neděle 18. října 2015

Svět se zbláznil - šla jsem běhat

Šla jsem běhat – občas jsem šla, občas běžela. Abyste mohli plně pochopit vážnost tohoto textu, je nutné znát některé souvislosti. Tedy, já neběhám. Nemám to ráda, neumím to. Po pár metrech mám pocit, že vyplivnu plíce, začne mě píchat v boku… jo já vím, špatně dýchám. Ale já prostě dýchám, co to jde. Neběžím o život a nechápu, co na tom všichni vidí. Je tu prosím aspoň někdo, kdo to má stejně?

Dneska běhaj vážně snad úplně všichni a já si připadám tak trochu jako exot, když řeknu, že já ne. Nemohla bych taky běhat? Popravdě, zkoušela jsem to už někdy před 5 lety, moje premisa byla naprosto jasná: koupím si drahý běžecký boty a to mě donutí. Myslíte, že to zabralo? Za těch 5 let jsem byla běhat celkem 3x.

Naštěstí se nedávno začali běžecký boty nosit jako součást outfitu a tak jsem je zase vytáhla, jsou docela hezký, asi už trochu z módy, ale občas je vyvenčím. Koukám na ně a říkám si: nemohla bych to zase zkusit? Kousnout se a prostě vyběhnout? Překonat to?

A dnes se to vážně stalo, pohlcená čistým horským vzduchem, překvapená dobrým počasím a trochu zahanbená manželem, který byl druhý den po sobě na kole, jsem si nazula svoje starý, skoro nenošený běžecky Nike, zapnula endomondo a vyběhla. Nebudu vás zahlcovat detaily. Výsledek 1,82 km za 23 minut je mnohým asi k smíchu. A jestli mě někdo pozoroval, nedělám si iluze, že se nepopadal smíchy za břicho. Zastavovala jsem se zhruba každých 250-500 metrů, abych chytla svůj dech, zkontrolovala, zda mám zavázané tkaničky, rozhlídla se, jestli ten výhled nestojí za fotku, napila se, ujistila se, že mám zapnutý to endomondo. Nebyl to moc velký okruh a cestu zpátky jsem celou šla. I tak jsem měla pocit, že jsem na pokraji svých sil, měla jsem mžitky před očima a myslela jsem, že domů ani nedojdu.

Sedím tu, píšu tenhle článek a přemýšlím, co bude dál. Měla bych to zkusit znova? Je to vážně jen o tom začátku? A jak dlouho to může trvat? Co když se to prostě nikdy nenaučím, neměla bych se smířit s tím, že se nikdy nerozběhnu s pocitem volnosti, jako když letí hejno ptáku a prostě to vzdát?

Jestli mají v Nike buzz monitoring a tohle se k nim dostane, prostě… možná byste měli vědět, že možná, že prostě…. běhání možná není pro každého. Ještě si to nechám projít hlavou. Třeba začnu chodit na jógu.

7 komentářů:

  1. Já bych ráda začala na jaře, teď bohužel ještě po císaři nic moc nemůžu:/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak moc držím palce, ať to vyjde, to odhodlání začít, je asi nejtěžší, a gratuluji k miminku :)

      Vymazat
  2. Vždy si naplánuji, jak začnu.. jednou jsem běhala asi 4 dny po sobě s tím, že jsem se snažila spíše rychle jít, ale od té doby zase nic.. od září bydlím v Praze, říkala jsem si, jak tady běhá fakt každý, že musím začít také... ale ještě jsem nezačla :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že ten začátek je fakt nejtěžší, teď už je to zase týden, co jsem byla naposledy a zase se s tím peru. Myslím, že dokud nevznikne návyk, člověk nemá vyhráno. Ještě to nevzdávám a doufám, že o víkendu se mi podaří zase vyběhnout.

      Vymazat
  3. Gratuluju k odhodlání. Já takhle zlomila bariéru na jaře, stal se z toho návyk, chodili jsme s mužem 3x týdně, přihlásila jsem se na závody. No a pak jsem (po dlooooouhém snažení) otěhotněla a z běhání není nic, ale už se těším na jaro, že se k tomu vrátím. Jen nevím, kdo bude hlídat mimi, nebo jestli to dám i bez manžela. :-) Rozběhni se, než ten pocit pomine.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, moc děkuju za podporu, mám vůli a snahu, zatím to ale fakt pořád ještě nenávidím, docela jsem byla i v šoku, jak velký je rozdíl běžet v přírodě a v Praze podél Vltavy, ten vzduch... nejen že nemůžu popadnout dech, ale když už se zvládnu nadechnout, začnu se dusit smogem. Jedeme teď zase na víkend mimo Prahu, tak balím i běžecké boty a jsem na sebe upřímně zvědavá, asi budu muset posílit frekvenci. Jinak gratuluji k těhotenství, jak seš daleko? Kdybys chtěla s čímkoliv poradit, neváhej se ptát "zkušené" matky :))))

      Vymazat
    2. Jani, moc děkuju za podporu, mám vůli a snahu, zatím to ale fakt pořád ještě nenávidím, docela jsem byla i v šoku, jak velký je rozdíl běžet v přírodě a v Praze podél Vltavy, ten vzduch... nejen že nemůžu popadnout dech, ale když už se zvládnu nadechnout, začnu se dusit smogem. Jedeme teď zase na víkend mimo Prahu, tak balím i běžecké boty a jsem na sebe upřímně zvědavá, asi budu muset posílit frekvenci. Jinak gratuluji k těhotenství, jak seš daleko? Kdybys chtěla s čímkoliv poradit, neváhej se ptát "zkušené" matky :))))

      Vymazat