středa 22. února 2017

Akce kulový blesk, aneb Sárinčino stěhování zpět k nám do ložnice


Možná si budete ťukat na čelo a možná, že je to opravdu krok zpět, ale já jsem cítila, že je to tak správně, a že nám to bude všem kuprospěchu. Ještě před narozením druhého prcka, jsme přestěhoali 3,5 letou Sáru z jejího pokojíčku zpět k nám do ložnice. Proč?

Do vlastního pokojíčku se stěhovala ještě s malou postýlkou někdy kolem roku a půl a byla tam moc spokojená. V ložnici jsme se už začali navzájem rušit, ona chtěla spát a my jí tam courali, když jsme šli spát později. Ona se v noci vrtěla a něco si ze spaní mumlala a já byla okamžitě vzhůru a ve střehu, i když ona mě vůbec nepotřebovala. Pak začaly růst stoličky, doprovázené horečkami a následované nočními běsy a období nárazového stěhování se v noci k nám do postele. Vše vyvrcholilo na podzim, kdy ve 3 letech dostala mononukleozu. Bylo jí tak zle, že jsem byla ráda, že jí mám pod kontrolou i v noci a spíme spolu v jedné posteli. Lépe usínala, cítila se víc bezpečně a díky spánku nabírala opětovně sílu. Mononukleoza v jejím případě trvala dlouho, já už v té době byla těhotná a tak jsme se ještě před Vánocemi rozhodli, že je nejvyšší čas opět Sáru vrátit zpět do její postýlky a pokojíčku. Ta manželská postel nám ve třech a ještě s pupkem začala být opravdu malá.



Nečekala jsem, že to pro ní bude takový problém, v pokojíčku usínala celkem snadno, i když jsme museli vždy počkat než usne, netrvalo to zas tak dlouho a stal se z toho pěkný rituál se čtením pohádek. Ale asi to brala jako, že jí odstrkujeme, nějak mi nedošlo, že může začít žárlit i na pupík a ne až na narozené miminko. Spoustu věcí jsem s ní už nemohla dělat. "Sárinko, ale já tě teď už nemůžu pochovat, já mám to bříško, víš? Až se Kubík narodí, tak tě zase chovat budu, neboj." Sama to moc nedávala najevo, ale v noci se po přestěhování do pokojíčku začala strašně často budit a volat nás k sobě. A když říkám často, tak myslím opravdu třeba 4x až 6x za noc - stačilo přijít do pokojíčku, vzít jí za ruku a většinou do 5 minut spala. Ale za hodinu se to třeba opakovalo. S rostoucím pupkem k ní začal vstávat Kuba, protože než já se zvedla z postele, Sára už byla na cestě k nám do ložnice.



Situace se ještě zhoršila, když jsme do ložnice začali postupně stěhovat věci pro miminko, přebalovák, mini postýlku... všechno se mnou vybalovala, umývala a měla z věcí radost, ale taky se pořád ptala... "A Kubík bude spinkat tady? A co já?" "No ty už seš velká holka, ty spinkáš ve svý postýlce přece." Dali jsme tomu 2 měsíce, vlastně teď zpětně ani nechápu, že jsme to tak dlouho vydrželi. Nejdřív jsme podezřívali noční můry, ale nakonec nám to řekla Sárinka sama. Řekla, že chce nás. Že se jí tam v noci stýská.

Najednou mi příšlo naprosto zbytečné, abychom jí k tomu nutili. Navíc dost nepraktické. Já budu vstávat k mimču, který beztak bude u nás v ložnici a Kuba bude vstávat k Sárince a chodit jí utěšovat do vedlejšího pokoje. Když tam může být mimino, proč by tam nemohla být i Sára? Pořád jsem se bála jestli nedělám chybu, ale ta myšlenka, že bychom třeba zase mohli spát celou noc, ještě něž se narodí malej křikloun mě dost lákala. Ještě jsem se poptala po okolí a vyzpovídala Terku z blogu Madame Coquette, která si společné spaní s dětmi chválí a pro mě je takovou ambasadorkou "spaní na jedné hromadě" definitovně jsem se rozhodla to zkusit.



