středa 7. října 2015

Třicet.

Dneska jsem se vzbudila po dlouhé době s kocovinou. Je mi třicet. Dobře. Co s tím budu dělat? Jsem třicítka, a nevím jak s tím naložit. Očekává se ode mě, že se budu chovat jinak? Že budu dospělejší... že budu říkat, že už jsem stará? Protože to druhé mi jde poměrně dobře, moje okolí by mohlo vyprávět, terorizuju je svým fňukání už pár týdnů. Zvlášť těm, kteří si třicítku už odškrli, se to musí skvěle poslouchat.


S dvacítkou se mi loučilo těžce, hodně jsme toho spolu zažily. Vejška, kamarádi, na vlastní nohy, nepovedený vztahy, první práce, promoce, druhá práce, zlomený srdce, volnost, hlavou proti zdi, Amélka, ten kluk - co ho nemůžu dostat z hlavy, jo ten co si mě už nechal, moje super práce, svatba, pupek, cupcakes, Sára. Nedovedu si představit, že bych o těchle 10 let přišla. Vy všichni, co do nich patříte, ať už se mnou jdete dál, nebo ne... díky! Díky, že jsme se potkali, že jste mě spoluutvářeli a navzájem jsme se mohli ovlivnit.   


Bude mi chybět, ta Lelí, co jí bylo dvacet. Pevně věřím, že si dokážu zachovat její roztomilou naivitu, střeštěnost a chuť do života. Přesto, že mám občas strach z toho, co mě čeká, a jaké to bude za dalších pět, deset let... přesto bych s ní už neměnila. Neměla to holka vždycky lehký, ale myslím, že se s tím dokázala celkem slušně poprat. Jasně, nechci stárnout, kdo by chtěl. Nevím jestli chci moudřet, stojí vůbec svět o chytráčky? Ale rozhodně chci být hrdá na to, kde jsem právě teď, co dělám, jak žiju svůj život, jaká dělám rozhodnutí a koho mám po svém boku.


Přesto moje obavy z příchodu "toho dne" byly větší než obvykle. Kulatiny tohle umí, mají tendenci všechno tak nějak dramatizovat. Nakonec to vůbec nebylo tak zlé. Můj narozeninový den byl plný napětí, očekávání, tajných přání, velkého překvapení, lásky, úsměvů a radosti. Díky, díky, díky. Miluju svůj život, právě kvůli těm všem lidem, kteří do něj patří, dokáží mě potěšit, podpořit a dát mi ten skvělý pocit, že jsem pro ně stejně důležitá, jako jsou oni pro mě.


Velký dík, všem kteří si vzpomněli a klobouk dolu před mým mužem, kterému se podažilo zorganizovat a utajit tak perfektní oslavu. Měla jsem úžasný narozeninový den, a co teprve ty dárky!


A jaký byl můj první den po třicítce? Připadala jsem si, jako kdybych přešla nějakou neviditelnou čáru, nějakou hranici. Kamarádi pod třicet mi psali výzvědé zprávy, jaké to jako je? Jak se cítím a jestli pozoruju změnu. Nedivím se jim, jsou vyděšení... vůbec totiž netuší, co je na té druhé straně čeká. Já to zatím také nevím, ale jsem taknějak víc v klidu. Protože kamarádky (samozřejmě ty, co jim už třicet bylo) říkají, že po třicítce to teprve všechno pořádně začíná.

A tak se těším. Doufám, že mám na co, a že budu za deset let na třicetiletou Lelí vzpomínat s láskou.

PS: Fotky, jak jinak než Honza Martinec, jo, ten co mi dneska řekl, že už jsem stará :)









5 komentářů:

  1. Vypadá to, že jsi do třicítky vkročila pravou nohou a obklopená těmi správnými lidmi. Přeju ti, aby to tak už zůstalo!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Leli, dodatecne ti preju vse nej. Manzel ti udelal supr party. Je zajimavy, kolik lidi tenhle meznik tak resi a proziva. Mne nejvic fascinovala ta cifra samotna, jakoze uz nebudu rikat dvacet"něco", ale třicet"neco"...ale jinak jsem to vubec neprozivala. Divny...Kazdopadne kazde desetileti je natolik odlisne a prinese tolik noveho do zivota, ze se nezbyva jen tesit:) hezky si to uzivej, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, Péťo, já to nějak přehlídla, tak až takhle opožděně, moc děkuji za krásné přání. Pořád s tím mám ještě problém, když mám někde vyplnit věk, automaticky hledám na klávesnici dvojku, pak následuje takový nostalgický povzdech a jedu zas dál. snad si na to zvyknu, beztak je to jen číslo, ne? Občas se chytnu, že jsem sama překvapená, že jsem máma, manželka... někdy mám pocit, že se mi to celé zdá.

      Vymazat
    2. Jéé, Péťo, já to nějak přehlídla, tak až takhle opožděně, moc děkuji za krásné přání. Pořád s tím mám ještě problém, když mám někde vyplnit věk, automaticky hledám na klávesnici dvojku, pak následuje takový nostalgický povzdech a jedu zas dál. snad si na to zvyknu, beztak je to jen číslo, ne? Občas se chytnu, že jsem sama překvapená, že jsem máma, manželka... někdy mám pocit, že se mi to celé zdá.

      Vymazat