středa 22. února 2017

Akce kulový blesk, aneb Sárinčino stěhování zpět k nám do ložnice


Možná si budete ťukat na čelo a možná, že je to opravdu krok zpět, ale já jsem cítila, že je to tak správně, a že nám to bude všem kuprospěchu. Ještě před narozením druhého prcka, jsme přestěhoali 3,5 letou Sáru z jejího pokojíčku zpět k nám do ložnice. Proč?

Do vlastního pokojíčku se stěhovala ještě s malou postýlkou někdy kolem roku a půl a byla tam moc spokojená. V ložnici jsme se už začali navzájem rušit, ona chtěla spát a my jí tam courali, když jsme šli spát později. Ona se v noci vrtěla a něco si ze spaní mumlala a já byla okamžitě vzhůru a ve střehu, i když ona mě vůbec nepotřebovala. Pak začaly růst stoličky, doprovázené horečkami a následované nočními běsy a období nárazového stěhování se v noci k nám do postele. Vše vyvrcholilo na podzim, kdy ve 3 letech dostala mononukleozu. Bylo jí tak zle, že jsem byla ráda, že jí mám pod kontrolou i v noci a spíme spolu v jedné posteli. Lépe usínala, cítila se víc bezpečně a díky spánku nabírala opětovně sílu. Mononukleoza v jejím případě trvala dlouho, já už v té době byla těhotná a tak jsme se ještě před Vánocemi rozhodli, že je nejvyšší čas opět Sáru vrátit zpět do její postýlky a pokojíčku. Ta manželská postel nám ve třech a ještě s pupkem začala být opravdu malá.



Nečekala jsem, že to pro ní bude takový problém, v pokojíčku usínala celkem snadno, i když jsme museli vždy počkat než usne, netrvalo to zas tak dlouho a stal se z toho pěkný rituál se čtením pohádek. Ale asi to brala jako, že jí odstrkujeme, nějak mi nedošlo, že může začít žárlit i na pupík a ne až na narozené miminko. Spoustu věcí jsem s ní už nemohla dělat. "Sárinko, ale já tě teď už nemůžu pochovat, já mám to bříško, víš? Až se Kubík narodí, tak tě zase chovat budu, neboj." Sama to moc nedávala najevo, ale v noci se po přestěhování do pokojíčku začala strašně často budit a volat nás k sobě. A když říkám často, tak myslím opravdu třeba 4x až 6x za noc - stačilo přijít do pokojíčku, vzít jí za ruku a většinou do 5 minut spala. Ale za hodinu se to třeba opakovalo. S rostoucím pupkem k ní začal vstávat Kuba, protože než já se zvedla z postele, Sára už byla na cestě k nám do ložnice.



Situace se ještě zhoršila, když jsme do ložnice začali postupně stěhovat věci pro miminko, přebalovák, mini postýlku... všechno se mnou vybalovala, umývala a měla z věcí radost, ale taky se pořád ptala... "A Kubík bude spinkat tady? A co já?" "No ty už seš velká holka, ty spinkáš ve svý postýlce přece." Dali jsme tomu 2 měsíce, vlastně teď zpětně ani nechápu, že jsme to tak dlouho vydrželi. Nejdřív jsme podezřívali noční můry, ale nakonec nám to řekla Sárinka sama. Řekla, že chce nás. Že se jí tam v noci stýská.

Najednou mi příšlo naprosto zbytečné, abychom jí k tomu nutili. Navíc dost nepraktické. Já budu vstávat k mimču, který beztak bude u nás v ložnici a Kuba bude vstávat k Sárince a chodit jí utěšovat do vedlejšího pokoje. Když tam může být mimino, proč by tam nemohla být i Sára? Pořád jsem se bála jestli nedělám chybu, ale ta myšlenka, že bychom třeba zase mohli spát celou noc, ještě něž se narodí malej křikloun mě dost lákala. Ještě jsem se poptala po okolí a vyzpovídala Terku z blogu Madame Coquette, která si společné spaní s dětmi chválí a pro mě je takovou ambasadorkou "spaní na jedné hromadě" definitovně jsem se rozhodla to zkusit.



Měli jste vidět Sáru, když jsme jí to šli oznámit. Řekla jsem jí, že Kubík tam bude spát s náma, až se narodí, jestli to ví. Mlčky přikývla. Tak jsem pokračovala a řekla jí, že jestli chce, může tam spát s náma i ona. Ve svojí postýlce, že jí tam můžeme přestěhovat. Až tak úchvatnou reakci jsem nečekala, začala skákat, křičet hurá, běžela mě obejmout a řekla, děkuju maminko. Málem jsem měla slzy v očích. Pak jsem jí ještě poslala dát pusu tatínkovi, protože ten bude muset postýlku přenést. Byla tak šťastná, stěhovali jsme ještě ten den.



