsou rodilí mluvčí) a dítě pak začne rozlišovat tatínštinu a maminštinu. Je důležité tohle dodržovat opravdu poctivě, stejně jako Kuba by na Sáru neměl nikdy mluvit česky, já bych na ni zase neměla mluvit anglicky a neměla bych používat anglická slovíčka. V hlavičce by se jim to mělo poskládat natolik, aby pak jednotlivým lidem dokázali odpovídat tím daným jazykem. A pokud se vše povede jak má, a vy budete důslední, bude mít vaše dítě dva mateřské jazyky, v kterých se nejen domluví, ale dokaže v nich i přemýšlet.

Kuba možná ani na začátku netušil, jak moc těžké to bude a kolikrát to bude chtít vzdát. Sám mi říkal, že si připadá jako blázen, když na malé miminko mluví anglicky. Ale vydžel, a já vám po dvou letech můžu zprostředkovat naši prozatimní osobní zkušenost s bilingvní výchovou.

Někdy lehce po jednom roce jsme si začali všímat, že Sára rozumí v obou jazycích. To bylo to období, kdy jsme jí něco řekli, a ona to fakt udělala. Za prvné jsme oba byli v šoku, že chápe co po ní chceme, za druhé, že to fakt udělá. Pak nám došlo, že to udělá, ať jí to řeknu já česky, nebo Kuba anglicky. To nás trochu nakoplo dál. Když pak Sáru začaly zajímat pohádky a televize, řekli jsme si, že toho využijeme a posílíme minoritní jazyk. Přeci jen, čeština je všude a angličtinou mluví jen tatínek. Takže od té doby u nás doma mluví anglicky i Prasátko Peppa. Poznámka pod čarou - přiznávám, že jsem se za posledního půl roku naučila dost nových anglických slovíček.

Teď ve dvou letech, Sára používá víc anglických slov než českých, perfektně rozumí nám oběma, jen ještě nedokáže jednotlivé jazyky odlišit natolik, aby je sama používala odděleně. A tak vznikají věty jako: "máma go," "tatí fíz ňami" (rozuměj please) Přirozeně si vybírá jednodušší slova z obou...  když jí ukážu rybu a řeknu to je rybička, raději zopakuje po Kubovi a řekne "fish." Pevně věříme, že tohle se časem utříbí a její slovní zásoba se bude rozšiřovat. Spousta lidí se zkušeností s bilingvní výchovou nás upozorňovala na to, že musíme být trěliví a připravit se na to, že to se začátky mluvení může trvat déle. Ale tak je to celkem logické, ona si musí v hlavě poskládat jazyky dva a její vrstevníci jen jeden. Přesto vidím mezi dětmi Sárinčina věku takový výrazný rozdíl v mluvení a myslím, že je to tak individuální u každého dítěte, že si s tím zatím nelámu hlavu. Mírné zpoždění ve slovní zásobě a skládání vět pozoruji, ale s tím jsme vlastně počítali.

A proč jsme do toho šli? Napadlo nas, že pokud to takhle skvěle funguje u bilingvních párů nebo u rodin žijících v zahraničí, byla by škoda nedat našemu dítěti jeden jazyk zadarmo. Pamatuju si, že mě vlastně až trochu zamrzelo, že jsem oba Češi a žijeme v Čechách. Pokud se narodí miminko Češce a Angličanovi, dítě bude dost pravděpodobně zvládat oba jazyky. Stejnou výhodu mají děti našich kamarádů, žijí v San Franciscu, obklopeni anglicky mluvící populací se styku s angličtinou nevyhnou. Naopak mohli by mít problém s tím, aby se nemuseli jednou učit jazyk svých rodičů, češtinu. A tak se u nich doma mluví pouze česky, této metodě se říká "minoritní jazyk doma." Celá bilingvní výchova je založená na tom, že nikoho neučíte, nevysvětlujete, že se jedná o jiný jazyk. Jen mluvíte.

Při finálním rozhodování nám hodně pomohla stránka: www.bilingvni-vychova.com kde se dočtete více o pravidlech, která je potřeba při bilingvní výchově dodržovat, aby v tom nevznikl jazykový guláš.

Tak co si o tom myslíte? Jsme blázni, že jsme do toho šli? Máme šanci mít bilingvní dítě, i když jsme oba Češi?