neděle 9. září 2018

Oslava 5. narozenin naší kočičky

Sárince bylo na konci léta 5 let. Strašně těžko se mi teď hledají slova, nenapadá mě nic moc, co by mělo hlavu a patu a přitom to nebylo příšerně patetické. Ano - je to pořád moje malá holčička, ano - uteklo to strašně rychle a ano - ona je ta nejlepší na světě. Jediné, co si k tomu fakt neodpustím napsat, je to, že 5 už je fakt hodně. Hodně na to, abychom jí nechali o spoustě věcí rozhodnout samotnou, aby nám dokázala, že je paličatá jako mezek, drzá po mamince a až přehnaně sportovně nadaná po tatínkovi. 


Ano - ty inline brusle si fakt přála a měla to z vlastní hlavy. Párkrát jsme se jeli s Kubou v létě projet, Kubík v kočárku a Sára na kole, a bylo to. Proč ona má jet na kole, když my máme brusle? Ještě nás ukecávala na skejt, ale to fakt netuším, kde viděla. Zbytek dárků se většinou točil kolem tématu samotné oslavy, tedy "kočička" - ty Sárinka miluje a já tajně doufala, že tahle oslava bude už u nás na zahradě našeho domu - toho co pořád ještě nedostal stavební povolení a ona by mohla dostat třeba i živé koťátko. To bohužel nevyšlo, ale i tak bylo na oslavě kočiček víc než dost.


Jinak jsme oslavu letos prvně pojali jako menší rodinnou a vrátili jsme se na místo činnu - tedy na místo její první narozeninové oslavy, na zahradu Kubových rodičů. Rok od roku byla oslava větší a velkolepjejší s bohatším programem, a já si řekla, že bych to letos chtěla jinak. Loni to bylo skvělé, ale už tam bylo tolik dětí a pro Sáru tolik zážitků, že za prvné - my jsme si jí vůbec neužili, lítala od jednoho k druhému a neměla čas dát mámě ani pusu nebo se pomazlt. A za druhé, ani ona sama nevěděla co dřív, že si ani nechtěla rozbalit dárky. Proto jsme se letos rozhodli oslavu rozdělit a udělat jednu jen pro nás s babičkama a dědama na zahradě a druhou pro děti ve školce. 


Ukázalo se to jako skvělé rozhodnutí. Poprvé se nám povedla oslava pro nás rodiče i pro ní v jednom. První dvě oslavy byly hodně v naší režii, jí to bylo tak nějak jedno, my si pozvali kamarády a byla párty. Tu třetí už si ve velkém šéfovala sama, měla jasno v tom koho chce pozvat a s kým chce slavit, takže to byla víc dětská oslava. A tu čtvrtou jsme pro změnu udělali tak velkou, že tam byli úplně všichni. Tentokrát tedy jen rodina a náš strejda Honza, ketrý nechyběl ani na jedné z těch 5 oslav. Všechny je perfektně nafotil a já jsem strašně ráda, že vás díky jeho fotkám můžu pozvat k nakouknutí na tu naší poslední, kočičkovou párty.

Honza Martinec na každou oslavu!






Žádné komentáře:

Okomentovat