čtvrtek 29. března 2018

Diagnóza generalizovaná úzkostná porucha

Tak trochu tma. Dno. Možná, že temnota je to správné slovo. To, kam vás dokáže dostat beznaděj. Strach. Úzkost. Děs. Pláč. Hysterie. Ještě větší úzkost. Úzkost. Úzkost. ÚZKOST...

Diagnóza generalizovaná úzkostná porucha, aneb vítejte v mém světě po prvním porodu. Je to víc jak 4 roky zpět a stejně je v mém okolí spousta lidí, kteří vůbec netuší, čím jsem si prošla. Nemluví se o tom snadno. Já bych teď ale mluvit chtěla. Chtěla bych, abyste věděli, jak složitě a zároveň jednoduše naše tělo a mysl fungují, a jak jsem si to celé vlastně způsobila sama. Chtěla bych svým příběhem pomoc těm, kteří si tím prochází i těm, kteří mají ještě šanci uposlechnout varovných signálů svého těla a udělat krok zpět.


Je mi čerstvých 28, zrovna jsem uspala naší prvorozenou měsíční dcerku a vím, že mám asi hodinu, než se vzbudí. A tak makám. Potřebuju odbavit pár mailů na klienta, pořád na sobě mám pyžamo a nečistila jsem si zuby. K snídani jsem měla suchej rohlík a do ruky už beru telefon a vyřizuji zmeškané hovory a objednávky na dortíky. Neumím říkat ne. Nemůžu si to dovolit. Ne je moc velký luxus. Já to zvládnu. Zvládnu si nechat jednoho "nenáročného" klienta z mediálky, protože si neumím připustit, že tím obřím pupkem je moje práce tam u konce. Nedej bože, že bych snad byla nahraditelná. To ne. Ne, se neříká ani všem těm skvělým a nadšeným lidem, kteří chtějí moje cupcakes. Buduju značku, nikoho přeci nezajímá, že jsem zrovna porodila. Jestli to teď přeruším, už si neškrtnu. Moji zákazníci odejdou, najdou si někoho jiného a já už to znova nerozjedu. Ne. Toho já se taky nevzdám. Za každým úspěchem stojí tvrdá práce, tak to prostě je.

A hele je tu ona. A je zase vzhůru a brečí. Zas má hlad. Ona má pořád hlad. Pořád mě potřebuje. A já potřebuju pracovat. A taky uklidit, možná něco uvařit. Potřebuju být dokonalá. Potřebuju to všechno zvládat. Potřebuju být máma, manželka, hospodině, podnikatelka, kamarádka. Ale kdy to mám sakra všechno udělat? Začínám být hodně podrážděná. Unavená. Nervózní. Zoufalá. Často bezdůvodně křičím. A nevím, co s tím mám dělat. Protože to všechno já musím. Musím.

Nejsem šťastná. Mám doma nádherné, zdravé miminko a já nejsem šťastná. Když jsem s ní, vyčítám si, že nepracuju, když pracuju, vyčítám si, že nejsem s ní. Nakonec si vyčítám i to, že nejsem šťastná. Jsem vyčerpaná. Musím si odpočinout, musím usnout. Nejde to.

Je to všechno úplně jinak než jsem si to představovala. Tak moc jsem se bála, že mě mateřství změní, až se ze mě stal někdo úplně jiný. Troska s nepřítomným pohledem. Osobně si myslím, že jsem si prošla nejdřív syndromem vyhoření, který následně vyústil v generalizovanou úzkostnou poruchu. Ta diagnóza přišla ale mnohem později. Předcházela ji řada vyšetření, které podněcovala nesnesitelná bolest hlavy, zad nebo břicha. To, že příčina byla psychosomatická a jednalo se o jedny z mnoha varovných signálů mého těla, by mě v tu chvíli ani ve snu nenapadlo. Moje tělo křičelo o pomoc, snažilo se upoutat pozornost, donutit mě odpočívat, zvolnit, na chvilku vypnout. Ale já neposlouchala. Pořád jsem si posouvala tu pomyslnou laťku výš a výš. Snažila jsem se všem kolem, ale i sama sobě dokázat, že já to zvládnu všechno. Sama. Bez pomoci. Byly dny, kdy jsem si nedokázala sednout ani na 5 minut. Odpočinek pro mě byl ztrátou drahoceného času. A vím, že kdyby mi moje tělo nevystavilo definitivní stopku, nikdy bych s tím nepřestala.

