středa 15. února 2017

Těhotenství: Devátý měsíc s pupkem, aneb čekání na Godota


Koncem roku jsem ani nedoufala, že bych se devátého měsíce  s pupkem dočkala, vypadalo to, že Kubík se za námi těší až moc a na svět se podívá už o něco dříve. Nakonec mě vzal na milost a rozhodl se zůstat. Teď jsme pro změnu v trochu opačné pozici. Já už bych to měla celkem ráda za sebou a on se drží zuby nehty.

To čekání je nejhorší, sama o sobě jsem zjistila, že tohle nezvládám moc dobře. Nemám ráda, když něco nemůžu mít pod kontrolou a tohle si prostě nenaplánujete. Je to plně v režii toho malého zázraku a já jsem z toho čím dál víc nervózní. Může to být zítra nebo taky za 2 týdny, nevím co věechno si můžu naplánovat, co ještě stihnu udělat, vyřídit, uklidit, koupit... jsem připravená? Zvládneme to s druhým dítětem? Nějak jsem spoléhala na to, že to podruhé bude snadnější a zdálo se, že až do teď to tak i je, ale ten poslední měsíc mi opravdu dává zabrat.

V hlavě mám totální zmatek, samozřejmě, že se strašně těším na miminko a na Sáru, jak se z ní stane velká ségra, ale také obden brečím, mám menší záchvaty paniky z porodu a náročnosti péče o miminko. Možná bylo lepší, když jsem nevěděla do čeho jdu, člověk měl z porodu přirozený respekt, trochu strach, ale většinou se mi povedlo myšlenky zahnat a prostě jsem se těšila na to, že ze mě bude máma.

Teď se mi občas stane, že mám něco jako rychlý "flashback", najednou se mi vybaví konkrétní zážitek z porodního sálu včetné té bolesti. Do teď se mi to nestalo, pamatovala jsem si jen, že to nebylo tak strašné a dalo se to zvládnout.

Kamarádky a zkušené maminky více dětí mě uklidňují, že druhý porod bude rychlejší a mnohem snadnější. Já sama se snažím udržet myšlenku, že je to moje tělo a to přeci nepůjde proti mě. Musím mu důvěřovat, naslouchat a věřit si. Kdybyste pro mě měli taky nějaká slova útěchy, budu moc ráda.

Popravdě už moc nevím jak si lehnout a sednout, aby mě někde něco nebolelo nebo netlačilo. Nemůžu moc spát, zadýchám se jen cestou na záchod, finálně jsem přibrala už 20kg a ta rozhozená psychika... po dnešní kontrole v poradně podolské porodnice a monitoru, kdy se potvrdilo, že Kubík i já jsme v naprostém pořádku jsem se rozhodla, že bych ho mohla trochu povzbudit. Těch "babských rad" je celá řada, takže k večeři bylo dnes opět pálivé jídlo, zítra se chystám na horkou vanu a dala bych si červené víno.

Myslím, že se na mě ten mrňous stejně vyprdne a udělá si to po svém. A mě nezbývá nic jiného než čekat. Jen je vtipné, že se nakonec na ten porod budete ještě doopravdy těšit.


2 komentáře:

  1. Lelí, přesně jak jsi napsala v závěru... člověk se nakonec těší, až to bude mít za sebou, i když se bojí. A ta nemožnost mít to nějak pod kontrolou, vědět kdy to bude, jak dlouho to bude trvat... to mi chybělo hned při tom prvním těhotenství. Zatím mám za sebou jen jeden porod, ale mám tušení, že bych nedokázala najít účinná slova útěchy ani po desátém. Tak jen křížím prsty, ať pošlu nějakou tu urychlovací energii :-) a obyčejně soucítím. L.

    OdpovědětVymazat
  2. Strach je prirozenej, bojis se co bude a je to uplne normalni. Mam to stejne, hodlam si to tentokrat vyresit psychicky jak z traumat z porodu, tak ze svych strachu a obav se zkusenou odbornici na tyhle problemy, verim, ze mi to pomuze. Ale jak pises, planovat se porod neda. Mela jsem do puntiku naplanovany ten prvni a dopadl absolutne uplne jinak. A u druheho mame velkou vyhodu, ze vime do ceho jdeme, protoze muzeme ovlivnit jak zasahy doktoru, tak sebe. Rada bych te utesila, ale sama jsem reci typu "zvladla to kazda, zvladnes to taky" uplne nesnasela a nemam je rada ani ted. Ver, ze miminko si ten spravny cas a spravnou cestu ven najde a tvoje telo a mysl je s nim vazne ten nejsehranejsi tym. Spolu to zvladnete nejlip.

    OdpovědětVymazat