Podmínkou bylo, že zůstane spinkat ve své postýlce a spinkat bude vedle tatínka a maminka bude spinkat vedle Kubíka. Už je u nás víc jak 3 týdny a nemůžeme si to vynachválit. Usíná daleko rychleji a budí se 2x za noc na čůrání, to je všechno. Ráno se vzbudí hodinu před tím, než zvoní budík do školky, přeleze si mezi nás se pomazlit a ještě většinou na chvilku usne.

Jak to bude až se Kubík narodí a budeme tam ve čtyřech nedokážu zatím odhadnout, ale věřím, že to zvládneme. Podle Terky se děti navzájem nebudí. Vědí, že to brečí "ten jejich" a nenechají se tím rušit. Tak jsem na to moc zvědavá, třeba jí to tam začne samotné vadit a řekne si, že chce zpět do pokojíčku. Necháme to teď na ní.

V pokojíčku vzniklo stěhováním postýlky daleko víc místa na hraní, mohli jsme tam přestěhovat tee-pee z obýváku a chodíme si tam teď daleko víc hrát.



PS: jediný kdo s námi ještě nespí je bullteriérka Amélka, ale u ní pevně věřím, že k žádnému stěhování nedojde. Zaprvé má během spánku ráda svůj klid a zadruhé strašně chrápe.

Za fotky moc děkujeme: Honzíkovi Bartoňovi - www.honzabarton.com

5 komentářů:

  1. Dobrý den, podle mě je to krok správným směrem, to vidíte i z té reakce :) S námi spal Jonášek v posteli asi do dvou a půl roku. Už jsem byla těhotná, ale pupík ještě malinkej, takže to šlo. V ložnici jsme měli ještě gauč pro návštěvy a Jonáš se pak sám rozhodl, že chce zkusit spát tam. Pak už k nám do postele nechtěl, tak jsme mu do ložnice přestěhovali jeho postýlku, kterou měl nachystanou v pokojíčku.
    Když se narodil Kryštof, spala jsem s ním několik dní vedle v pokoji, protože jsem byla nervózní, když miminko v noci plakalo. Kupodivu jsem byla ale nervózní jen já,s Jonáškem to ani nehlo. A tak jsem se pak zase vrátila a spíme všichni spolu v ložnici.
    Jelikož můj muž pracuje nepravidelně, tak musím někdy uspávat sama oba chlapečky. Nejdřív jsem to dělala na etapy, Jonášek se musel přizpůsobit mmrněti. Pak jsem zvolila cestu nosítka - když Kryštof nespí dřív než Jonášek, tak ho vezmu k sobě a čtu pohádky s nosítkem :)
    Za mě jste udělali dobře! Hezký večer, Hana

    OdpovědětVymazat
  2. My to ted mame stejne (dcera 2 roky 5mesicu) a bráška v brisku.. Bezvadne napsane celou dobu jsem jen kyvala hlavou.. :-) Jeste si uzijeme az nas od sebe budou odhanet.. :-( :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Hehe, u nás máme megaletiste - 3 postele 90cm + postýlku, která je ale jen jako zábrana, aby se mi prcek v noci neskulil, nutně musí spát naplacnutej na mě. Dcera má dva a 9m, syn 9m. A navzájem se opravdu nebudí. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Leni, krásné sny vám všem! Moc hezky napsané, a reakce Sáry mě vehnala slzy do očí - není tedy pochyb, že děláte dobře. Každá noc s pořádným spánkem se teď počítá! ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Jééé... úplně mi tečou slzy - to je tak dojemné! :) Normálně mi tečou slzy! :) Trochu jsem se tedy vyděsila - protože my jsme dnes malé (už 6 leté) dcerce oznámili, že bude mít bráchu nebo sestřičku - zatím nevíme - jsem ve 12 týdnu ;). Měla děsnou radost a je plná dojmů a strašně se těší, protože sourozence strašně dlouho chtěla... konečně nebude sama! No jo, ale už její první bylo, že budou spát spolu v pokojíčku. :D Až zjistí, že malé bude u nás v ložnici - no... už abychom začali dělat asi místo na 2 postýlky, jak to tak vidím... Také má občas "trauma", že musí být ve svém pokoji - usíná s otevřenýma dveřma na chodbu, kde se svítí - jinak se bojí...
    Tak pevné nervy a klidné spaní vám i nám ;)

    OdpovědětVymazat