Dost! Už dost. Snaž se myslet na něco jiného. Ale na co? Může ta myšlenka už konečně vypadnout z mé hlavy? Dost! Strach. Ježiši já mám takovej strach. Klepou se mi ruce, je mi zima. Jsem strašně unavená a chce se mi zvracet. Dost! Chodím po bytě sem a tam a nedokážu se uklidnit. Brečím. Může to už přestat? Co mám dělat? Křičím. Dost! Mám příšerný strach, naprosto odzbrojující a ochromující. Sedím pod tekoucí sprchou schoulená do klubíčka a brečím. Soustředím se na zvuk padajících kapek vody, ale i přes něj se mi vloudí zpět do hlavy... moje černá myšlenka, můj strašák. Je mi tak zle, že už je to nepřehlédnutelné a nezamaskovatelné. Sedím na posteli a nepřetržitě brečím, to že brečí i Sára už ani nevnímám. Je mi to jedno. Už je mi všechno jedno. Bezradný manžel nakonec volá mé mamce, ta okamžitě pochopí, která bije, zmobilizuje okolí a předává mu kontakt na RIAPS. Je něco kolem desáté večer, do půl hodiny sedíme i se Sárou v autě a jedeme tam. Riaps je krizové centrum, hodně zjednodušeně jde vlastně o takovou psychosociální pohotovost.

Sedíme v čekárně, v ordinaci je nějaká slečna, tak musíme chvilku počkat. Sára po cestě usla v autosedačce a já si připadám jako magor. Žádný strach necítím, jen sucho v ústech a strašnou únavu. Proč jsme sem jeli? Stejně mi na tu mou otázku neodpoví. Nikdo přece neví, co s námi bude po smrti.

Mým spouštěčem byla beznaděj převtělená do otázky, na kterou mi nikdo nedokáže odpovědět. Co se mnou bude až umřu? Ta otázka ve mě vyvolávala takovou paniku, že jsem měla chuť to zjistit okamžitě. Strach z vlastní smrtelnosti, z toho, že kdybych umřela teď hned, neuvidím vyrůstat svojí dceru. Ten strach je naprosto přirozený a občas ho prožívá každý. Jen ne v takové intenzitě a tak často, no vlastně nepřetržitě. Ze začátku jsem se tou otázkou dokázala vyděsit jednou za týden, možná i proto, abych si uvědomila, že jestli nebudu svůj život žít, místo abych jen pracovala, můžu ho promarnit. Ale takhle já to v té době nečetla. Takže to postupně nabralo na obrátkách a já to ve své hlavě řešila každý den, a když jsem nerozeznala ani tenhle varovný signál, pohltila mě úzkoust úplně a nedokázala jsem už myslet na nic jiného. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe natož o Sáru. Strach mi sevřel žaludek a já nemohla jíst ani spát. Nedokázala jsem se soustředit ani na běžný hovor, hlavou mi lítaly jen černé myšlenky.

Teď ale sedím v ordinaci s neuvěřitelně skvělou doktorkou, která se mi kupodivu vůbec nesnaží odpovědět na mou záludnou otázku, ale vysvětluje mi proč si ji tak často pokládám, a proč mě dokáže tak strašně moc vyděsit. Pomáhá mi to, že mi odhaluje všechny procesy v mozku, a odpovídá na otázku proč se mi to stalo. Jen mě lehce opraví: "ono se vám to nestalo samo, vy jste si to způsobila svým chováním, to vaše tělo řeklo dost."

Úzkostná porucha se tomu říká proto, že máte sice správnou reakci (strach), ale na nepřiměřený podmět. Ten strach ze smrti by byl asi na místě, kdybych zrovna potkala medvěda a bála se, že ho nepřeperu. Problém byl v tom, že já ho měla třeba, když Sára zabrečela, když jsem měla jít sama ven, když jsem měla uvařit oběd. Najednou jsem měla pocit, že nezvládnu nic. Že jsem k ničemu. A i když se mi v noci v Riapsu dostalo všech odpovědí a pochopila jsem co děje, nešlo to napravit ze dne na den. V tom je ta největší záludnost psychických onemocnění, jejich léčba je běh na dlouhou trať. Ono se vám to v hlavě taky nerozhází během jednoho dne, tak jak by se vám mohlo podařit tu mozaiku tak rychle zase poskládat zpět. Má to bohužel i svůj vážnější důvod. Kdyby jste se dokázali vyléčit hned, asi byste se z toho dostatečně neponaučili. Já svoje tělo neposlouchala hodně dlouho, a ono mi teď prostě nevěří. Nevěří mi, že když říkám, že budu odpočívat, myslím to vážně. Protože já to vlastně už ani neumím.