Měli jste vidět Sáru, když jsme jí to šli oznámit. Řekla jsem jí, že Kubík tam bude spát s náma, až se narodí, jestli to ví. Mlčky přikývla. Tak jsem pokračovala a řekla jí, že jestli chce, může tam spát s náma i ona. Ve svojí postýlce, že jí tam můžeme přestěhovat. Až tak úchvatnou reakci jsem nečekala, začala skákat, křičet hurá, běžela mě obejmout a řekla, děkuju maminko. Málem jsem měla slzy v očích. Pak jsem jí ještě poslala dát pusu tatínkovi, protože ten bude muset postýlku přenést. Byla tak šťastná, stěhovali jsme ještě ten den.



Podmínkou bylo, že zůstane spinkat ve své postýlce a spinkat bude vedle tatínka a maminka bude spinkat vedle Kubíka. Už je u nás víc jak 3 týdny a nemůžeme si to vynachválit. Usíná daleko rychleji a budí se 2x za noc na čůrání, to je všechno. Ráno se vzbudí hodinu před tím, než zvoní budík do školky, přeleze si mezi nás se pomazlit a ještě většinou na chvilku usne.

Jak to bude až se Kubík narodí a budeme tam ve čtyřech nedokážu zatím odhadnout, ale věřím, že to zvládneme. Podle Terky se děti navzájem nebudí. Vědí, že to brečí "ten jejich" a nenechají se tím rušit. Tak jsem na to moc zvědavá, třeba jí to tam začne samotné vadit a řekne si, že chce zpět do pokojíčku. Necháme to teď na ní.

V pokojíčku vzniklo stěhováním postýlky daleko víc místa na hraní, mohli jsme tam přestěhovat tee-pee z obýváku a chodíme si tam teď daleko víc hrát.



PS: jediný kdo s námi ještě nespí je bullteriérka Amélka, ale u ní pevně věřím, že k žádnému stěhování nedojde. Zaprvé má během spánku ráda svůj klid a zadruhé strašně chrápe.

Za fotky moc děkujeme: Honzíkovi Bartoňovi - www.honzabarton.com

středa 15. února 2017

Těhotenství: Devátý měsíc s pupkem, aneb čekání na Godota


Koncem roku jsem ani nedoufala, že bych se devátého měsíce  s pupkem dočkala, vypadalo to, že Kubík se za námi těší až moc a na svět se podívá už o něco dříve. Nakonec mě vzal na milost a rozhodl se zůstat. Teď jsme pro změnu v trochu opačné pozici. Já už bych to měla celkem ráda za sebou a on se drží zuby nehty.

To čekání je nejhorší, sama o sobě jsem zjistila, že tohle nezvládám moc dobře. Nemám ráda, když něco nemůžu mít pod kontrolou a tohle si prostě nenaplánujete. Je to plně v režii toho malého zázraku a já jsem z toho čím dál víc nervózní. Může to být zítra nebo taky za 2 týdny, nevím co věechno si můžu naplánovat, co ještě stihnu udělat, vyřídit, uklidit, koupit... jsem připravená? Zvládneme to s druhým dítětem? Nějak jsem spoléhala na to, že to podruhé bude snadnější a zdálo se, že až do teď to tak i je, ale ten poslední měsíc mi opravdu dává zabrat.

V hlavě mám totální zmatek, samozřejmě, že se strašně těším na miminko a na Sáru, jak se z ní stane velká ségra, ale také obden brečím, mám menší záchvaty paniky z porodu a náročnosti péče o miminko. Možná bylo lepší, když jsem nevěděla do čeho jdu, člověk měl z porodu přirozený respekt, trochu strach, ale většinou se mi povedlo myšlenky zahnat a prostě jsem se těšila na to, že ze mě bude máma.

Teď se mi občas stane, že mám něco jako rychlý "flashback", najednou se mi vybaví konkrétní zážitek z porodního sálu včetné té bolesti. Do teď se mi to nestalo, pamatovala jsem si jen, že to nebylo tak strašné a dalo se to zvládnout.

Kamarádky a zkušené maminky více dětí mě uklidňují, že druhý porod bude rychlejší a mnohem snadnější. Já sama se snažím udržet myšlenku, že je to moje tělo a to přeci nepůjde proti mě. Musím mu důvěřovat, naslouchat a věřit si. Kdybyste pro mě měli taky nějaká slova útěchy, budu moc ráda.

Popravdě už moc nevím jak si lehnout a sednout, aby mě někde něco nebolelo nebo netlačilo. Nemůžu moc spát, zadýchám se jen cestou na záchod, finálně jsem přibrala už 20kg a ta rozhozená psychika... po dnešní kontrole v poradně podolské porodnice a monitoru, kdy se potvrdilo, že Kubík i já jsme v naprostém pořádku jsem se rozhodla, že bych ho mohla trochu povzbudit. Těch "babských rad" je celá řada, takže k večeři bylo dnes opět pálivé jídlo, zítra se chystám na horkou vanu a dala bych si červené víno.

Myslím, že se na mě ten mrňous stejně vyprdne a udělá si to po svém. A mě nezbývá nic jiného než čekat. Jen je vtipné, že se nakonec na ten porod budete ještě doopravdy těšit.


neděle 12. února 2017

Taška, ta stále nedobalená taška do porodnice

Je to takové ošemetné, na jednu stranu si říkám, že už bych jí fakt měla mít zabalenou, na druhou se bojím, že jakmile jí dobalím a zapnu, budu vědět, že už mám všechno připravené, spadne to ze mě a vážně začnu rodit. Takže rodit, či nerodit? Toť otázka. Přistupuju k tomu s takovou vážností, jako bych si snad opravdu sama mohla vybrat, kdy ten malý uzlík přijde na svět.


Každopádně jsem s tím dnes opravdu hodně pohnula a těsně před začátem 38. týdne ji skoro dobalila, ještě ji pro jistotu nechávám pootevřenou a pár nezbytností se mi povaluje kolem, ale více méně to asi mám. Kromě klasických doporučených věcí, které najdete v oficiálním seznamu, který jsem pro jistotu zkopírovala z webu podolské porodnice a najdete ho na konci článku, jsem vám chtěla napsat něco málo k věcem, které se mi osvědčili s prvním porodem, a které beru i tentokrát.

V některých seznamech se uvádí nafukovací kruh, v případě nástřihu, nikdy v životě jsem neseděla na ničem méně pohodlném a nepraktickém, věřte mi, nástřih jsem měla a zkoušela jsem to. Doma se nám ale podařilo najít zázračný podsedák, viz fotka plněný molitanovými kuličkami, stejně jako sedací pytle. Na podsedáku je cedulka firmy Teplo domova, ale na jejich webu jsem stejný produkt již nedohledala, ale určitě doporučuju zkusit ho někde sehnat nebo nechat ušít, je to zázrak a budete za něj vděčná.

Přezůvky, doporučuji gumové pantofle - prostě něco omyvatelného, krev, voda... co si budeme povídat. Možná jsem trochu naivní, ale beru si dokonce stejné noční košile, jako jsem si brala na první porod, měla jsem je shované a teď je vytáhla a dodalo mi to trochu jistoty. Zvládla jsem v nich první porod, dám to snad i teď bez větších komplikací.

Bepanthen - určitě doporučuji klasickou Care mast - tady nejde ještě ani tak o miminko, jako o vás. Kojení není ze začátku zrovna jednoduché a bradavky to často nedají, Bepanthen krásně zklidňuje a hojí a navíc se nemusí před dalším kojením oplachovat. A samozžejmě slouží na denní péči o namáhanou dětskou pokožku, tedy je ideální k použité při každém přebalení a chrání tak před vznikem opruzení.

Navíc přibalujeme větší množství nejrůznějších raw tyčinek, ty se můžou hodit nejen po cestě do porodnice, na sále těsně po porudu, ale i na oddělení šestinedělí - jsou energeticky bohaté, dobré a pořídíte je třeba v DMku. Určitě se budou hodit i jednorázové přebalovací podložky... taktéž nejen pro miminko a nezapomeňte na nabíječku na mobil.

Oficiální seznam, co s sebou do porodnice, uvedený na webu podolské porodnice:

  • na porodní sál
    • doklady (těhotenský průkaz, občanský průkaz, kartička pojišťovny)
    • přezutí pro oba
    • vlastní košile 2x (nebo dlouhé triko – krátký a širší rukáv), župan
    • otec – lehký pohodlný oděv
    • pití – neperlivá voda, čaj
    • toaletní potřeby (jelení lůj, porodnické vložky na 3 dny – potřebné množství je velmi individuální – počítejte cca 1 – 2 bal /1 den, kalhotky ze síťoviny)
    • 1-2 ručníky
    • Baxter salinické klysma
    • relaxační hudba – CD
    • elastické punčochy – při problémech s varixy (křečové žíly), případně pokud doporučí lékař z jiného důvodu a při plánovaném císařském řezu
  • na oddělení šestinedělí
    • toaletní potřeby
    • 2-3 ručníky
    • BEPANTHEN – mast / krém
    • podprsenky na kojení (bez kostice)
    • vložky do podprsenky (prodyšné)
  • pro novorozence
    • plenkové kalhotky pro novorozence (6-10ks/den)
    • je možno mít vlastní oblečení
Doporučily byste mi ještě něco jiného? Zapomněla jsem na něco? Budu ráda za každou radu či tip. A držte mi palce.


neděle 5. února 2017

Těhotenství: osmý měsíc s pupkem


Osmý měsíc jsem začala oslavou, o tom jaký byl můj první a dost možná poslední babyshower jsem se rozepsala v předešlém článku zde. Je to takový malý paradox, ještě ani není na světě a už měl první párty. I když je pravda, že oslavuje se spíš fakt, že jste těhotná, že je miminko v pořádku a vy se těšíte na jeho příchod. Myslím, že i přes mou stále přetrvávající únavu jsem si to moc užila a jsem ráda, že jsem do toho za pomoci Janičky z Great Moments šla.

Po delší době mě také čekala kontrola u mé gynekoložky a tedy taková ta těhotenská klasika - moč, tlak, váha... váha. Jo vlezla jsem na váhu a po tom co jsem měsíc kvůli riziku předčasného porodu ležela, a neběhala za Sárou, jsem se nestačila divit. Nějak to nabralo na obrátkách, celkem jsem od začátku těhotenství přibrala 18kg. Počítala jsem s tím, měla jsem to tak i se Sárou. Neděsí mě ani tak ta váha, ale spíš to, co mě bude po porodu čekat. Protože se Sárinkou jsme nakonec přibrala 20kg a do půlroku jsem byla na své původní váze a pak to šlo ještě dolu. To dítě mě prostě úplně vysálo a já věřím, že tělo tuší a tak si dělá zásobu, aby mělo pak z čeho brát. Takže se opravdu bojím, co mě čeká a jak náročné to s miminkem tentokrát bude.

Na kontrole se také ukázalo, že klidový režim se vyplatil, čípek se nezkracuje a momentálně nic nenaznačuje tomu, že bych měla začít rodit. Takže to nakonec vypadá na porodv termínu, max o týden dřív, uvidíme. Ale hodně mě to uklidnilo a navíc mě díky registraci ve speciální studii v podolské porodnici čekal ještě jeden velký ultrazvuk v 36. týdnu. Tam se potvrdilo, že Kubík je hlavičkou dolu, už tak dost pravděpodobně i zůstane a váží něco kolem 2,5 kg. Sárinka měla porodní váhu 3,2kg a podle mě to bylo naprosto ideální. Doufám, že to bude mít Kubík podobně, a nebude to teď na poslední chvíi nějak dohánět, na porod 4 kilového miminka se zrovna dvakrát necítím. Pevně věřím, že to i tentokrát zvládneme přirozenou cestou a doufám, že se nic nezkomplikuje a tatínek tam bude s námi.

Hodně se mě také ptáte na Sárinku a jak se těší. Myslím, že opravdu hodně, a že z ní bude skvělá starší ségra. Pořád se mě na Kubíka ptá, chce si o něm povídat, jaké to bude až tu bude s náma, co budeme dělat a tak podobně. Už se mnou začala i chystat výbavičku. Jen se samozžejmě vždycky nezapomene ujistit, že bude mít svoje hračky a ty její jí brát nebude.