Jenže je mi tak zle, že stejně nemůžu nic jiného dělat. Tak jen sedím, spolu se svými myšlenkami a učím se naslouchat svému vnitřnímu já. Učím se znovu přijít na to, co vlastně chci od života a jaké jsou moje priority. Maluju obrázky, poslouchám relaxační hudbu, medituju a mluvím s doktory. Jsem zase v Riapsu, tentorát na 14 dní. Dva týdny docházím každý všední den na 5 hodin do denního stacionáře s asi čtyřmi dalšími lidmi s podobnými potížemi. Udělám maximum, abych se uzdravila hned a zbavila se toho strachu. Pořád nechápu, že to není otázka dní, ale měsíců. Většina lékařů se shoduje na termínu půl roku až rok.

Dobře. Pokazila jsem to. Ale přeci nemůžu být takhle paralizovaná celý rok jejího života. Strašně jsem zhubla, okolí mě za to chválí, že jsem ty poporodní kila takhle krásně shodila, ale já z toho nemám ani radost. Nejsem hubená protože, bych se snažila, ale protože jsem nemocná. Každé jídlo je pro mě boj. Stojí přede mnou jedno z nejtěžších rozhodnutí, přestat kojit a pokusit se to celé urychlit antidepresivy nebo to zkusit sama. Dokázat to. Mám chuť si zase hrdinsky posunout tu laťku výš a říct, že já to dám bez prášků. Ale pak mi dojde, že tohle není žádná (předem se omlouvám za ten výraz) zkurvená soutěž. Tohle je můj život, a já chci být se svou dcerou. Na jejích 3 měsících se tedy dobrovolně vzdávám kojení. Okolí tvrdím, že mi došlo mlíko a s receptem v ruce kráčím do lékárny. Vzhledem k medikaci potřebuji ambulatní léčbu a dohled. Naštěstí se mě ujímá zmiňovaná lékařka z mé první noční návštěvy Riapsu. Docházím k ní nejdřív jednou týdně, pak jednou za 14 dní a nakonec jednou měsíčně. Pořád mám několik záchvatů úzkosti denně, ale už vím jak s nimi pracovat. Prášky mají pomalý nástup, antidepresiva začínají působit zhruba až za 1-2 měsíce. Což bylo ještě hodně těžké období, ale pak se to začalo opravdu výrazně lepšit. Pomalu jsem si začla znovu věřit, vážit si sama sebe a škrábat se zpět po žebříčku svých hodnot. Prošla jsem hodně velkou tmou, ale z každého tunelu vede druhý východ.

Protože jsem fakt hodně orientovaná na výkon a cíle. Řekla jsem si, že ty prášky si nechám opravdu jen na rok, bude to taková moje berlička, ale dál pak půjdu sama. Povedlo se. Dneska jsem dokonce za celou tuhle zkušenost ráda. Hodně jsem toho sama o sobě zjistila. Pořád hodně pracuju - moje doktorka říká, že potřebuji k životu mírnou hladinu stresu :), ale s úctou a respektem ke svému volnému času, dobíjení kognitivního zdroje a ke své rodině. Samozřejmě jsem měla strach, abych si to neudělala s druhým dítětem znova a nastolovala jsem před narozením Kubíka různá opatření a pravidla. Ale ta největší změna byla v tom, že jsem byla připravená říct si včas o pomoc. Věděla jsem do jak hluboké jámy můžu spadnout. Většinu práce jsem předala, a jen si občas zašla sama do obchůdku na kafe a cupcake. Když jsem chtěla mohla jsem se zapojit, ale neměla jsem plnou odpovědnost a nic jsem nemusela. Když jsme se s Kubíkem zajeli, postupně jsem sama vymýšlela další projekty a přikládala ruku k dílu.

Možná se ptáte proč jsem se vám rozhodla svůj příběh vyprávět zrovna těď. Popravdě se k tomu odhodlávám celé ty 4 roky, ale asi to ve mě potřebovalo uzrát. Trochu legrační je, že to spustila taková banalita jako "5 věcí, které jste o mě možná nevěděli," která kolovala instagramem, rozhodla jsem se tam tuhle svou zkušenost zařadit. Co se stalo pak, jsem absolutně nečekala. Měla jsem plný inbox zpráv o tom, že víte, o čem je řeč a článek byste uvítali. Strašně mě v tu chvíli mrzelo, že jsem ho už dávno nenapsala. Sama si vzpomínám, jak jsem zoufale googlila něčí konkrétní zkušenosti a hltala každý zdroj, který jsem našla. Ono totiž strašně pomáhá vědět, že nejste jediná na světě, že "se to" stalo i někomu jinému, kdo se z toho navíc dokázal dostat a "normálně" funguje, směje se, žije.

Mezi těmi, kteří se mi ozvali, byla i Míša z blogu Hrajeme si jinak. Ta mě postavila před další výzvu. Promluvit si s vámi osobně na besedě věnované duševním poruchám. Bála jsem se, ale rozhodla jsem se tomu postavit a před sepsáním článku si utříbit myšlenky. Vyplatilo se. Nejen, že to mělo dle reakcí ohromný smysl, ale pro mě to bylo jako psychoterapie. Všechno to zase říct nahlas.

Sdílení pomáhá, tak sdílejte, mluvte spolu, nebojte se. Budete překvapení, co se na oplátku za svou otevřenost dozvíte. Samozřejmě, jestli máte otázky, ráda na ně odpovím, do komentářů, do soukromých zpráv nebo mailu, sem s nimi.

Pokud patříte mezi ty, které poporodní "šílení," ať už depresi nebo úzkosti mají za sebou, nebo právě bojujete, mám pro vás tip na otevřenou skupinu žen, ketrou pořádá web www.usmevmamy.cz Protože společně se zvládá všechn líp. První setkání se uskuteční 12. dubna od 17h na adrese Focus Praha, Dolákova 24, Praha 8, účast je potřeba potvrdit na mail: prihlasky@usmevmamy.cz

Věřím, že se potkáme, budu se snažit dorazit také.

Vaše Lelí

5 komentářů:

  1. Mila Leli,ste uzasna ze jste to zvladla prekonat.Ono v dnesnim svete neni tezke spadnout do takove nemoci...Taky jsem se s ni ve svem okoli setkala a i tam to byl beh na delsi trat,ale nakonec se podarilo.... Je skvele,ze jste o tom napsala.Mejte se krasne a krasne jaro!ctenarka Eva

    OdpovědětVymazat
  2. Jenom chci moc poděkovat za tvou otevřenost, článek bude leckomu velkým přínosem... Děkuju! Jsi silná, že si to zvládla. A přeji mnoho zdraví celé rodince. Papa. Denisa

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasný článok 👍 Som rada, že sa uz ženy neboja vyjsť von aj s takouto skúsenosťou a že materstvo nie je vždy len ružové. Prajem veľa zdravicka vam aj celej vašej rodinke 😉 Tiež mám prvorodenu dcéru Sarinku ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Také mám GÚP, i když mozna ještě související s něčím dalším. Rozjíždělo se to asi tak nějak postupně. Vůbec nedokážu odhalit počátek toho všeho, už to se mnou bylo nějaké divné od dětství. Měla jsem pár životních etap, kdy se to hodně zhoršilo. V těhotenství žádná sláva. Po porodu to bylo taky těžké, hlavně tím, že syn byl hodně ubrečený, neodložitelný, zkrátka náročné dítě. Přítel fyzicky pomáhal na jedničku, psychicky mi ale oporou nebyl a není. Myslím, že je snazší zveřejnit něco, mluvit o něčem, překonaném, než právě prožívaném. U mě to není něco, u čeho je do roka vidina překonání. Odráží se to v naprosto všem, co v životě dělám a je to už hodně vžité. Bohužel kolem sebe nemám nikoho, s kým bych o tom mohla mluvit a u mě to sdílení nepomáhá, protože reakce okolí, mě vždy sráží. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by řekl, že zažívá totéž, spíš naopak jsem se dozvěděla něco ve stylu, že se moc řeším. Je fakt, že u mě nikdy nedošlo k vyloženému zhroucení, takže možná proto to neberou ostatní tak vážně.

    OdpovědětVymazat
  5. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Výměna kdekoli - Váš čas je drahý. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat